ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1243.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1243/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 2.304.908,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 185/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005, č. j. 35 Co 392/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 22 C 185/2004-44, uložil žalované povinnost zaplatit 429.100,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 4. 2004 do zaplacení, ve zbytku žalobu (do částky 2.304.908,- Kč a části příslušenství z částky 429.100,- Kč) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 12 C 180/96, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2002, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit společnosti I. I., spol. s r. o., částku 7.083.333,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, č. j. 33 Odo 1025/2002-144, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a v dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 6. 2003 žalobu zamítl, nepřiznal však žalobkyni náhradu nákladů řízení. V období, předcházejícím zrušení rozsudků soudů prvního i druhého stupně rozsudkem Nejvyššího soudu, probíhalo exekuční řízení. Z částek, jež byly exekučně vymoženy, nebyla žalobkyni vrácena částka 2.006.633,- Kč zaplacená na nákladech exekuce a částka 429.100,- Kč, kterou společnost I. I. s. r. o. použila na odměnu za své právní zastoupení v původním řízení. V předcházejícím soudním řízení žalobkyni vznikly náklady právního zastoupení ve výši 298.275,- Kč, které jí nebyly uhrazeny, a náhrady těchto částek se žalobkyně domáhá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nezákonnému rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně tak má vůči státu právo na náhradu škody, která jí v důsledku tohoto rozhodnutí vznikla. Příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou soud shledal pouze v případě částky 429.100,- Kč, kterou podle později zrušeného rozhodnutí plnila žalobkyně společnosti I. I. s. r. o. a která jí nebyla vrácena, neboť uvedená společnost v mezidobí zanikla. Pokud šlo o náklady exekuce, dospěl k závěru, že příčinná souvislost byla přerušena chováním žalobkyně, která neplnila včas to, co jí bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím, a navíc proti nařízené exekuci nikterak právně nebrojila. Důvodným neshledal ani nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, neboť příčinná souvislost je vyloučena tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž mu předcházely, a bylo již o nich soudem rozhodnuto tak, že žalobkyni nebyla jejich náhrada přiznána..
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2005, č. j. 31 35 Co 392/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není splněna podmínka příčinné souvislosti. Žalobkyně si přivodila vznik škody, spočívající v zaplacení nákladů exekuce, řádným a včasným neplněním soudem uložené povinnosti. Náklady řízení, vynaložené žalobkyní (298.275,- Kč) před soudy prvního i druhého stupně v původním řízení, v němž byla vydána nezákonná rozhodnutí, nemohou představovat majetkovou újmu, jejíž náhradu by bylo možno žalobkyni přiznat vůči státu, jak má na mysli §31 zák. č. 82/1998 Sb., neboť o náhradě nákladů tohoto řízení bylo pravomocně v příslušném řízení rozhodnuto podle §150 o. s. ř.
Proti výroku tohoto rozsudku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že nemohla tím, že dobrovolně neplnila nezákonné rozhodnutí, přerušit příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vzniklou škodou, neboť kdyby plnila, dopustila by se protiprávního jednání, a proto takové jednání nemůže jít k její tíži. Žalobkyně si navíc byla vědoma, že na společnost I. I. s. r. o. je prohlášen konkurs, ve kterém byla pohledávka za žalobkyní jedinou pohledávkou, takže by při jejím dobrovolném splnění došlo bezodkladně k vydání a splnění rozvrhového usnesení mezi věřitele a vrácení této částky by již bylo nemožné. Žalobkyni by pak vznikla škoda mnohem vyšší a tu by potom uplatňovala vůči státu. Dovozuje, že jednala v souladu s §415 a 417 odst. 1 obč. zák., neboť svým postupem odvrátila vznik vyšší škody. Proti nařízené exekuci řádně brojila podáním dovolání vůči exekučnímu titulu a podáním návrhu na odklad jeho vykonatelnosti. Jiné účinné právní prostředky v té době neměla. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, je důvodný podle §31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Tento zákon nestanoví, že by nezákonné rozhodnutí muselo předcházet vynaložení nákladů řízení, a rovněž nestanoví, že by mělo být přihlíženo k tomu, jak bylo o nákladech řízení rozhodnuto v původním řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Příčinná souvislost nemůže být vyloučena ani tím, že se proti rozhodnutí o náhradě nákladů dále nebránila, neboť vzhledem k tomu, že protistrana byla v konkursu, bylo zřejmé, že jí tato částka stejně uhrazena nebude. Jednalo by se pouze o marně vynaložené náklady. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení otázky, zda dobrovolné splnění povinnosti, uložené nezákonným rozhodnutím (později zrušeným), představuje protiprávní jednání, spočívající v neoprávněně poskytnutém plnění, a dále, zda se §31 zák. č. 82/1998 Sb. uplatní i v případě nákladů řízení, o nichž bylo po zrušení nezákonného rozhodnutí rozhodnuto soudem a toto rozhodnutí nabylo právní moci a zrušeno nebylo. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalovaného by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je – li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy – ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – až poté, co dojde k závěru, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo1312/2005).
Dovolatelka ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy prověření věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání.
Jednání žalobkyně nelze podřadit pod §415 či §417 obč. zák. a v dobrovolném splnění povinnosti uložené sice později zrušeným, ale v rozhodné době existujícím pravomocným (i vykonatelným) rozhodnutím soudu, není možné spatřovat protiprávní jednání, spočívající v protiprávně poskytnutém plnění, neboť splnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím vyplývá jak z koncepce občanského soudního řádu (např. části šesté) tak především z jeho z ustanovení §159 a násl. o. s. ř., jež jasně a srozumitelně stanoví, že ten, komu byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost, je povinen ji dle takového rozhodnutí splnit, s tím, že nestane-li se tak, lze uloženou povinnost vykonatelným rozhodnutím vynutit i proti vůli povinného účastníka. Připuštění opačného výkladu provedeného dovolatelkou by ve svém konečném důsledku vedlo až ke ztrátě významu právní moci a vykonatelnosti soudních rozhodnutí a k povědomí účastníků řízení o automatickému odkladu vykonatelnosti až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, mezi něž patří i dovolání, či dokonce o ústavní stížnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výklad ustanovení §31 zák. č. 82/1998 Sb.
Zákon č. 82/1998 Sb. nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§26 zákona) a náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje v §31.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2004, náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně.
Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nepovažuje za pouhý procesní nárok, který vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, nýbrž za škodu, tedy za nárok hmotněprávní, a náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Logickým výkladem daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k majetkové újmě (ke vzniku škody). Nemůže však být odškodněn v případě, kdy o náhradě nákladů řízení již bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu, jež nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Náhradu nákladů řízení, jež vznikly žalobkyni v původním soudním řízení, tak nelze požadovat po státu podle ustanovení §31 zák. č. 82/1998 Sb., neboť o nich bylo rozhodováno (s ohledem na nezákonnost již zrušených rozhodnutí) rozsudkem soudu prvního stupně, jenž zrušen nebyl, nabyl právní moci a proti kterému ostatně žalobkyně ani opravný prostředek nepodala. Úvahy dovolatelky o důvodech, pro které nepodávala proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky, nejsou pro posouzení důvodnosti nároku rozhodující.
Uvedeným závěrům rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá, a proto ani toto právní posouzení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu právně významným.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud České republiky je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první), odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu