ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1366.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1366/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 84/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 183/2005-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2003, č. j. 35 Co 129/2003-102, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2002, č. j. 24 C 84/2001-87, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 24 C 84/2001-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že před letními prázdninami roku 1999 si účastníci řízení dohodli, že žalobce odjede na zahraniční dovolenou vozem žalovaného, který bude po tuto dobu užívat žalobcovo vozidlo (Ford Transit), přičemž je bude parkovat pouze v hlídané garáži v L. ulici v P. Dne 15. 7. 1999 (během dovolené žalobce) došlo k odcizení žalobcova vozidla zaparkovaného před vchodem do domu žalovaného v N. ulici v P. Soud prvního stupně dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci podle §420 obč. zák. Mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o výpůjčce předmětného vozidla (§659 a násl. obč. zák.), jejíž součástí bylo ujednání o povinnosti žalovaného parkovat vypůjčené vozidlo na určitém místě - garážovém stání; žalovaný smlouvu porušil tím, že nevrátil předmět výpůjčky žalobci, jemuž v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda v jím požadované výši 200.000,- Kč. Žalovaný naopak neprokázal svá tvrzení, že by ho před odjezdem na dovolenou žalobce ujistil o řádném pojištění vozu proti odcizení, nebo že by vjezdu do garážového stání bránily cedule zákazu kouření či ze stropu visící zářivky.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 12 Co 183/2005-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištěních soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právními závěry a odkázal na „přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku“. Dále poukázal na změny v tvrzeních žalovaného, která označil za nevěrohodná, a neshledal důvodnou námitku ohledně porušení prevenční povinnosti na straně žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a má za to, že „rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení právní otázky judikaturou dosud obecně řešené odlišně, a to naplnění znaků skutkové podstaty hmotně-právní normy, konkrétně ustanovení §420 obč. zák. ve spojení s §415 obč. zák.“. Žalovaný namítá, že z napadeného rozsudku nevyplývá, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k závěru, že obsah smlouvy o výpůjčce je určitý a tato smlouva i přes nemožnost plnění platná (v řízení totiž nebylo postaveno najisto, zda se účastníci řízení dohodli na povinnosti žalovaného parkovat auto žalobce pouze v garáži v L. ulici v P. a zda zákaz parkovat jinde platil toliko pro noční čas či zda se případně dohodli na možnosti parkovat vozidlo například o víkendech i na jiných místech, atd.). Nesouhlasí rovněž se závěrem o výši škody a tvrdí, že otázka jejího rozsahu spočívala na počtu skutečně najetých kilometrů, tedy na zjištění takových skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí, proto pouhý teoretický dotaz na autobazar a na dovozce učiněný soudem v nalézacím řízení není dostačující. Trvá na svém tvrzení, že před vypůjčením vozidla byl žalobcem ujištěn, že má sjednáno pojištění předmětného vozidla pro případ odcizení, a že pokud tomu tak nebylo a žalobce se naopak v průběhu nalézacího řízení vyjádřil, že auto pojištěno nebylo, protože „to bylo drahé“, porušil prevenční povinnost uvedenou v ustanovení §415 obč. zák. Jelikož není závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o porušení smluvní povinnosti žalovaným správný, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. I když předchozí rozhodnutí tohoto soudu bylo zrušeno odvolacím soudem, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v následném rozsudku bylo rozhodnuto o předmětném nároku shodně (žalobě bylo vyhověno), a nejde tedy o případ tzv. skryté diformity. Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Pokud dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména že není zřejmé, zda se účastníci řízení dohodli na povinnosti žalovaného parkovat auto žalobce pouze v garáži v L. ulici v P. či na možnosti parkovat vozidlo například o víkendech i na jiných místech, že otázka výše škody spočívala na počtu skutečně najetých kilometrů, tedy na zjištění takových skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí, a že pouhý teoretický dotaz na autobazar a na dovozce není dostačující, a že před vypůjčením vozidla byl žalobcem opakovaně ujišťován o pojištění předmětného vozidla pro případ odcizení), nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce §241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu podle §420 obč. zák. (podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil). V dané věci bylo zjištěno (správnost skutkového základu věci, jak shora uvedeno, nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaný si od žalobce na dobu jeho zahraniční dovolené vypůjčil motorové vozidlo Ford Transit. Základní povinností vypůjčitele je vrátit věc půjčiteli, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení (§662 obč. zák.). Tuto povinnost žalovaný nesplnil, neboť v době, kdy měl věc vypůjčenou, mu byla odcizena. Samozřejmě platí, že žalovaný není odpovědný za odcizení, jehož se nedopustil, nýbrž vůči žalobci je odpovědný za újmu, vzniklou tím, že mu jeho věc nevrátil. Žalovaný kromě toho porušil i sjednanou povinnost parkovat vozidlo v hlídané garáži, neboť je zaparkoval na místě volně přístupném, a tedy méně chráněném. Neprokázal ani, že vznik škody nezavinil (§420 odst. 3 obč. zák.), neboť vzhledem ke všem okolnostem mohl a měl předpokládat, že odstavení motorového vozidla na ulici, byť před vlastním obydlím, není ve srovnání s dohodnutým způsobem parkování dostatečným zabezpečením proti možnému poškození či krádeži.
V příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti vznikla žalobci škoda, neboť jeho majetkový stav se snížil o hodnotu nevráceného automobilu. To platí i za situace, kdy nemožnost žalovaného vrátit předmět výpůjčky půjčiteli – a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel). Případná odpovědnost tohoto pachatele, která se odvíjí od jiných skutkových okolností než v případě žalovaného, však nevylučuje odpovědnost žalovaného vůči žalobci za porušení smluvní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 65/2006).
Protože ze všech těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu