ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1943.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1943/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. N. n. H., zastoupenému advokátem, o 187.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 163/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2006, č. j. 44 Co 305/2005-221, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2006, č. j. 44 Co 305/2005-221, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 46.860,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému městu na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.498,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené na domě č.p. 107 v k.ú. N. n. H. v jejím vlastnictví s odůvodněním, že v důsledku demolice sousedního domu prováděné žalovaným městem došlo ke zřícení štítového zdiva na jejím domě.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7 C 142/99-105, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 187.441,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 312.559,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, řízení ohledně dále požadovaných úroků z prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí S. ú. M.N. v N. n. H. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 10. 1990 byla v roce 1994 pro havarijní stav provedena demolice rodinných domů v řadové zástavbě č. p. 108 a 170 na pozemcích parc. č. 190/2 a 191 k. ú. N. n. H., které byly ve vlastnictví žalovaného. Dne 20. 2. 1999 se zřítilo štítové zdivo domu č. p. 107 ve vlastnictví žalobkyně, který sousedil s jedním z domů odstraněných při demolici.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 19 Co 315/2001-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 187.441,- Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 25 Cdo 2360/2003-138, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 19 Co 315/2001-122, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7 C 142/99-105, ve výroku o platební povinnosti žalovaného ve výši 187.441.- Kč s úrokem z prodlení a v závislých výrocích a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Skutková otázka, která je podstatná pro rozhodnutí o uplatněném nároku, zda statické zajištění štítu domu žalobkyně v průběhu demolice a po ní bylo provedeno, jak bylo žalovanému uloženo v rozhodnutí stavebního úřadu, nebyla totiž objasněna a soud prvního stupně ji jednoznačně nezodpověděl. Jestliže bylo prokázáno, že žalovanému byla rozhodnutím stavebního úřadu uložena povinnost provést v průběhu demolice a po jejím dokončení statické zajištění štítu sousedního domu, a žalovaný tvrdí, že štítovou zeď staticky zajistil, leželo důkazní břemeno o této skutkové okolnosti na něm.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, č. j. 7 C 163/2004-198, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 46.860,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 140.581,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázáno, že statické zajištění štítu domu žalobkyně v průběhu demolice a po jejím dokončení bylo provedeno, avšak nebylo zjištěno, do jaké doby byl štít domu zajištěn, nicméně v době, kdy došlo ke zřícení štítové zdi domu, se žádné statické zajištění na místě již nenacházelo. K příčinám vzniku škody na nemovitosti žalobkyně náleželo jednak nedostatečné zajištění stavby žalobkyně po demolici, dále dlouhodobé působení povětrnostních vlivů na celou plochu štítové zdi v důsledku neudržování povrchu této zdi, dále to, že štítová zeď nebyla řádně odizolována proti zemní vlhkosti od základů, a nakonec i změna v povětrnostních podmínkách působících na podloží základů. Okresní soud dospěl k závěru, že za škodu vzniklou na majetku žalobkyně částečně odpovídá žalovaný podle §420 odst. 1 obč. zák., který porušil právní povinnost postarat se o dostatečné a trvalé statické zajištění štítové zdi. Toto opomenutí bylo jednou ze čtyř příčin jejího pozdějšího zřícení, když zbylé tři příčiny ovlivnit nemohl, proto žalovaný odpovídá za škodu v poměru ¼.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č. j. 44 Co 305/2005-221, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o zamítnutí žaloby jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování oběma znaleckými posudky a dovodil, že žádné statické zajištění štítové zdi předmětné stavby, které by bylo možno po žalovaném oprávněně žádat, nemohlo mít zásadnější význam pro její trvalé zachování, popř. pro neohrožení stavby jako celku. Žalovaný splnil v časovém a věcném rozměru právní povinnost mu zákonem i rozhodnutím stavebního úřadu uloženou k statickému zajištění sousední stavby v průběhu a po dokončení demolice a důvodně se pak zdráhal vykonat další zajišťovací činnosti, tj. hlavně ty, které by přesahovaly rámec provizoria vnějších – upevňovacích – opatření. Odvolací soud vzhledem ke zmíněnému rozhodnutí stavebního úřadu a k ust. §127 obč. zák. uvedl, že statická opatření v souvislosti s demolicí sousední stavby nezakládají nějaký trvalý závazek vlastníka demolované stavby. Platí-li totiž, že vlastník má právo svou stavbu odstranit, „nelze jeho právo současně popřít v náhledu, že praktickou stránkou povinných opatření k upevnění sousedovy stavby své právo vlastně nevykoná, resp. když už, tak leda s povinností adekvátní náhrady obnovující v plné míře dosavadní službu faktické (statické) opory“. Meze opatření proti zřícení stavby nejdou nad charakter provizoria věcně splňujícího požadavek eliminace neblahých sil a časově vytvářejícího dotčenému vlastníku takto upevňované stavby příležitost učinit opatření v ní samotné. Konkrétní povinnosti žalovaného založené ustanovením §127 obč. zák. a rozhodnutím stavebního úřadu sledují předcházení škodám z přímého výkonu prací a z vlastního aktivního chování ve smyslu „učinit“ (něco pro stavbu jiného); povinnému se ukládá provést jednak statické zajištění – v průběhu demolice i po demolici – a jednak, dle potřeby provést nejnutnější úpravu. V podstatě nejde o víc, než je obsah povinností vlastníka sousední nemovitosti dle §127 obč. zák., tedy zajistit vnější opatření k eliminaci sil působících na nestabilní konstrukci štítové zdi. Z časového hlediska rozhodnutí stavebního úřadu v příkazu „zajištění“ nezakládá žalovanému trvalý závazek povahy věcného břemene na dobu po demolici, a pokud jde o „nejnutnější úpravy“, ani rozhodnutí neukládalo nějaká konkrétní opatření, jejichž neprovedení by zakládalo porušení právní povinnosti. Odvolací soud proto dovodil, že bezprostřední příčiny zřícení zdi se nespojují s žádným jednáním či opomenutím žalovaného. Má-li vedle příčin z povahy věci přirozených působit nastalá (někdy v průběhu pěti let od demolice) absence opatření k upevnění stavby žalobkyně, pak je evidentní, že vnějškové zapažení systémem vzpěr by nemohlo změnit havarijní perspektivu štítové zdi, trpící vadou už ve své podstatě. Žalovaný odstraněním své věci sice obnažil cizí nekvalitní zeď a její základové poměry, avšak už z povahy nelze předejít degradačním vlivům povětří (včetně mrazových účinků) a vztlaku z podzákladí; znalcem předpokládaná ochranná opatření, spočívající v zaomítání zdi a odvodňování jejího založení, jdou zjevně nad rámec povinností žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu se neřídilo právním názorem dovolacího soudu v této věci, který je obsažen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu. Uvádí, že soud prvního stupně odpověděl záporně na otázku, zda bylo provedeno statické zajištění štítové zdi domu žalobkyně při demolici sousedního domu, přičemž odvolací soud toto skutkové zjištění nerespektoval a aniž by provedl další důkazy či předchozí důkazy zopakoval, prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Protože nerespektoval předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, jde o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud odpovídá na odbornou otázku příčin vzniku škody sám, a to v rozporu se znaleckým vyjádřením, a k tomu není oprávněn. Dovolatelka má za to, že částečně je nesprávný i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení z důvodů, které podrobněji rozvádí, a poukazuje na možnost aplikace ust. §150 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že okresní soud v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR provedl dokazování k otázce provedení statického zajištění štítové zdi žalovaným. Bylo zjištěno, že statické zajištění v době demolice existovalo, a tvrzení žalobkyně, že soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru o neexistenci statického zajištění, nemá oporu ani v závěrech tohoto soudu ani v provedeném dokazování. Žalobkyně sama uváděla, že ještě krátce před zřícením štítové zdi hovořila s místostarostou a pracovníkem města, kteří ji měli sdělit, že odstranění trhlin na domě je její věc a opravu domu si musí provést sama. Žalobkyně na toto nijak nereagovala a její nečinnost v provedení trvalých zabezpečovacích prací nelze žalovaným dávat k tíži a může zakládat i vznik její odpovědnosti za současnou výši škody. Tento stav přetrvává i nyní, kdy již cca v polovině roku 2005 došlo po deštích ke zřícení i druhé štítové zdi domu. Žalobkyně byla upozorňována, že by měla provádět i jiné nezbytné činnosti, spočívající v péči vlastníka o svůj majetek. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání v plném rozsahu a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 46.860,- Kč, je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné; ve zbývajícím rozsahu se přípustnost dovolání posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v tomto rozsahu není dovolání přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka uplatňuje jednak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti namítá, že podle závěrů soudu prvního stupně nebylo provedeno statické zajištění štítové zdi domu žalobkyně při demolici, avšak odvolací soud toto skutkové zjištění nerespektoval a aniž by provedl další důkazy či předchozí důkazy zopakoval, prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v intencích daných mu předchozím rozsudkem dovolacího soudu doplnil v naznačeném směru dokazování a učinil skutkový závěr, že statické zajištění štítu domu žalobkyně v průběhu demolice a po jejím dokončení skutečně provedeno bylo (strana 4 rozsudku okresního soudu), ke dni, kdy došlo ke zřícení štítové zdi, se žádné statické zajištění na místě samém již nenacházelo (strana 5 rozsudku). Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz oběma znaleckým posudky (posudek Ing. K. předložený žalobkyní jako důkaz listinou), vycházel z téhož skutkového závěru.
Odvolací soud tedy dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně a nelze mu vytýkat, že se neřídil předchozím závazným názorem Nejvyššího soudu o důkazním břemenu účastníků tohoto sporu a o potřebě doplnění řízení za účelem zjištění, zda bylo při demolici učiněno statické zajištění domu žalobkyně.
Přisvědčit nelze dovolatelce ani v tom, že odvolací soud v rozporu s výsledky znaleckého dokazování sám vyřešil odbornou otázku. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěrů znalců, že k porušení štítové zdi předmětného domu a k jejímu následnému zřícení došlo spolupůsobením čtyř okolností, jež znalec v posudku popsal; konkrétně statické nezajištění stavby, dlouhodobé působení povětrnostních vlivů na plochu štítové zdi, nedostatečné odizolování štítové zdi od základů a změna v povětrnostních podmínkách působících na podloží základů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který pouze mechanicky rozdělil náhradu na čtyři díly podle počtu znalci uváděných příčin, odvolací soud zvažoval ve vzájemných souvislostech význam jednotlivých příčin z hlediska škodlivého následku, za nějž je náhrada požadována, a míru jejich působení. Vzhledem k tomu, že ze žádného právního předpisu, rozhodnutí či smluvního ujednání nevyplývá časově neohraničená povinnost žalovaného zajistit statické opatření proti zřícení štítové zdi sousedního domu, nelze považovat za chybný závěr odvolacího soudu, že žalovaný nad rámec svých povinností daných mu zejména ust. §127 odst. 1 obč. zák. a rozhodnutím stavebního úřadu nebyl povinen po dobu více než nutnou zajišťovat statické podpěry stavby žalobkyně, a tedy že v době bezprostředně předcházející zřícení stavby neměl již povinnost zajišťovat statickou podporu stavby a po dobu téměř pěti let od demolice udržovat nadále funkčnost statických podpěr. Závěr odvolacího soudu, že nedostatečné statické zajištění stavby žalobkyně v době, kdy došlo ke škodě, není rozhodující ani významnou příčinou škody vzniklé žalobkyni, vychází z porovnání této okolnosti s ostatními vlivy, jež se podílely na poškození předmětné zdi, a ze zhodnocení rozsahu povinností, jež v souvislosti s demolicí stíhají žalovaného, a bere v úvahu i povinnosti vlastníka v péči o údržbu vlastní nemovitosti. Tento závěr odvolacího soudu však nenahrazuje výsledky znaleckého dokazování ani s nimi není v rozporu, nýbrž je posouzením zjištěných skutkových okolností v jejich souhrnu z hlediska rozsahu, v jakém se spolupodílely na nepříznivém následku.
Pokud jde o přípustnost dovolání v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, pak ze stejných důvodů, pro které není dovolání důvodné, není ani přípustné.
Žalobkyně kromě toho podává dovolání – jak sama uvádí – i do výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Proti nim však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř., a pokud směřovalo do potvrzujícího výroku a výroků o náhradě nákladů řízení, je v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšný žalovaný má proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 16.310,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 617/2004 Sb., snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. 618/2004 Sb. v částce 75,- Kč, vše navýšeno o 19% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 19.498 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu