ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1704.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1704/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. Z. P., a 2/ A., a. s., za vedlejší účasti na straně žalovaných Č. k. p., zastoupena Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 267/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2005, č. j. 12 Co 323/2004 - 119, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2005, č. j. 12 Co 323/2004 - 119, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 44.394,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 8 C 267/99-85, uložil oběma tehdy žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 47.701,- Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 666.919,40,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 9. 1997 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil první žalovaný jako řidič a dopustil se tak přestupku, za což mu byla uložena pokuta v blokovém řízení. Došlo k poškození vozidla řízeného žalobcem, které bylo ve vlastnictví leasingové společnosti Š., s. r. o. a žalobce jej měl v nájmu. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že za škodu odpovídá 1. žalovaný i 2. žalovaná jako jeho zaměstnavatel. Pojišťovna vyplatila pojistné plnění leasingové společnosti a z jednotlivých nároků uplatněných žalobcem soud neshledal důvodnými částky požadované za pojištění vozidla zaplacené leasingové společnosti, za finanční služby, platby spojené s předčasným ukončením leasingové smlouvy, finanční služby po dobu trvání leasingové smlouvy, DPH a další, které nelze považovat za škodu, poněvadž se jedná o finanční náklady spojené s tím, že žalobce měl vozidlo v nájmu, a vynaložil je bez ohledu na to, zda došlo či nedošlo k dopravní nehodě. Rovněž nárok na náhradu za výdaje spojené se stanovením zůstatkové ceny vozidla, s úschovou vraku a s jeho prodejem neshledal důvodným, žalobce ani netvrdil žádné rozhodující skutečnosti a neoznačil důkazy. Svou opakovanou neúčastí u jednání se zbavil možnosti, aby byl soudem poučen ve smyslu ust. §118a odst. 1, 3 o. s. ř. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví MUDr. S. P., CSc., soud zjistil odpovídající dobu pracovní neschopnosti žalobce po dopravní nehodě a na náhradě za ztrátu na výdělku mu přiznal 3.006,75 Kč a na bolestném podle posudku znalce částku 300,- Kč. Ušlý zisk za čtyři měsíce, požadovaný ve výši 196.400,- Kč, soud prvního stupně žalobci nepřiznal, neboť bylo zjištěno, že v příčinné souvislosti s dopravní nehodou trvala jeho pracovní neschopnost pouze sedm dnů a žalobce neprokázal, že by mu v té době ušel nějaký konkrétní zisk. Náhradu za zničené vybavení vozidla soud rovněž nepřiznal, neboť některé věci již byly odškodněny a žalobce tyto položky dostatečně nespecifikoval a svou neúčastí u soudního jednání způsobil, že nemohl být poučen podle §118a o. s. ř. Nárok na úhradu právního zastoupení za sepis kupní smlouvy z dokladů předložených žalobcem rovněž nevyplývá. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán v rozsahu 44.394,20 Kč jako rozdíl mezi náklady na pořízení vozidla a částkou získanou za prodej vraku, neboť po předčasném ukončení leasingové smlouvy se stal vlastníkem vozidla, uzavřením kupní smlouvy na prodej vraku došlo u něj ke snížení majetkového stavu, spočívajícího v rozdílu mezi tím, co na vůz vynaložil, a hodnotou získanou za prodej vraku. S připočtením náhrady bolestného ve výši 300,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 3.006,70 Kč přiznal žalobci celkově částku 47.701,- Kč s tím, že uložil oběma žalovaným zaplatit tuto částku společně a nerozdílně.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, č. j. 12 Co 323/2004-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 44.394,- Kč s přísl. zamítl, jinak jej v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně jednotlivých nároků. K námitkám žalobce uvedl, že neobstojí jeho námitka o nesplnění podmínek pro rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu jednoznačně plyne, že advokát sdělil soudu prvního stupně dne 20. 10. 2003, že převzal zastoupení žalobce, avšak plnou moc k zatupování žalobce nepředložil. Následně bylo soudu předloženo zmocnění ze dne 12. 11. 2003, které žalobce pro toto řízení udělil advokátu a poté dalším podáním ze dne 24. 11. 2003 sdělil, že odvolal plnou moc udělenou JUDr. Z. K. Advokát pak písemně požádal o odročení jednání nařízeného na 26. 11. 2005, nicméně plnou moc k zastupování žalobce nedoložil. Okresní soud tak nepochybil, pokud ve věci rozhodl při jednání dne 1. 12. 2003 za situace, že předchozí jednání 26. 11. 2003 bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud, vyjma částky 44.394,- Kč, akceptoval závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti nároku žalobce na náhradu věcné škody ve výši 44.394,- Kč, neboť za pořizovací cenu vozidla nelze považovat náklady, které žalobce vynaložil v souvislosti s pořízením automobilu na leasing, a za zůstatkovou cenu nelze považovat hodnotu získanou za prodej vraku, a pokud jde o leasingové splátky, nejsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, nýbrž se jedná o náklad spojený s provozováním a užíváním vozidla.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž mu ve věci samé nebylo vyhověno, podal žalobce dovolání. Namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a nesprávné právní posouzení [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]. Soud prvního stupně jednal a ve věci rozhodl při jednání, jemuž nebyl žalobce ani jeho právní zástupce přítomen, ačkoliv jejich neúčast byla předem omluvena a bylo požádáno o odročení jednání. Soud žádosti nevyhověl a jednal bez účasti žalobce v rozporu s ust. §101 odst. 3 o. s. ř., tím mu byla odňata možnost předložit další důkazní návrhy a nemohl se vyjádřit k tvrzením a důkazům předloženým druhou stranou. Soudu prvního stupně vytýká, že ho nevyzval dle ust. §118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů a nepoučil ho ve smyslu ust. §119a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti označit veškeré důkazy před vyhlášením rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že byl právně zastoupen JUDr. J. R., který byl řádně vybaven procesní plnou mocí. Nesprávné právní posouzení spatřuje v otázce náhrady škody, spočívající v rozdílu mezi kupní cenou vozidla a jeho časovou cenou s tím, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 44.394,- Kč, je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 44.394,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel především namítá vadu řízení před soudem prvního stupně, spočívající v neposkytnutí poučení podle §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o. s. ř. S touto námitkou se ve svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud. Nicméně je třeba uvést, že zákon upravuje poučovací povinnost soudu podle §119a odst. 1 §a 118a odst. 3 o. s. ř. jen při jednání. Předpokladem toho, aby byli účastníci poučeni ve smyslu ust. §119a odst. 1 a §118a odst. 3 o. s. ř. a aby jim byla dána možnost shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci podle §119a odst. 2 o. s. ř., je jejich účast na jednání (srov. R 61/2002). Jestliže v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti některého účastníka, nelze mu takové poučení dát. O takovou situaci se jednalo právě v případě žalobce, který se dostavil pouze k prvnímu jednání před soudem prvního stupně a pokud advokátovi udělil plnou moc k zastupování ( §28 odst. 1 o. s. ř.), nebylo toto oprávnění soudu doloženo (§32 odst. 1 o. s. ř.).
Jak vyplývá z uvedeného, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) není naplněn a není ani důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku mělo v tomto směru po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 44.394,- Kč s příslušenstvím, dovolatel dále namítá nesprávné právní posouzení.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ust. §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.
Především je třeba říci, že rozdíl mezi náklady na pořízení věci a částkou, strženou za prodej věci po poškození, není majetkovou újmou poškozeného, tedy skutečnou škodou, za níž by odpovídal ten, kdo věc poškodil. Jak již dříve soudní praxe dovodila, výši škody na věci nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy zda ji po poškození prodá a za jakou cenu, neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti se škodnou událostí či s jednáním škůdce, jež bylo příčinou vzniku škody (srov. např. R 25/1990).
Pořizovací cena vozidla na leasing, tedy náklady, které nájemce vynaložil v souvislosti s pořízením automobilu na leasing, nejsou věcnou škodou, jež by vznikla v příčinné souvislosti se škodnou událostí. Rovněž závazky leasingového nájemce, sjednané pro případ předčasného ukončení smlouvy vůči pronajímateli, nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005). Navíc – byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost a nikoliv žalobce, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001).
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je věcně správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobce do tohoto výroku zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Dovolatel sám otázku zásadního právního významu nevymezil a ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným ani vedlejší účastnici náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu