ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2491.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2491/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) J. K., b) L. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému T. K., zastoupenému advokátem, se, náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn 41C 242/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2005, č.j. 44 Co 316/2002-132, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 158.765,- Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný jim způsobil škodu tím, že dne 29. 5. 1992 vnikl do uzamčené garáže a do vozidla Ford Sierra, který je v jejich majetku, s úmyslem toto vozidlo užívat a nakládat s ním jako s vlastním, současně z něj odcizil pracovní nářadí a za tento skutek byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 1994, sp. zn. 3 T 61/94. Vozidlo bylo vráceno žalobcům poškozené a bylo nutno je opravit, nářadí jim vráceno nebylo.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 1997, č.j. 41 C 242/95-36, ohledně částky 13.175,- Kč řízení zastavil, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 158.765,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 2. 2000, č.j. 14 Co 498/97-53, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím a v závislém nákladovém výroku zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, č.j. 41 C 242/95-120, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům 123.829,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. 11. 1995 do zaplacení, ohledně částky 34.936,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.11.1995 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou znehodnocením vozidla a ztrátou odcizeného nářadí podle §420 občanského zákoníku, vznik škody a její výši považoval za prokázané znaleckými posudky, přičemž vyšel z varianty, kterou znalec vyjádřil jako minimální náklady na opravu vozidla. Vzal též za prokázány jak protiprávní jednání žalovaného, tak příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody. Vycházeje ze znaleckých posudků, určil výši škody na vozidle částkou 88.404,- Kč a na věcech odcizených z vozidla částkou 35.425,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, č.j. 44 Co 316/2002-132, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a neuznal opodstatněnost námitek žalovaného týkajících se příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním jednáním a vznikem škody, jakož i výše škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam přičítá řešení otázky vztahu příčin a následků v obdobných věcech a vymezení škody vzniklé oprávněným vlastníkům v důsledku neoprávněné držby. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, dle něhož je mu přičítána odpovědnost za škodu, definovanou jako ztráta časové hodnoty věci za dobu neoprávněné držby, do které je započítáno i období, kdy již žalovaný, ani jiná neoprávněná osoba, nebyli držiteli věci – osobního automobilu žalobců, ale tato věc se nacházela v dispozici orgánů činných v trestním řízení, a to po dobu nikoliv zcela zanedbatelnou. Dále zpochybňuje svou odpovědnost za snížení časové hodnoty osobního vozidla s tím, že plynutí času a s ním obvykle spojené snížení hodnoty věcí jsou objektivními skutečnostmi, nezávislými na jeho vůli a jednání. Navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.
Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Rovněž zjištění rozsahu způsobené škody je otázkou skutkovou.
Pokud odvolací soud uzavřel, že pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu je třeba posoudit otázku existence příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody představované znehodnocením vozidla a ztrátou v něm uložených věcí, odpovídá jeho závěr ustálené soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 4. 1989, sp. zn. 1 Cz 26/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, pod č. 39).
Zpochybněním existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, respektive rozsahu způsobené škody, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Nejde tedy o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dle nezpochybnitelných skutkových zjištění rozhodující příčinou škody způsobené žalobcům bylo úmyslné protiprávní jednání žalovaného (vozidlo odcizil a prodal třetí osobě, ač nebyl jeho vlastníkem). Ke zjištění škody na motorovém vozidle je zpravidla zapotřebí odborných znalostí, avšak v dané věci ani znalec nebyl schopen určit přesný rozsah poškození vozidla a přiměřenost nákladů na jeho opravu mohl stanovit jen rozpětím minimálních a maximálních hodnot. Stěží lze rovněž exaktně určit, jaký rozsah znehodnocení vozidla připadá na plynutí času, a v jakém rozsahu je znehodnocení způsobeno poškozením vozidla, za něž nepochybně odpovídá žalovaný. V takových případech mohou být výsledky znaleckého dokazování podkladem pro určení výše škody podle §136 o.s.ř., jenž stanoví, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Proto námitky uplatněné dovolatelem nemohou představovat otázky zásadního právního významu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, jímž byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání směřuje rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), i když je součástí výroku rozsudku (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.). Proto se přípustnost dovolání proti tomuto výroku řídí podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť výrok o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není rozhodnutím o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 3) a ani z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nelze přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení dovodit; dovolání tedy není přípustné ani v tomto rozsahu.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu