ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2123.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2123/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně K. p., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. V., a 2) V., spol. s r.o., o 38.497,50 Kč s příslušenstvím a o 4.018,- Kč, vedené Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 7 C 228/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, č.j. 40 Co 1465/2005-70, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalované 2) zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č.j. 40 Co 1465/2005-70, potvrdil v zamítavém výroku rozsudek ze dne 8. 6. 2005, č.j. 7 C 228/2004-41, jímž Okresní soud v Přerově uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 12.832,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 20.030,- Kč, zamítl žalobu co do částky 38.497,50 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty 4.018,- Kč a požadavku, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni plnit žalobci společně a nerozdílně, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27. 2. 2001 byla mezi žalobkyní jako pojistitelem a žalovaným 1) jako pojistníkem uzavřena v souladu s ustanovením §788 a násl. občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), pojistná smlouva č. 500527144 (dále jen „pojistná smlouva“), a to na dobu 12 měsíců s jednorázovým pojistným ve výši 51.330,- Kč, jež mělo být uhrazeno ve dvou pololetních splátkách splatných k 28. 2. a k 28. 8. 2001. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z dlužné částky denně. Jelikož žalovaný 1) první splátku pojistného žalobkyni nezaplatil, pojištění uplynutím 3 měsíců od splatnosti nejstarší neuhrazené splátky (tj. dnem 28. 5. 2001) zaniklo. Z tohoto důvodu se žalobkyně po žalovaném 1) domáhala uhrazení celého jednorázového pojistného a sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud převzal skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ačkoli žalovaný 1) „Smlouvou o prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. OZ“ ze dne 5. 6. 2003 převedl (mimo jiné) závazek zaplatit sjednané pojistné na žalovanou 2), jeho pasivní věcná legitimace ve sporu je založena ustanovením §477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle kterého žalovaný 1) ručí za splnění takto převedených závazků žalovanou 2). Z ustanovení §803 odst. 1 obč. zák. však podle odvolacího soudu vyplývá, že pojistiteli svědčí právo na pojistné pouze za dobu trvání pojištění (do jeho zániku), a nikoli již za období po jeho zániku, byť pojištění zaniklo z důvodu nezaplacení splátky jednorázového pojistného. Závěr, že na daný případ dopadá ustanovení §803 odst. 3 věty za středníkem obč. zák., tedy že v případě zániku pojištění „pro neplacení“ svědčí pojistiteli právo na zaplacení celého jednorázového pojistného, považuje odvolací soud za nesprávný; citované ustanovení se vztahuje výlučně na případ, kdy v důsledku pojistné události odpadl důvod dalšího pojištění, avšak pojistiteli přesto náleží celé jednorázové pojistné. Z těchto důvodů bylo žalobkyni přiznáno právo na uhrazení dlužného pojistného za dobu trvání pojištění a poměrná část smluvní pokuty; ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka považuje za nesprávný a nedostatečně odůvodněný závěr odvolacího soudu, že jí (jakožto pojistiteli) v případě zániku pojištění „pro neplacení“ nenáleží celé jednorázové pojistné, nýbrž jen jeho poměrná část za dobu, po kterou pojistný vztah trval. Opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolacím řízení a odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení §803 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. Gramatickým, logickým a také systematickým výkladem citovaných ustanovení ve spojení s ustanovením §796 odst. 1 obč. zák. lze podle žalobkyně dospět pouze k závěru, že zaniklo-li pojištění s jednorázovým pojistným výpovědí podle §800 odst. 2 obč. zák. (bylo-li to dohodnuto) nebo z důvodů zákonem (či pojistnou smlouvou) taxativně vymezených, náleží pojistiteli vždy celé jednorázové pojistné. Uvedené vyplývá rovněž z textu ustanovení §803 odst. 3 věty za středníkem obč. zák., neboť je zde použita slučovací spojka „i“. Na podporu této argumentace žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 9 Cmo 261/96. V případě správnosti soudem zastávaného výkladu ustanovení §803 odst. 1 obč. zák. by podle žalobkyně její nárok na „nezkonzumované“ pojistné sice nevznikl, avšak podle odstavce 2 téhož ustanovení by jí nevznikla ani povinnost předmětné pojistné pojistníkovi vrátit. Zbývající část své dovolací argumentace žalobkyně věnuje ekonomickým aspektům a důsledkům (podle ní nesprávného) výkladu citovaných ustanovení odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddílu C, vložky 14, Nejvyšší soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007, č.j. 32 K 50/2007-34, které nabylo právní moci dne 14. 11. 2007, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek žalované 2) pro nedostatek majetku dlužníka postačujícího k úhradě nákladů konkurzu. K zániku žalované 2) došlo dne 19. 3. 2008, kdy byla vymazána z obchodního rejstříku (§68 odst. 1 obch. zák.).
Z ustanovení §107 odst. 1 věty první o.s.ř. vyplývá, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda může v řízení pokračovat. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popř. ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (§107 odst. 3 o.s.ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 věta první o.s.ř.). Povaha věci (tj. hmotněprávní povaha předmětu řízení) přitom brání pokračování v řízení zejména tehdy, jestliže práva, resp. povinnosti, o něž v řízení jde, podle hmotného práva nepřešly na někoho jiného.
Jelikož žalovaná 2) po zahájení dovolacího řízení výmazem z obchodního rejstříku ztratila způsobilost mít práva a povinnosti, a tedy i způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.), a jelikož práva a povinnosti, jež jsou předmětem tohoto řízení, nepřešly na jiný subjekt, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a §107 odst. 1 a 5 o.s.ř. dovolací řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci byl odvolacím soudem potvrzen (mimo jiné) výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4.018,- Kč z titulu smluvní pokuty. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné, jelikož odvolací soud takto rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně dále dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 38.497,50 Kč s příslušenstvím [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (který je pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím), že žalobkyni v případě předčasného skončení pojistného vztahu pro nezaplacení pojistného žalovaným 1) náleží pouze poměrná část jednorázového pojistného odpovídající době trvání pojistného vztahu.
Již v rozsudku ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003, uveřejněném pod C 3615 v Souboru rozhodnutí NS, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě zániku pojištění pro nezaplacení jednorázového pojistného do tří měsíců od jeho splatnosti (§801 obč. zák.) má pojistitel právo pouze na zaplacení poměrné části pojistného do zániku pojištění. Tato část pojistného představuje ekvivalent práva pojistníka na plnění pojistitelem v době do skončení pojištění. Jelikož se však nejedná o případ, kdy by mezi účastníky pojistné smlouvy bylo sjednáno běžné pojistné, a ani v době trvání pojistného vztahu nenastala pojistná událost, v jejímž důsledku by důvod dalšího pojištění odpadl, nepřichází zde v úvahu aplikace ustanovení §803 odst. 2 a 3 obč. zák.; vztah účastníků je proto nutné posoudit výlučně podle §801 a §803 odst. 1 obč. zák. K týmž závěrům se dovolací soud přiklonil např. v rozhodnutí ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 270/2005, a ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 391/2006 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 16, ročník 2007, na str. 609). Z toho je zřejmé, že dovoláním zpochybněný závěr je výrazem ustálené rozhodovací praxe, a proto napadené rozhodnutí nelze pokládat za zásadně právně významné [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ø.]. Uvedené rozhodovací praxi naopak neodpovídají závěry vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 9 Cmo 261/96, o něž žalobkyně (v podstatné části) opírá svou dovolací argumentaci.
Pro úplnost lze dodat, že v daném případě právo pojistníka na vrácení „nezkonzumované“ části (již zaplaceného) jednorázového pojistného vyplývá nikoli z ustanovení §802 obč. zák., nýbrž z ustanovení §451 a násl. obč. zák., jelikož pojistiteli bylo plněno z právního důvodu, který dodatečně odpadl.
Směřuje-li dovolání taktéž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není v této části přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Z výše uvedených důvodů není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovanému 1), jemuž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v.r.
předseda senátu