ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1882.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1882/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. G., zastoupeného advokátem, proti žalované S. a ú. s. K., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, za účasti Č. p. a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 59/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2005, č. j. 18 Co 481/2004-515, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2005, č. j. 18 Co 481/2004-515, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2005, č. j. 18 Co 481/2004-524, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 77.596,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 10. 12. 1998, č. j. 8 C 59/98-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 35.145,50 Kč s příslušenstvím a 197.147,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení, proti původní druhé žalované České republice – Ministerstvu dopravy a spojů ČR žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Krajský soud v Plzni k odvolání první žalované usnesením ze dne 14. 2. 2000, č. j. 18 Co 185/99-132, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že se soud prvního stupně nezabýval spoluzaviněním poškozeného (žalobce) a v otázce ušlého zisku neshromáždil dostatečné množství důkazů pro rozhodnutí.
Okresní soud v Klatovech poté rozsudkem ze dne 28. 11. 2003, č. j. 8 C 59/98-448, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2004, č. j. 8 C 59/98-478, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu skutečné škody ve výši 35.145,50 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 5. 1997 do zaplacení a náhradu ušlého zisku ve výši 188.634,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení, zastavil řízení ohledně částky 8.513,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 1. 1997 kolem 5:40 hod. projížděl zaměstnanec žalobce s nákladním automobilem zn. I. na úseku silnice č. I/22 v obci M. B. levotočivou zatáčku a na neposypaném zledovatělém povrchu nezvládl řízení a havaroval. Již od půlnoci předchozího dne slabě pršelo, v době dopravní nehody byla tma, teplota se pohybovala pod bodem mrazu a vozovka namrzala a v době od 5:30 hod. do 5:40 hod. došlo na tomto úseku k dalším dvěma dopravním nehodám. Soud prvního stupně dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“). Příčinou dopravní nehody totiž byla závada ve sjízdnosti, kterou žalovaná včas neodstranila, ačkoli jí tuto povinnost ukládá §9 odst. 1 silničního zákona a operační plán zimní údržby silnic v okrese K. Klimatologické stanice udávaly vznik náledí již od půlnoci, avšak vozidlo žalované vyjelo k chemickému posypu až v 6 hodin ráno; bylo tedy v mezích možností žalované předejít vzniku škody, přičemž zasazením dopravních značek upozorňujících na nebezpečí náledí se žalovaná své objektivní odpovědnosti nezbavila. Spoluzavinění poškozeného je vyloučeno, neboť řidič žalobce jel rychlostí přiměřenou (40 km/hod), styl jízdy přizpůsobil stavu vozovky a rovněž ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. P. K. vyplynulo, že řidič nákladní soupravy by ani při rychlosti do 20 km/hod. za daných technických podmínek v místě dopravní nehody nebyl schopen zastavit vozidlo při reakci na vzniklou situaci. Skutečná škoda na vozidle byla mezi účastníky nesporná, proto se soud prvního stupně omezil na zjištění výše ušlého zisku. Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika Ing. M. S. vypracovaného za tímto účelem dovodil ušlý zisk ve výši 188.634,- Kč (po odečtení skutečné škody ve výši 35.146,- Kč) za období od 25. 1. 1997 (den dopravní nehody) do 28. 3. 1997 (den dokončení opravy předmětného vozidla). Nepřisvědčil námitce žalované, že žalobce dobu opravy automobilu účelově protahoval, neboť zdržení termínu vyřízení zakázky způsobila nutnost objednat náhradní díl; žalobce naopak bezprostředně po dopravní nehodě činil kroky směřující k započetí opravy (vozidlo přistavil do servisu k provedení prohlídky vozidla a k vystavení tzv. proforma faktury), avšak před sepsáním zakázkového listu a zahájením opravných prací na vozidle bylo třeba nechat vozidlo prohlédnout pracovníkem vedlejší účastnice - pojišťovny.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 18 Co 481/2004-515, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2005, č. j. 18 Co 481/2004-524, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu skutečné škody ve výši 35.145,50 Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 30.503,50 Kč od 1. 5. 1997 do zaplacení a s 21% úrokem z prodlení z částky 4.642,- Kč od 26. 3. 1998 do zaplacení a náhradu ušlého zisku ve výši 111.038,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně náhrady ušlého zisku ve výši 77.596,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení a ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 4.642,- Kč od 1. 5. 1997 do 25. 3. 1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že spoluzavinění zaměstnance žalobce na dopravní nehodě v řízení prokázáno nebylo; výši ušlého zisku a část příslušenství u náhrady skutečné škody však posoudil odlišně. Podle odvolacího soudu nelze k tíži žalované klást případný ušlý zisk žalobce za dobu osmnácti dnů, kdy se vůz nacházel v servisu, avšak oprava nemohla být bezprostředně po dopravní nehodě zahájena, neboť to byl žalobce, který uvedené prodlení zavinil (do servisu sice bylo vozidlo přistaveno dva dny po dopravní nehodě, tj. 27. 1. 1997, avšak pouze s požadavkem předběžné kalkulace pracovních a materiálních nákladů na opravu, zatímco vlastní zakázkový list byl sepsán až 13. 2. 1997, kdy teprve mohl servis zahájit opravu vozidla, trvající do 28. 3. 1997). Nebýt zavinění žalobce, celková doba opravy by se nepochybně o těchto osmnáct dní zkrátila, a proto žalobci přísluší ušlý zisk pouze za dobu od 25. 1. 1997 do 10. 3. 1997. Podle závěru znaleckého posudku znalce Ing. M. S. výše ušlého zisku žalobce za toto období představuje částku 111.038,- Kč (od částky 146.184,- Kč odvolací soud odečetl náklady vynaložené na opravu vozidla ve výši 35.146,- Kč).
Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně náhrady ušlého zisku ve výši 77.596,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení a ohledně 21 % úroku z prodlení z částky 4.642,- Kč od 1. 5. 1997 do 25. 3. 1998, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení (podle žalobce měla být přiznána náhrada nákladů řízení v poměru 30% pro žalobce a 70% pro žalovanou) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud při hodnocení skutkového stavu nehodnotil důkazy ve svém souhrnu a některé důkazy (jako výpověď žalobce a výpověď znalce Ing. P. K.) zcela opomněl, dospěl-li k závěru, že žalobce nese zavinění na délce doby opravy poškozeného vozidla. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce činil bezprostředně po dopravní nehodě kroky směřující k zahájení opravy vozu a nečekal na závěry vyšetřování Policie ČR ohledně zavinění dopravní nehody. Na podporu těchto tvrzení odkazuje na listinné důkazy založené ve spise (pojistný spis vedlejší účastnice, zápis vedlejší účastnice o poškození vozidla ze dne 28. 1. 1997, sdělení autorizovaného servisu A. a. s.) a na protokoly z jednání před soudem prvního stupně, z nichž podle žalobce jednoznačně vyplývá, že délka opravy byla závislá na řadě faktorů neodvíjejících se od jeho jednání (zejména na rychlosti šetření a prohlídky poškozeného vozidla vedlejší účastnicí, dodržování pořadí zákazníků v servisu atd.). Na délce doby opravy proto žádné zavinění nenese. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené části rozsudku odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje výhrady dovolatele za zcela nedůvodné, neboť podle ní odvolací soud pečlivě zvažoval všechny provedené důkazy a i výše ušlého zisku byla najisto postavena znaleckým posudkem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že od počátku nesouhlasí s tím, že odpovědnost za škodu dopadá v plné míře na žalovanou, a stále má za to, že zaměstnanec žalobce jel riskantně a svými neadekvátními reakcemi na situaci vzniklou v provozu způsobil svému zaměstnavateli jeho vlastní škodu. Je totiž prokázané, že některá vozidla úsekem, který řidič nezvládl, projela v daném čase a v dané klimatické situaci bez nehody. Dále odkazuje na své výhrady vznesené v průběhu nalézacího řízení na způsob výpočtu ušlého zisku znalcem, „na nesrovnalosti v tvrzení žalobce a na výslovné maření důkazů z jeho strany“. Podle vedlejší účastnice si ušlý zisk zavinil sám žalobce vlastním jednáním, neboť tím, že přistavil vozidlo k prohlídce nejprve v K. a poté až v H., porušil prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Z těchto důvodů žádá „o změnu rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tím, že žalobci nárok na plnění nevznikl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 o. s. ř. není rovněž významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 20.000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1286/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 1998). V projednávané věci žalobce napadá dovoláním mimo jiné výrok rozsudku, jímž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně 21% úroku z prodlení od 1. 5. 1997 do 25. 3. 1998 z částky 4.642,- Kč, představující skutečnou škodu. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady ušlého zisku ve výši 77.596,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 4. 1997 do zaplacení, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (dovolací důvod, který žalobce uplatňuje) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že část ušlého zisku si spoluzavinil sám poškozený žalobce postupem při provádění opravy vozidla.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného; odpovědnost poškozeného je tak dána, jestliže jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. vznikla-li škoda (zcela či zčásti) též následkem úkonu poškozeného. Takovým jednáním může být i porušení prevenční povinnosti poškozeného podle §415 obč. zák. ve vztahu k rozsahu škody, které se navíc nemusí časově krýt se škodním jednáním škůdce, může mu předcházet i je následovat, tedy může jít i o případ, kdy příčinou vzniku škody bylo jednání poškozeného, které po škodné události vedlo k tomu, že se zvýšil rozsah škody, způsobené škůdcem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. BECK). O takový případ se zde však nejedná.
Odvolací soud dovodil částečné spoluzavinění žalobce z toho, že zbytečně prodloužil dobu opravy vozidla a přispěl tak v rozsahu 18 dnů ke zvýšení škody spočívající v ušlém zisku za dobu, kdy nemohl používat pro svou výdělečnou činnost havarované vozidlo umístěné do opravny. I když dovolatel vznáší námitky též proti skutkovým zjištěním, z nichž vyšel odvolací soud, zůstává nesporné, že žalobce dne 27. 1. 1997, tj. dva dny po dopravní nehodě, přistavil vozidlo do autorizovaného servisu k opravě, kde mu byla na jeho žádost vystavena předběžná kalkulace ceny opravy, a dne 30. 1. 1997 podal žádost k vedlejší účastnici o poskytnutí zálohy na opravu; dne 28. 1. 1997 sepsala vedlejší účastnice zápis o poškození motorového vozidla s tím, že tato věc zůstává k došetření, které pak bylo provedeno dne 26. 3. 1997, kdy vedlejší účastnice v zápisu uvedla, že „hradí materiál podle výrobce a práci podle značkového servisu v regionálních sazbách“. Dne 13. 2. 1997 byl v servise se žalobcem sepsán zakázkový list a poté započato s opravou vozidla. Z uvedeného vyplývá, že žalobce neotálel s přistavením havarovaného vozidla do autoservisu, učinil potřebné kroky k provedení opravy a inkriminované prodlení při definitivním zadání zakázky se odvíjelo od toho, že žalobce postupoval v součinnosti s pojišťovnou, která se zavázala sdělit, v jakém rozsahu poskytne pojistné plnění. Vzhledem k tomu, že rozsah poškození nebyl zanedbatelný a předpokládaná cena opravy poměrně značná (téměř 200.000,- Kč), nelze žalobci takový postup vyčítat, šlo naopak o přístup k věci zcela obvyklý, nevymykající se obvyklému chování poškozeného po havárii vozidla, a nepředstavující ani porušení povinnosti generální prevence. Nelze přehlédnout, že pojišťovna jako osoba, která měla poskytnout náhradu škody za škůdce, poskytla součinnost až poté, co se poškozený rozhodl nevyčkávat a opravu vozidla již zadal bez ohledu na sdělení, v jakém rozsahu mu bude hrazena. Je tedy zřejmé, že žalobce nepřistoupil k odstraňování následků havárie liknavě, natož aby mu bylo možno vyčítat snahu o bezpracný zisk na úkor škůdce, resp. pojišťovny. Jednání žalobce, které v zásadě směřovalo k bezodkladné opravě vozidla, bylo postupem nevybočujícím z postupu běžného poškozeného při likvidaci následků takové škodné události a nepředstavuje porušení prevenční povinnost předcházet škodám na majetku; nelze v něm proto spatřovat jednání, které by přispělo ke vzniku škody ve smyslu ustanovení §441 obč. zák.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tedy naplněn, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 77.596,- Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu