ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2520.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2520/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) D. J., a b) H. J., zastoupených advokátem, proti žalované JUDr. H. Š., advokátce, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 163/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2005, č. j. 57 Co 702/2004-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 10. 2002 byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. 12 C 163/2002-64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 444.566,60 Kč a náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka na základě smlouvy a plné moci ze dne 30. 8. 1999 zastupovala žalobce v řízení proti manželům K. o 376.000 Kč, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 323/99, jejich žaloba byla v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení zamítnuta se závěrem, že dvouletá subjektivní doba pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení uplynula dne 6. 9. 1998, žaloba však byla podána až 13. 9. 1999, žalobci byli uznáni povinnými zaplatit žalovaným manželům K. na náhradě nákladů řízení 31.303,80 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná opožděným podáním žaloby zavinila promlčení nároku žalobců ve tříleté objektivní promlčecí době dle §107 odst. 2 obč. zák., čímž žalobcům vznikla škoda, za níž žalovaná odpovídá dle §420 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, č. j. 57 Co 702/2004-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně 413.362,80 Kč zamítl (v rozsahu 31.303,80 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Poukázal na to, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie je upravena v §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a že při posouzení této odpovědnosti je jako předběžnou otázku třeba vyřešit, zda žalobce by byl ve sporu úspěšný, nebýt nekvalitní právní pomoci advokáta. Dovodil, že uplynula-li jedna ze lhůt uvedených v §107 obč. zák. a byla vznesena námitka promlčení, nelze již oprávněnému právo přiznat. Žaloba ve věci sp. zn. 62 C 323/99 byla zamítnuta proto, že dvouletá subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. uplynula již rok před tím, než žalovaná převzala právní zastoupení žalobců, není tedy správný právní názor soudu prvního stupně, že žalovaná zavinila promlčení nároku žalobců v tříleté objektivní promlčecí době dle §107 odst. 2 obč. zák., předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobcům proto nejsou splněny.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a naopak se ztotožňují s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dovolatelé namítají, že na posouzení, zda bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, měla být správně uplatněna promlčecí doba tříletá ve smyslu §107 odst. 3 obč. zák. (míněn zřejmě §107 odst. 2 obč. zák.). Poukazují dále na to, že v řízení u Okresního soudu v Ostravě k námitce promlčení uvedli, že ze strany žalovaných došlo k úmyslnému obohacení, které se dle §107 odst. 2 obč. zák. promlčuje za deset let. Dovolatelé mají za to, že žalovaná zavinila promlčení jejich nároku ve tříleté objektivní promlčecí době stanovené v §107 odst. 2 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami - účastníky řízení, zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., že však není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé – posuzováno z obsahového hlediska – uplatňují jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny.
Podle §24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že nebýt pochybení advokáta, k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníkem by došlo, tedy že toto pochybení je rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Obě doby počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že když skončí běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba, a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004).
Soudy obou stupňů vycházely z dovoláním nezpochybněného závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení manžely K. uplynula dne 6. 9. 1998. Za situace, že žalovaná převzala zastoupení žalobců teprve dne 30. 8. 1999 a žalobu podala 13. 9. 1999, nelze v jejím jednání spatřovat příčinu škody vzniklé žalobcům, neboť v době převzetí zastoupení již byla jejich pohledávka promlčena a jakýkoli postup žalované nemohl na tom nic změnit.
Úvahy žalobců vztahující se k otázce, zda objektivní promlčecí doba v daném případě byla tříletá či desetiletá, jsou s ohledem na shora vyložený vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby pro rozhodnutí ve věci bez právního významu.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu