ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1732.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1732/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně K., p., a. s., V. I. G., proti žalovanému M. H., zastoupenému městskou částí P., jako opatrovníkem, o 7.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 113/2000, o dovolání opatrovníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2001, č. j. 9 Cmo 65/2001-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2000, č. j. 36 Cm 113/2000-15 , ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2007, č.j. 36 Cm 113/2000-59, ustanovil žalovanému opatrovníkem pro řízení městskou část P.
K odvolání ustanoveného opatrovníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2001, č. j. 9 Cmo 65/2001-24, citované usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací odůvodňující názor, že městská část není právnickou osobou a nemůže vykonávat funkci opatrovníka.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
V posuzované věci bylo usnesení soudu prvního stupně vydáno dne 1. 8. 2000, odvolací soud tedy odvolání proti němu správně projednal – jak výslovně v odůvodnění usnesení uvedl – dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a podle téhož znění občanského soudního řádu je tedy třeba postupovat i v dovolacím řízení. Odkaz dovolatele na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souvislosti s úvahou o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí je tedy zjevně nepřípadný, neboť vychází ze znění občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 až 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedených v tomto ustanovení.
Ustanovení §238 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nelze z něj tedy dovozovat přípustnost dovolání proti usnesení.
V §238a o. s. ř. jsou taxativně vyjmenována usnesení odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka, zde však stanovena není.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. může odvolací soud svým výrokem vyslovit přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení, pokud se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné také tehdy, učinil-li účastník řízení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu usnesení ve věci samé, soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Proti ostatním potvrzujícím usnesením odvolacího soudu (usnesením, v nichž předmětem rozhodování nebyla věc sama) a proti tzv. vedlejším výrokům obsaženým v potvrzujícím rozhodnutí zákon vyslovení přípustnosti rozhodnutím soudu nebo na základě včasného návrhu účastníka řízení neumožňuje. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 7.125 Kč s příslušenstvím. Jelikož odvolací soud svým usnesením nerozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku, nýbrž potvrzoval usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, není jeho usnesení rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání nelze v dané věci dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodnuto souhrnně teprve v rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu