ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1310.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1310/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: G. C. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované: K. p., a. s., V. I. G., o zaplacení 61.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 61/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 20 Co 352/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 11 C 61/2004-64, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 61.300,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 10. 10. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 9. 2002 v P. na křižovatce ulic K. a K. M. došlo k dopravní nehodě, při níž řidič osobního motorového vozidla V. P. M. S., pojištěný pro odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované pojišťovny, při odbočování doleva na vedlejší silnici nedal přednost motocyklu řízenému jednatelem žalující obchodní společnosti J. Š., jedoucímu rychlostí kolem 80 km/hod. opačným směrem po hlavní silnici, v důsledku čehož motocykl narazil do zadní části automobilu a vznikla na něm škoda v celkové výši 204.334,60 Kč, která byla pojišťovnou uhrazena jen ze 70%. Soud posoudil situaci jako střet provozů ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. a pro zhodnocení rozsahu odpovědnosti zkoumal míru účasti obou provozovatelů na tomto střetu [ve vztahu k žalované pojišťovně za použití §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)]. Vyšel přitom zejména ze znaleckého posudku ing. M. S. znalce v oboru všeobecného strojírenství, motorových vozidel a silniční dopravy, podle nějž řidič automobilu zahájil odbočovací manévr s předpokladem, že jej stihne ukončit před přijíždějícím motocyklem; vzhledem k vysoké rychlosti motocyklu šlo o odhad špatný, přičemž pokud by motocyklista dodržel předepsanou rychlost, ke střetu by nedošlo. Soud z toho dovodil účast provozovatelů na střetu v poměru 30% na straně žalobkyně a 70% na straně pojištěnce žalované, a to i s přihlédnutím k tomu, že šlo o frekventovanou křižovatku, vyžadující zvýšenou pozornost při průjezdu. Řidič automobilu se však při odbočování doleva nechoval dostatečně obezřetně, zatímco motocyklista se na vzniku škody podílel nepřiměřenou rychlostí (porušení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Co 352/2005-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, správně je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry, na jejichž obsah odkázal. Nepřisvědčil pak odvolacím námitkám ohledně nesprávnosti a nekvality znaleckého posudku a doplnil úvahy soudu prvního stupně o závěr, že i řidič automobilu porušil právní povinnost podle §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu; jestliže jsou z hlediska aplikace §431 obč. zák. rozhodující všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, jak subjektivního, tak objektivního rázu, je správný poměr míry účasti vyslovený soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci; dovozuje dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Aniž formuluje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, namítá, že jak soud v tomto řízení, tak Magistrát m. P. v přestupkovém řízení se nezabývaly skutečnou příčinou dopravní nehody, jíž bylo nedání přednosti v jízdě řidičem automobilu, a omezily se jen na zkoumání následků nehody. Podle dovolatelky bylo zapotřebí zhodnotit veškeré okolnosti střetu, jak vyžaduje §431 obč. zák., nikoliv se omezit jen na míru zavinění řidičů. Dovolatelka zdůrazňuje, že ani soudní znalec tento požadavek nerespektoval a odvolací soud nereagoval na námitky proti nesprávnosti zadání znaleckého posudku a jeho závěrům. Proto na základě těchto pochybení odvolací soud přecenil okolnosti na straně motocyklisty, které mohly pouze vzniku střetu zabránit, a nedocenil okolnost, že to byl řidič automobilu, který celou situaci svým jízdním manévrem vyvolal, čímž porušil i povinnost podle §21 odst. 1 věty druhé za středníkem zákona č. 361/2000 Sb. Poukazuje též na to, že si řidič automobilu počínal neobvykle, neboť dal zastavením najevo, že dává přednost v jízdě protijedoucím vozidlům, avšak náhle začal odbočovat doleva. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo rozhodnutí, který by bylo zrušeno odvolacím soudem; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Není pochyb o tom, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu posoudil odpovědnostní vztah při dopravní nehodě, který je žalovaná povinna pokrýt pojistným plněním, jako střet provozů ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. (střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody), které dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li naopak o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Odvolací soud, respektující tato zákonná a judikaturou vyložená hlediska, vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu [jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.] považoval jízdní manévr řidiče automobilu, který při odbočování doleva vytvořil překážku v jízdním pruhu, jímž předjížděl řidič motocyklu, za významnou okolnost pro posouzení míry účasti obou provozovatelů na vzniku dopravní nehody. Je zároveň nepochybné, že ke vzniku nehody přispěla i nepřiměřená rychlost jízdy motocyklisty, který při nižší (povolené) rychlosti mohl na jízdní manévr automobilu včas zareagovat. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zhodnotil objektivní okolnosti střetu na straně obou provozovatelů, jak ukládá zákon; nesouhlasí-li dovolatelka s jeho závěry, činí tak především z pozice odlišného skutkového stavu věci ohledně průběhu tohoto konkrétního nehodového děje, aniž by formulovala otázku zásadního právního významu, pro kterou by bylo možno dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Dovolatelka přitom přehlíží, že i na straně řidiče automobilu bylo shledáno porušení právní povinnosti podle zákona o provozu na silničních komunikacích, a že i proto jeho účast na vzniku střetu považoval odvolací soud za výrazně vyšší (70%) ve srovnání s účastí motocyklisty.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné a že nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu