ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1250.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1250/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 1.358.964,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 3/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2006, č. j. 20 Co 2/2006-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 24 C 3/2005-33, zamítl žalobu na zaplacení 1.358.964,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobce jako vlastník nájemního domu domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující rozdíl mezi nájemným ve výši, jaké mohl dosahovat v období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2003 u osmi bytů a od 1. 11. 2003 u sedmi bytů v jeho domě, nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušen nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb.) a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody se může vázat výlučně k období po 20. 3. 2003, kdy bylo nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb. zrušeno poslední nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o regulaci výše nájemného z bytů, neboť do této doby bylo toto nařízení vlády v platnosti a nálezy Ústavního soudu ČR zpětnou účinnost nemají (§71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Dále uvedl, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu a jeho nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Požadavek žalobce nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v této rovině není vztahem občanskoprávním ve smyslu §1 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č. j. 20 Co 2/2006-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby a zdůraznil, že ohledně nároku žalobce na náhradu škody za dobu do 20. 3. 2003 bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb.; pro toto období se žalobce nemůže dovolávat neexistence právní úpravy (nečinnosti státu), neboť jakkoli byla tato právní úprava následně shledána protiústavní, do doby jejího zrušení se jednalo o platný právní předpis, přičemž nálezy Ústavního soudu zpětnou účinnost nemají. Ani poté však nelze dovozovat nesprávný úřední postup státu v tom, že v důsledku rozložení sil v Parlamentu ČR nedošlo k přijetí požadovaného zákona (ačkoli byly Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení nájemného z bytu), přičemž nálezy Ústavního soudu ČR a čl. 89 odst. 2 Ústavy nelze interpretovat tak, že na jejich základě je zákonodárný orgán povinen přijmout právní předpis. Nárok žalobce nelze dovozovat ani z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť ten stanoví pouze princip, jehož konkrétní podmínky vymezuje zákon.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že žalovaná porušila povinnost dodržovat nálezy Ústavního soudu ČR, tedy čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním vznikla škoda na majetku žalobce. V případě, že zákonodárná moc neúměrně prodlužuje nastalý protiústavní stav (přičemž okolnost složitosti legislativního procesu nemůže ospravedlnit jednání žalované), porušuje nálezy Ústavního soudu a tím i článek 89 odst. 1 Ústavy, je povinností soudní moci v rámci tzv. systému vzájemných brzd poskytnout ochranu právům žalobce tak, aby stát byl v souladu s čl. 1 Ústavy skutečně státem právním. I přes skutečnost, že žalobce nemůže jednostranně zvýšit nájemné ani očekávat uzavření dohody s nájemcem o zvýšení nájemného ani vypovědět nájemní smlouvu, soudní moc neposkytla žalobci ochranu jeho právům v souladu s čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami. Nesouhlasí dále s výrokem rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž náklady právního zastoupení advokátem žalované nepovažuje za účelně vynaložené. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V daném případě se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, kdy s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Na tom nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle Ústavy České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu orgánu státu při uplatňování veřejné moci, je tedy správný a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rovněž námitkou, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastníka domu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Podle Čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005 (Soubor civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, C. H. BECK), z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud ČR v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže nějaké další nároky konstituovat. Proto ani otázka, zda nepřiznání náhrady škody dovolateli je či není porušením jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
K námitce žalobce o povinnosti soudů poskytnout ochranu jeho právům (čl. 90 Ústavy) lze uvést, že projednáním žaloby soudy obou stupňů bylo naplněno jeho právo domáhat se u soudu ochrany práva ve smyslu §3, věta druhá a §6 o.s.ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak není podle těchto ustanovení přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobce se dovolává rovněž do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení podle §237 až §239 o.s.ř., jež však přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládají.
Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu