ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1740.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1740/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. M. V., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované K., p., a. s., o 557.818,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 215/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 31 Co 394/2005-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném advokátovi náhrady škody ve výši 557.818,30 Kč s příslušenstvím, kterou jí měl způsobit tím, že při výkonu advokacie jako její zástupce na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb nepodal včas dovolání do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, č. j. 30 Co 486/2002-242, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2000, č. j. 5 C 859/96-209, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit I. M. a L. L. částku 378.750,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.886,- Kč.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 10 C 215/2003-96, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 6. 2005, č. j. 10 C 215/2003-124, řízení co do částky 86.854,40 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, žalobu na zaplacení částky 470.963,90 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným advokátem smlouvu o právní pomoci, v jejímž rámci mělo být mj. podáno dovolání do shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný podal dovolaní až po uplynutí dovolací lhůty, proto bylo odmítnuto pro opožděnost. Po nařízení exekuce k vymožení pohledávky oprávněných I. M. a L. L. jim žalobkyně 4. 4. 2002 poukázala každému částku 189.375,- Kč, uhradila náklady exekučního řízení v celkové výši 93.530,30 Kč, uhradila soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 15.152,- Kč a za dovolací řízení ve výši 5.000,- Kč a žalovanému zaplatila odměnu za právní zastoupení ve výši 57.500,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil §14 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, neboť nechránil dostatečně a s veškerou péčí práva a zájmy své klientky. Pokud by dovolání bylo podáno včas, bylo by přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění tehdy účinném) a dovolací soud by napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť oba soudy neaplikovaly správně ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. a nedovodily neplatnost nájemní smlouvy ze dne 22. 2. 1993 pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu. V novém řízení by soud musel vypořádat vztahy mezi účastníky nájemní smlouvy podle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., takže by žalobkyni bylo opětovně uloženo uhradit částku 378.750,- Kč. Soud proto dovodil, že mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody na straně žalobkyně není příčinná souvislost, a tudíž nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného podle §420 obč. zák. Tento závěr se týká nejen nároku na zaplacení částky 378.750,- Kč, ale i dalších nároků, s výjimkou zaplacení odměny právního zastoupení a soudního poplatku za dovolací řízení, když tato škoda byla žalobkyni kompenzována poskytnutím slevy z odměny za právní zastoupení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 31 Co 394/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13.625,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku v tomto výroku rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, po právní stránce nárok posoudil podle §24 zákona č. 86/1996 Sb., o advokacii, a dovodil, že v dané věci je rozhodující, zda by včas podané dovolání mohlo přivodit pro žalobkyni příznivější výsledek, tj. zrušení napadených rozhodnutí a následné zamítnutí žaloby po novém projednání věci. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dovolací soud by rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení a věc by vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by musela být znovu řešena otázka platnosti nájemní smlouvy z pohledu ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. a soud by nutně učinil závěr o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy, takže žalobkyni by byla opětovně uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 378.750,- Kč. Proto mezi opožděně podaným dovoláním a úhradou částky 378.750,- Kč není příčinná souvislost a ze stejných důvodů není příčinná souvislost ani mezi úhradou nákladů odvolacího řízení ve výši 7.886,- Kč a poplatku za odvolaní. Příčinná souvislost není dána ani v případě úhrady nákladů exekučního řízení, neboť důvodem úhrady těchto nákladů bylo nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím. Příčinnou souvislost s opožděně podaným dovoláním shledal v zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 5.000,- Kč a v úhradě nákladů právního zastoupení v dovolacím řízení ve výši 8.625,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení a skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování /§241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř./. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je možno odpovědnost za škodu způsobenou advokátem posuzovat podle rozhodovací praxe soudů tak, jak se teprve po porušení právní povinnosti advokáta vyvinula, a zda je v takovém případě dána příčinná souvislost. Uvádí, že zaplatila vysokou částku protistraně ve sporu, kterou by podle uzavřené nájemní smlouvy při řádném vedení sporu platit nemusela. V důsledku zaviněného pochybení žalovaného, který podal dovolání až po uplynutí lhůty, nemohla být nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a tudíž nebyla ani opětovně řešena otázka vypořádání bezdůvodného obohacení z nájemního vztahu. Namítá, že není podložen závěr, že po zrušení rozsudků v dovolacím řízení by soud při novém rozhodování postupoval podle nynější judikatury, neboť je možné, že by rozhodoval v době, kdy se judikatura, týkající se platnosti nájemních smluv na nebytové prostory, ještě neustálila. Žalovanému dále vytýká, že v původním řízení o vydání bezdůvodného obohacení neuplatnil kompenzační námitku či vzájemný návrh, a nemohla tak být v tomto řízení zohledněna skutečnost, že výše nájemného i dlouhá doba nájmu byla stanovena právě s ohledem na povinnost žalovaných hradit náklady opravy objektu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání se tedy řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž jen námitka nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř).
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Soud dovodil porušení povinnosti advokáta využít všechny zákonné prostředky k ochraně zájmů klienta i vznik majetkové újmy spojené s neúspěchem žalobkyně ve sporu vedeném pod sp. zn. 5 C 859/96. Existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného, spočívajícím v opožděném podání dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2001, č. j. 30 Co 486/2002-242, a vznikem škody, tedy tím, že žalobkyně na základě uvedeného rozsudku musela plnit řadu platebních povinností, soud vyloučil z důvodu, že i bez pochybení žalovaného by v konečném výsledku spor dopadl stejně, tedy neúspěchem žalobkyně. Předběžnou otázku, zda při řádném postupu žalovaného advokáta by žalobkyně (jeho klientka) u soudu uspěla, soud zkoumal z hlediska, zda by po podání včasného dovolání došlo nejen ke zrušení vyhovujících rozhodnutí ale i k zamítnutí žaloby proti ní v novém projednání věci. S takovým vymezením předběžné otázky dovolatelka nesouhlasí a namítá, že výsledek předchozího sporu měl být posuzován z hlediska rozhodovací praxe soudů v době, kdy k pochybení advokáta došlo, a v této souvislosti poukazuje na to, že judikatura soudů vztahující se k aplikaci §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. nebyla v té době ještě ustálena.
I když není vyloučeno, že právní názor na výklad některého ze zákonných ustanovení se v rozhodovací praxi soudů v průběhu doby vyvíjel, soud zásadně vychází z judikatury aktuální v době rozhodování a nepřichází v úvahu zpětně uvažovat o tom, že dokud nedošlo k ustálení či ke sjednocení judikatury, mohl by se soud dopustit omylu při právním posouzení věci (konkrétně otázky platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy). Názor dovolatelky nemůže obstát už jen z toho důvodu, že vychází z předpokladu, že by v předchozím sporu mohla uspět v případě, že by soud věc po právní stránce chybně posoudil. Řešení takové otázky nemá proto ani zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podává-li žalobkyně dovolání rovněž do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13.625,- Kč s příslušenstvím, její dovolání do této části rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné z důvodu nedostatku její subjektivní legitimace, neboť předmětným výrokem bylo rozhodnuto v její prospěch.
Protože dovolací soud neshledal v námitkách předložených k dovolacímu přezkumu zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jenž by byl způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu