ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1439.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1439/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce G. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2006, č. j. 16 Co 35/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 17 C 70/2005-37, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.120.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, spočívající v dalším zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve smyslu ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“). Vyšel ze zjištění, že dne 28. 9. 1999 byl žalobce těžce poškozen na zdraví při dopravní nehodě, pojišťovna mu za viníka nehody zaplatila na bolestném 40.950,- Kč a za ZSU 123.000,- Kč ve výši dvojnásobku základního ohodnocení. Rozsudkem téhož soudu sp. zn. 25 C 98/2002 bylo žalobci přiznáno další mimořádné zvýšení náhrady za ZSU ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (430.500,- Kč) s odůvodněním, že se jedná o případ mimořádného zřetele hodný, kdy dopravní nehodou způsobenou klientem pojišťovny byl nevratně poškozen průběh dalšího života žalobce. Během doby se zdravotní stav žalobce zhoršil, proto si žalobce nechal vypracovat lékařské posudky ze dne 21. 9. 2004 od MUDr. N. a ze dne 6. 11. 2004 od Doc. MUDr. B., CSc. Základ nároku byl mezi stranami nesporný a spornou nebyla ani otázka zvýšení bodového ohodnocení stanoveného posudkem MUDr. N. o 50%, proto se soud prvního stupně omezil na zjištění, zda v případě žalobce jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele tak, aby mohlo být odškodnění stanovené znalci dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. dále zvýšeno a zda je důvodné navýšení bodového ohodnocení o 35 % ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dle posudku Doc. MUDr. B. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na další zvýšení odškodnění z důvodu zvláštní výjimečnosti svého případu, neboť od doby předchozího rozhodování soudu nedošlo u něj k nějaké výrazné změně oproti stavu zjištěnému v předchozím řízení. Proto kromě náhrady za zhoršení zdravotního stavu podle obou lékařských posudků, které již žalovaná žalobci mimosoudně uhradila (dalších 423.000,- Kč a 90.000,- Kč), nejsou zde důvody k postupu podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze ze dne 14. února 2006, č. j. 16 Co 35/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, který následně správně posoudil i po právní stránce. Odvolací soud odkázal na „obsáhlé a zcela přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku“, s nímž se ztotožnil, s tím, že se zásadními odvolacími argumenty se již vypořádal soud prvního stupně. Odvolací soud pouze dodal, že soud prvního stupně zjevně při svém rozhodování zohlednil řádně i zdravotní stav žalobce před úrazem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za zásadní nesprávnost v posouzení věci považuje, že soudy obou stupňů při úvaze, zda postupovat dle §7 odst. 3 vyhlášky, porovnávají jeho současné obtíže toliko s obtížemi, které měl před posledním zhoršením, a nikoliv se zdravotním stavem před úrazem. Je přesvědčen, že v jeho případě nyní, kdy se jeho zdravotní stav vinou zranění utrpěného při dopravní nehodě ještě dále zhoršil, jsou splněny podmínky pro postup dle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť právě nově nastalé obtíže jsou dalším výrazným zásahem do způsobu jeho života. Oba soudy nesprávně vykládají možnost použití ust. §7 odst. 3 vyhlášky. Míru obtíží nelze totiž porovnávat se stavem, který byl před zhoršením zdravotního stavu, nýbrž je nutno zhodnotit celkový dopad následků v porovnání kvality života před úrazem a nyní. Mimořádnost se váže právě na zdravotní stav před samotným úrazem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních závěrech rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky; nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje konkrétně z toho, že soud při úvaze, zda postupovat dle §7 odst. 3 vyhlášky, porovnával jeho současné obtíže toliko se zdravotním stavem, který měl před posledním zhoršením, a nikoliv se zdravotním stavem před samotným úrazem.
Především je třeba uvést, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních i společenských potřeb (§3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23, pod C 1674).
I když při hodnocení trvalých následků zranění se přihlíží i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik dalšího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jestliže se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané. V důsledku původní škodní události tak může výjimečně vzniknout další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, samozřejmě jen za předpokladu, že nově vzniklé nepříznivé následky jsou v příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví (srov. R 9/1986).
V takovém případě se při úvaze o výši náhrady vychází ze srovnání současných možností poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti se stavem před tímto zhoršením. Nejde totiž o srovnání současných schopností a možností žalobce s jejich úrovní v době před vznikem škody, nýbrž o srovnání jeho současných možností pro uspokojování životních a společenských potřeb se stavem v době před tímto nastalým zhoršením (srov. rozhodnutí ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1156/2006).
Pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2007).
Skutečnost, že při předešlém odškodnění ztížení společenského uplatnění byly shledány podmínky pro zvýšení náhrady dle §7 odst. 3 vyhlášky, neznamená automaticky, že při každém dalším nově vzniklém nároku budou splněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady (srov. R 9/1986). Jde totiž o odškodnění nového nároku, jenž spočívá právě ve zhoršení zdravotního stavu poškozeného a důsledků z toho vyplývajících pro uspokojování životních a společenských potřeb, oproti stavu v době před tímto zhoršením.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, takže není důvod pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu