ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1746.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1746/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) I. M., a b) Z. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalované S. p., a. s., zastoupené obecnou zmocněnkyní Mgr. J. S., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. M. J., advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 445/91, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 9 Co 760/2007-725, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody za nemovitost zničenou výbuchem plynu, k němuž došlo v důsledku nedbalostního jednání zaměstnanců žalované při montáži plynové přípojky.
Rozsudek ze dne 8. 8. 2000, č. j. 14 C 445/91-195, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2000, č. j. 9 Co 888/2000-219, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a rovněž další rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2003, č. j. 14 C 445/91-326, jímž byla žaloba opět zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 9 Co 809/2003-365, a věc mu opět byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem pro doplnění dokazování ohledně výše vzniklé škody.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č. j. 14 C 445/91-650, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 115.851,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 8. 11. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení, jeho žalobu ohledně částky 1,339.009,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 193.085,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 25. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% od 15. 7. 1994 do zaplacení a její žalobu ohledně částky 2,231.686,- Kč s úrokem z prodlení a ohledně částky 80.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli podílovými spoluvlastníky (v poměru 3 : 5) domu v L., v němž žalobkyně bydlela. Žalobkyně zadala žalované společnosti zřízení plynové přípojky k domu a dne 6. 6. 1990 došlo v důsledku nedbalostního jednání pracovníků žalované k úniku plynu, který následně explodoval. Explozí byl zcela zničen dům a garáž, částečně poškozeny zpevněné plochy, trvalé porosty a oplocení, proto byl dům z bezpečnostních důvodů na náklady vedlejší účastnice stržen a žalobcům byla poskytnuta náhrada, a to žalobci v celkové částce 269.403,- Kč a žalobkyni v částce 449.004,- Kč. Soud měl k dispozici znalecký posudek znalce J. H., který odhadl hodnotu domu k datu vzniku škody na částku nižší, než byla vyplacena, znalce Ing. J. S., který dospěl k obdobnému odhadu, a znalce Ing. J. N., který vyčíslil náklady na pořízení nemovitosti s přihlédnutím k opotřebení v cenových relacích r. 1991 a 1992. Vzhledem k námitkám účastníků proti tomuto ocenění soud vyžádal revizní znalecký posudek Ing. V. P., CSc., a při rozhodnutí z něj a z výpovědi znalce vycházel. Dovodil, že žalobci mají nárok na peněžní ekvivalent, za nějž si mohli opatřit stejnou nebo podobnou věc v době poškození, tj. v roce 1990 (§443 obč. zák.), avšak pro nemožnost stanovit tržní cenu domu v té době vycházel z nákladů na pořízení nové stavby po odpočtu opotřebení nemovitosti vzhledem ke stáří domu a žalobcům přiznal náhradu ve výši hodnoty domu v době škodné události po odečtení již vyplacených částek.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 12. 2007, č. j. 9 Co 760/2007-725, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) další částku 384.361,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. 11. 1991 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu jej vůči žalobci a) potvrdil. Ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části zamítavého výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni b) další částku 640.602,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že v daném případě jsou dány důvody, aby výše škody byla určena k jinému časovému okamžiku, než je doba vzniku škody, neboť je obecně známo, že od r. 1990 docházelo k prudkému vzestupu cen materiálů, stavebních prací, nemovitostí a bylo by proto nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby výše škody byla určena k okamžiku vzniku škody. Za základ vzal časovou cenu zohledňující amortizaci v úrovni r. 1992 včetně doplňkových nákladů, a to podle revizního znaleckého posudku Ing. P., jenž ve shodě se soudem prvního stupně považoval za nejpřesnější. Proto částečně změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalobkyně b) podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k ní. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem, že pro přiznání náhrady škody vzniklé na opotřebené věci je třeba přihlédnout k tomuto opotřebení, jinak by došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že náklady na znovuvybudování zničeného domu se skládají nejen z aktuální ceny nového materiálu, ale i z aktuální ceny práce. Připouští, že náhradou za materiál v hodnotě nového by došlo k obohacení poškozených, avšak není v souladu s dobrými mravy, aby škůdce nehradil v plné výši náklady na práci potřebnou k obnově majetku poškozeného. Namítá, že v případě, kdy je pořizována nová věc, snížení náhrady o opotřebení starší věci (nemovitost byla z r. 1930) snižuje celkovou cenu nemovitosti, což znamená nejen cenu materiálu, ale i hodnotu práce, a to podílem na polovinu, což dovozuje z přípisu znalce Ing. P. ze dne 8. 9. 2006. Proto za situace, že ona chce obnovit svůj majetek v původním objemu - realizovat na původním místě novou stavbu, není tento odpočet v souladu s dobrými mravy. Souhlasí s výší náhrady stanovené v hodnotách roku 1992, požaduje však snížení odpočtu opotřebení na polovinu. Poukazuje v této souvislosti na §450 obč. zák. a na majetkové rozdíly účastníků sporu, které nesvědčí pro snížení náhrady škody. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobkyně dovoláním napadá v celém rozsahu výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k ní, aniž rozlišila, že jím odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl v částce 640.602,- Kč s příslušenstvím. K dovolání proti této části výroku ovšem není žalobkyně subjektivně legitimována. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uložil žalované platební povinnost ve větším rozsahu, a žalobkyni tedy nevznikla újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo odvolacím soudem žalobě vyhověno, směřuje dovolání žalované proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalobkyni b) se řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a nešlo o případ, že by předchozím rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl odvolacím soudem zrušen, bylo v tomto rozsahu rozhodnuto jinak, než zamítnutím žaloby, takže nepřichází v úvahu ani aplikace §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Rovněž z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku došlo jen ohledně částky 640.602,- Kč s přísl. a jinak je rozhodnutí odvolacího soudu shodné se zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, tedy je rozhodnutím potvrzujícím. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z obsahu jejího dovolání vyplývá, že se dovolává použití §3 odst. 1 obč. zák. a požaduje vyšší náhradu škody z důvodu, že není v souladu s dobrými mravy, aby opotřebení vzhledem ke stáří zničeného domu bylo odpočteno nejen u materiálu ale i u práce potřebné na stavbu nového domu.
Především je třeba uvést, že výsledky řízení a ani obsah znaleckého posudku znalce Ing. Provazníka, výpověď znalce včetně jeho přípisu ze dne 8. 9. 2006 nedávají skutkový podklad pro závěr, že při ocenění nákladovou metodou a stanovení časové ceny nemovitosti (věcné hodnoty zohledňující amortizaci) bylo odečteno „znehodnocení práce“, tím méně pak jednou polovinou, jak mylně dovozuje dovolatelka. Pro tvrzení dovolatelky, že tak učinil znalec Ing. P. ve svém revizním znaleckém posudku, není ve spise skutkový podklad (znalec pomocí převodových indexů vyčíslil cenu domu v daném roce). Cenu pořizovaného nového domu sice tvoří soubor nákladů na materiály, práce a další náklady (např. projekt), avšak dům se opotřebovává jako celek a při úvaze o rozsahu jeho amortizace pro účely zjištění výše škody znalec vycházel z celkové hodnoty nového domu a určil celkové opotřebení, nikoliv amortizaci jednotlivých či jen některých nákladových položek tvořících cenu.
Už z tohoto důvodu nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. otázka, zda v daném případě výše náhrady škody žalobkyni přiznaná v cenách roku 1992 za dům postavený v r. 1930 a zničený v r. 1990, byla stanovena v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že znalec z hodnoty domu odečetl i tzv. amortizaci práce, a tedy zda mělo být aplikováno ust. §3 odst.1 obč. zák. (výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy).
Kromě toho, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z rozlišení amortizace materiálu a hodnoty práce a ani na něm nespočívá, nelze přehlédnout, že ust. §3 odst. 1 obč. zák. umožňuje odepřít ochranu práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů, pokud je jejich výkon v rozporu s tímto obecným mravním korektivem; avšak není způsobilý založit práva tam, kde nejsou, a přiznat na náhradě škody částku vyšší s odkazem na dobré mravy.
Úvaha o rozporu výkonu práv a povinností s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Proto zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, a tak je tomu i v posuzovaném případě. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze proto považovat za zobecnitelné a nemá judikatorní přesah. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je totiž specifický právě tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů.
Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významný podle §237 odst. 3 o. s. ř. ani z pohledu závěru, že výši náhrady škody za zcela zničenou starší nemovitost nelze stanovit ve výši nákladů na zhotovení obdobné nově postavené nemovitosti, neboť nejde o otázku, která by nebyla judikaturou soudů vyřešena nebo která je rozhodována rozdílně nebo je v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s hmotným právem.
K závěru o právním významu rozhodnutí nemůže soud dospět – jak se domnívá žalobkyně – ani z hlediska aplikace ust. §450 obč. zák. z důvodu rozdílných majetkových poměrů stran sporu, neboť toto ustanovení může sloužit pouze k přiměřenému snížení náhrady škody (k tzv. moderaci), tedy k postupu v neprospěch žalobkyně. Současná občanskoprávní úprava náhrady škody vychází ze zásady náhrady skutečné škody (příp. ušlého zisku), která má plnit kompenzační funkci. Zvýšení náhrady škody z důvodu rozdílu v majetkových poměrech poškozeného a škůdce, aby plnila rovněž funkci sankční (např. jako „punitive damages“ v anglosaském právním systému), není podle stávající právní úpravy možné.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované ani vedlejší účastníci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu