ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1452.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1452/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR (Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany), za účasti Č. k. p., jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené Č. p., a. s., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 8/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 62 Co 420/2005-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 7. 2005, č. j. 19 C 8/2005-38, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.524.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, spočívající v dalším zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 2. 2. 1965 při výkonu vojenské služby utrpěl úraz, za který mu byla v souladu s vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, poskytnuta smírnou cestou od pojišťovny žalované náhrada škody na zdraví. Rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 11. 1999, č. j. 5 C 94/99-29, bylo žalobci přiznáno mimořádné zvýšení náhrady za ZSU ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (273.000,- Kč) a rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 3. 2003, č. j. 25 C 162/2002-52, mu bylo přiznáno další mimořádné zvýšení náhrady za ZSU ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (257.250,- Kč). Poté se zdravotní stav žalobce opětovně zhoršil, a proto si nechal vypracovat lékařský posudek ze dne 13. 5. 2004 od MUDr. J. T., DrSc., a revizi ze dne 27. 7. 2004 od V. ú. s. l. při Ú. v. n. v P. Tyto posudky konstatovaly nově nastalé potíže, a to fantómové bolesti, omezení hybnosti pravého kyčelního kloubu lehkého stupně, omezení hybnosti levého kyčelního kloubu, a ohodnotily nastalé zhoršení zdravotního stavu žalobce podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. na 1815 bodů (při zvýšení o 50% podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky), tedy na 217.800,- Kč, přičemž tato částka byla žalobci uhrazena pojišťovnou žalované v listopadu roku 2004. Základ nároku byl tedy mezi stranami nesporný, proto se soud prvního stupně omezil na posouzení, zda v případě žalobce jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele podle §7 odst. 3 vyhlášky tak, aby mohlo být odškodnění stanovené znalci podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. dále zvýšeno o požadovaný sedminásobek, přičemž hodnotil vliv nového zhoršení zdravotního stavu na kvalitu života žalobce oproti kvalitě jeho života před tímto zhoršením. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na další zvýšení odškodnění z důvodu zvláštní výjimečnosti svého případu, neboť od doby předchozího rozhodování soudu nedošlo u něj k nějaké výrazné změně. Dále uvedl, že k mimořádnosti případu žalobce a jeho vyřazení z běžného života bylo přihlédnuto již v řízeních předcházejících a že při každém dalším zhoršení zdravotního stavu nelze automaticky přiznávat násobky náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 62 Co 420/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, který následně správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud dále uvedl, že v souvislosti s dalším zhoršením zdravotního stavu poškozeného při stanovení odškodnění za ZSU nelze mechanicky vycházet z již v minulosti přiznaného zvýšení, naopak je třeba posuzovat vliv právě tohoto zhoršení na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a to nikoli ve vztahu k období před původní škodnou událostí, nýbrž ve vztahu k období před tímto zhoršením zdravotního stavu (z pohledu omezení možností uplatnění v souvislosti s tímto dalším zhoršením). Odškodění za ZSU v souvislosti s nově se vyskytujícími fantómovými bolestmi a omezením hybnosti kyčelních kloubů, jehož se žalobci dostalo na základě znaleckého posudku, zcela odpovídá nastalým změnám jeho zdravotního stavu a nelze v nich spatřovat žádnou další zvlášť výjimečnou skutečnost hodnou mimořádného zřetele.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za zásadní nesprávnost v posouzení věci považuje skutečnost, že soudy obou stupňů při úvaze, zda postupovat podle §7 odst. 3 vyhlášky, porovnávají jeho současné obtíže toliko s obtížemi, které měl před posledním zhoršením, a nikoli s jeho zdravotním stavem před úrazem. Žalobce tvrdí, že rozsah omezení, kterým je vystaven, je nutno posuzovat nejenom v porovnání se stavem, který byl před nynějším zhoršením, ale též v porovnání kvality života před úrazem a nyní. Mimořádnost případu se totiž váže právě na zdravotní stav před samotným úrazem. Oba soudy tak nesprávně vykládají možnost použití §7 odst. 3 vyhlášky. Žalobce je přesvědčen, že právě nově nastalé obtíže jsou dalším výrazným zásahem do způsobu jeho života, a že je možno hodnotit je jako hodné mimořádného zřetele. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů zjistily dostatečně skutkový stav věci a vyvodily z něj správný závěr právní a že dovolání žalobce neobsahuje žádné podstatné skutečnosti, které by soudy obou stupňů nevzaly v úvahu.
Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a uvedla, že zhoršení zdravotního stavu žalobce není mimořádně výjimečné z hlediska dopadu na kvalitu dosavadního - již omezeného - života žalobce, neboť je nutné v těchto případech posuzovat vliv právě tohoto zhoršení na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a to nikoli ve vztahu k období před původní škodnou událostí, ale z pohledu omezení možností uplatnění v souvislosti s tímto dalším zhoršením. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních závěrech rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky při zhoršení zdravotního stavu po již přiznaném odškodnění následků úrazu; nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje konkrétně z toho, že soud při úvaze, zda postupovat podle §7 odst. 3 vyhlášky, porovnával jeho současné obtíže toliko se zdravotním stavem, který měl před posledním zhoršením, a nikoliv se zdravotním stavem před samotným úrazem.
Především je třeba uvést, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních i společenských potřeb (§3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23, pod C 1674).
I když při hodnocení trvalých následků zranění se přihlíží i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik dalšího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jestliže se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané. V důsledku původní škodní události tak může výjimečně vzniknout další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, samozřejmě jen za předpokladu, že nově vzniklé nepříznivé následky jsou v příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, publikovaný pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986).
V takovém případě se při úvaze o výši náhrady vychází ze srovnání současných možností poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti se stavem před tímto zhoršením. Nejde totiž o srovnání současných schopností a možností žalobce s jejich úrovní v době před vznikem škody, nýbrž o srovnání jeho současných možností pro uspokojování životních a společenských potřeb se stavem v době před tímto nastalým zhoršením. Pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, publikované pod č. 79 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Přitom ani skutečnost, že při předešlém odškodnění ztížení společenského uplatnění byly shledány podmínky pro zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky, neznamená automaticky, že při každém dalším nově vzniklém nároku budou splněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady. Jde totiž o odškodnění nového nároku, jenž spočívá právě ve zhoršení zdravotního stavu poškozeného a důsledků z toho vyplývajících pro uspokojování životních a společenských potřeb, oproti stavu v době před tímto zhoršením.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, takže není důvod pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu