ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1409.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1409/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. H. proti žalované L. Š. , o 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 157/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2007, č. j. 25 Co 479/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 7. 6. 2007, č. j. 5 C 157/2005-95, zastavil řízení o odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 5 C 157/2005-43, pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 9. 2007, č. j. 25 Co 479/2007-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolatelka sice v projednávané věci není zastoupena advokátem, ani netvrdí, že by měla právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§241b odst. 2 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - §79 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. l 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu) je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř. Na danou věc nelze aplikovat ani ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. (neodstranitelný nedostatek podmínky řízení), nikoliv o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jak tomu bylo v dané věci (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1897/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1520, C. H. BECK).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu