ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1233.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1233/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a ing. JUDr. Jana Huška v právní věci žalobkyně A. H. B. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, zastoupené advokátem, za účasti s. m. B., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o 823.645,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 51/2000, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2005, č. j. 44 Co 92/2004-138, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2005, č. j. 44 Co 92/2004-138, ve znění opravného usnesení ze dne 10. září 2005, č. j. 44 Co 92/2004-141, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 433.769,- Kč zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost (dále jen žalobkyně) se na státu domáhala náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem ve stavebním a kolaudačním řízení za období od listopadu 1998 do dubna 1999.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. října 2003, č. j. 61 C 51/2000-110, žalobě na zaplacení částky 823.645,- Kč s příslušenstvím vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zatímco žalobkyně žádala o stavební povolení na stavbu klempírny a lakovny ve dvou etapách po samostatných podlažích, a to do 31. prosince 1999 pro první etapu a do 31. 12. 2001 pro druhou etapu, stavební úřad městské části Brno-jih (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 13. 5. 1998 stavební povolení s tím, že stavba bude provedena podle projektové dokumentace nejpozději do 31. 12. 2001. Po dokončení první etapy stavby žalobkyně připravila provozovnu na kolaudační řízení, ke kolaudaci stavby v listopadu 1998 však nedošlo, stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 11. 1998 řízení o kolaudaci stavby přerušil s tím, že bylo zahájeno řízení o odstranění části stavby provedené v rozporu se stavebním povolením, žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala námitky a byla pak stavebním úřadem vyzvána, aby do 4. 12. 1998 předložila žádost o dodatečné povolení části stavby. Na žádost žalobkyně o přezkoumání zákonnosti postupu stavebního úřadu ve stavebním a kolaudačním řízení odbor územního plánování a stavebního řízení M. m. B. změnil stavební povolení ze dne 13. 5. 1998 tak, že stavba bude realizována postupně ve dvou etapách, a dalším rozhodnutím ze dne 22. 3. 1999 zrušil pro nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 12. 1998, kterým byla dodatečně povolena stavba objektu. Kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání prvního nadzemního podlaží, stavební úřad vydal až 9. 4. 1999 (právní moci nabylo 4. 5. 1999). Soud dospěl k závěru, že nesprávným úředním postupem stavebního úřadu došlo k oddálení kolaudace stavby (první etapy), jejíž termín byl původně stanoven na 3. 11. 1998, ale proběhla s půlročním zpožděním, a žalobkyně tak mohla zahájit provoz prvního nadzemního podlaží provozovny až po právní moci (dne 4. 5. 1999), a proto stát dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu, jež žalobkyni v důsledku toho vznikla. Při zjištění výše škody vycházel soud ze znaleckého posudku M. F., který vyčíslil náklady na temperování objektu ve výši 62.418,70,- Kč, dále mzdové náklady v rozsahu 50%, tj. 369.279,- Kč včetně zdravotního a sociálního pojištění zaměstnanců, ušlý zisk ve výši 393.620,- Kč a další drobné částky jakožto ušlé výnosy z vlastních finančních prostředků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. července 2005, č. j. 44 Co 92/2004-138, ve znění opravného usnesení ze dne 10. září 2005, č. j. 44 Co 92/2004-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 389.876,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 26. 6. 1999 a že v rozsahu 433.769,- Kč se žaloba zamítá; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že opožděné vydání kolaudačního rozhodnutí bylo způsobeno pochybením stavebního úřadu, který o stavebním povolení nerozhodl „úplně“, a tento jeho úřední postup je postupem nesprávným ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se neztotožnil plně s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi postupem stavebního úřadu a vznikem škody, jejíž náhrada je požadována. Dovodil, že ne všechny vznesené nároky jsou důsledkem nesprávného úředního postupu, neboť z příčiny nesprávného postupu stavebního úřadu nelze dovodit, že by žalobkyně vynakládala výdaje např. na splátky úvěrů, platby za energie a pracovní sílu. Není totiž možné, aby jí současně ušel zisk (formulovaný rozdílem hodnot výnosu a nákladu) a zároveň i náklady vynaložené na jeho dosažení, neboť tyto náklady souvisí s podnikáním a nikoliv s chováním či obstrukcemi stavebního úřadu. Bylo-li třeba pro podnikatelský účel pracovních sil a strojů, náklady na ně by stejně musela vynaložit, aby zisku z podnikání dosáhla. Vzdor vynaloženým nákladům zisku sice nedosáhla, ale tyto náklady i bez ohledu na nesprávný postup stavebného úřadu by vynaložit musela. Zásadně stejný odmítavý přístup lze mít k otázce příčinné souvislosti k bagatelním složkám nároku, uváděným jako „ušlé výnosy“ z peněz vynaložených na leasing strojů a splátky úvěru. Důsledky nesprávného úředního postupu pro podnikatelskou činnost znamenají, že nepřibyl výnos z podnikání (zisk). Žalobkyně tak má nárok na ušlý zisk ve výši 389.876,- Kč způsobený půlročním odkladem zahájení podnikání z příčiny nedosažení svolení s užíváním novostavby v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, ačkoli jiné překážky k podnikání v té době žalobkyně na této provozovně neměla.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba účastníci. Žalobkyně podala dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Především nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že není možné, aby jí ušel současně zisk i náklady vynaložené na jeho dosažení. Uvádí, že ušlý zisk je dán rozdílem mezi výnosy, které by poškozený získal, a náklady, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Při stanovení ušlého zisku se vychází z nulových skutečných hodnot, neboť se berou v potaz pouze takové výnosy a náklady, které by poškozený získal nebo musel vynaložit, aniž je ve skutečnosti získal nebo vynaložil. Pokud však poškozený některé náklady skutečně vynaložil, tak se ve výpočtu ušlého zisku nemohou zohlednit. Skutečně vynaložené náklady nejsou předmětem ušlého zisku, ale představují skutečnou škodu, jejíž náhrada náleží vedle ušlého zisku. Pokud jde o příčinnou souvislost s náklady, jež žalobkyně vynaložila na temperování budovy a na mzdy svých zaměstnanců, bezprostřední příčinou byl skutečně vlastní závazek žalobkyně, avšak tato skutečnost nevylučuje vznik škody a příčinnou souvislost. Škoda a příčinná souvislost je dána tím, že žalobkyně vynaložila náklady zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti, a tyto jí nepřinesly očekávané výnosy. Protože se jednalo o kolaudaci nové stavby a současně lakovny, musela být v rámci kolaudačního řízení prokázána i provozuschopnost tohoto provozu, a proto musela být mj. i nainstalována technologie, v době zimních měsíců udržována stálá teplota a zajištěni potřební kvalifikovaní zaměstnanci. Žalobkyně tak vynaložila zbytečné náklady, neměla z nich předpokládaný výnos a vznikla jí tak v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu skutečná škoda. V této souvislosti poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/2001. Navrhla, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně 433.769,- Kč s příslušenstvím, a současně závislé výroky a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že probíhající kolaudační řízení a jeho přerušení není možno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, ale jako důsledek skutečnosti, že stavba, která má být kolaudována, je postavena v rozporu se stavebním povolením. Pokud se tedy stavební úřad dopustil pochybení, pak v tom rozsahu, že vydané stavební povolení nekorespondovalo se žádostí stavebníka. Tento rozpor, který je důsledkem rozhodovacího procesu a chybou v rozhodovacím procesu, není možno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, ale pouze jako nezákonnost. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda přiznání náhrady škody nebrání zákonná překážka v ust. §3 zákona č. 58/1969 Sb., a ze skutečnosti, že žalobkyně nepodala proti stavebnímu povolení opravný prostředek, nevyvodil žádné důsledky, zejména ve smyslu jejího spoluzavinění. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť odvolací soud sice postupoval dle zákona 82/1998 Sb., naznačuje však, že ani podle zákona č. 58/1969 Sb. by se neměnilo nic na jeho rozhodnutí. Protože žalovaná bude jménem státu uplatňovat nárok na regresní úhradu, je nezbytné, aby rozsudek dával jasnou a určitou odpověď na otázku, co je příčinou vzniku škody. Dalším okruhem námitek napadá výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že dovolání je nepřípustné, neboť nemá po právní stránce zásadní význam, a žalovaná ani neoznačila otázku zásadního právního významu; tou nemohou být pouhé její subjektivní pochybnosti. V části, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a žaloba byla zamítnuta, není dovolání žalované rovněž přípustné, neboť bylo rozhodnuto v její prospěch, a žalovaná tak není k podání dovolání subjektivně oprávněná. Nesouhlasí s námitkami žalované proti posouzení postupu stavebního úřadu jako nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. a poukazuje na to, že předmětem tohoto řízení není řešení nároku žalované na regresní náhradu vůči třetí osobě. Navrhla odmítnutí dovolání žalované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované zčásti není přípustné a zčásti je podáno osobou k tomu neoprávněnou.
Především žalovaná, jež dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změněn tak, že žaloba byla co do další částky 433.769,- Kč zamítnuta. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta, nebyla žalované straně žádná újma způsobena a žalovaná tedy nemůže mít v tomto rozsahu zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimována k podání dovolání v tomto rozsahu a její dovolání bylo v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žalovaná žádnou otázku zásadního právního významu neoznačila a neshledal ji v obsahu jejího dovolání ani dovolací soud.
Odpověď na otázku, zda pochybení stavebního úřadu spočívá v nesprávném postupu nebo v nezákonnosti vydaného stavebního povolení, je třeba hledat ve skutečnosti, jež byla příčinou vzniku škody na straně žalobkyně. Jestliže vznik škody (především ušlý zisk z podnikání) byl způsoben půlročním zpožděním kolaudace vybudované provozovny, a nikoli vydáním nezákonného (neúplného) stavebního povolení, na jehož základě bylo s budováním provozovny teprve započato, je jednoznačné, že prodleva s kolaudací je nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, a to i za situace, že pochybení stavebního úřadu započalo již ve stadiu vydání stavebního povolení. Proto odvolací soud správně posoudil uplatněný nárok dle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Vzhledem k tomu nemá právní význam ani námitka žalované ohledně §3 zákona č. 58/1969 Sb., tedy že žalobkyně nevyužila možnosti podat proti nezákonnému stavebnímu povolení odvolání. Nejenom že tato podmínka se vztahuje pouze k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nikoli k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „i kdyby příčinou škodlivého následku bylo rozhodnutí (o stavebním povolení), poznámka k nepředvídatelnosti vytěžení stavebního úřadu z jeho vady při provádění kolaudace se na druhou stranu stává příkladným poskytnutím důvodu pro pardonování neuplatnění řádných opravných prostředků žalobkyní dle dříve platného §3 zákona č. 58/1969 Sb. ve spoj. s §36 zák. č. 82/1998 Sb.“ Nelze tedy přisvědčit žalované, že by se odvolací soud ustanovením §3 zákona č. 58/1969 Sb. nezabýval.
Námitky, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, představují dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ovšem posouzení případného regresního nároku žalované vůči odpovědné osobě není předmětem tohoto řízení, nehledě k tomu, že na tomto závěru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Ani namítaná vada řízení nezakládá přípustnost dovolání žalované podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu o opravných prostředcích nezakládá přípustnost dovolání. Nezakládalo by ho ani poučení, které by bylo uvedeno v rozporu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není rovněž přípustné (srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné.
Podstatou námitek žalobkyně je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vedle náhrady ušlého zisku z její podnikatelské činnosti za dobu prodlení s kolaudací její provozovny jí nepřísluší ani částečná náhrada za náklady v té době vynaložené na mzdy zaměstnanců, kteří nemohli vykonávat sjednaný druh práce, a za náklady na temperování budovy v zimním období po dobu, kdy nemohla být v provozu. Náhradu požaduje z důvodu, že náklady vynaložila zbytečně, a požaduje tak vedle náhrady škody ve formě ušlého zisku i náhradu skutečné škody, kterou představují náklady na mzdy zaměstnanců a na vytápění. Odvolací soud byl veden úvahou, že tyto náklady jsou potřebné k tvorbě zisku, žalobkyně je vynaložila nikoliv pro účely kolaudace, ale pro svůj podnikatelský účel, a tyto náklady souvisí s podnikáním a nikoliv s obstrukcemi stavebního úřadu v souvislosti s uvedením stavby do užívání, a uzavřel, že není možné, aby poškozenému současně ušel zisk (daný rozdílem hodnot výnosu a nákladu) i náklady vynaložené pro jeho dosažení.
S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při pravidelném běhu věcí očekávat. Ušlý zisk z podnikání znamená ztrátu očekávaného přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy byl nejen ochoten, ale i schopen v předmětných prostorách svou podnikatelskou činnost provozovat. Skutečnou škodou se rozumí snížení majetkového stavu poškozeného v důsledku škodní události.
Nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události –poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
S odvolacím soudem lze sice souhlasit v tom, že vynaložené mzdové náklady a výdaje na vytápění nebyly vyvolány úředním postupem stavebního úřadu a že by je žalobkyně v předmětném období i po provedené kolaudaci musela vynaložit za účelem výnosu z podnikatelské činnosti, ale podstatné je, že právě v důsledku pochybení v postupu stavebního úřadu (zpoždění kolaudace) žádný výnos nepřinesly. Tyto náklady - v rozsahu nezbytných výdajů na mzdy zaměstnanců, kteří v její prospěch nemohli plně vykonávat pracovní činnost, a na nezbytně nutnou údržbu provozovny – se tak staly bezúčelnými a zbytečnými, a znamenají tak finanční ztrátu žalobkyně, tedy snížení jejího majetkového stavu (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, popř. ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005).
Není proto vyloučeno, aby poškozenému ušel zisk (daný rozdílem hodnot celkových výnosů a nákladů potřebných k jejich dosažení) a současně mu vznikla skutečná škoda, spočívající ve vynaložení zbytečných nákladů.
Protože uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu