ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2608.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2608/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a) J. Š., a b) MVDr. L. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného K. p., a. s., o zaplacení 61.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 16 C 107/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 11 Co 198/2005-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j. 16 C 107/2003-91, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 24.508,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 24. 7. 2003 do zaplacení, žalobu ohledně částky 36.762,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný převzal dne 27. 4. 2001 osobní automobil žalobců zn. M. za účelem opravy alternátoru, což provedl, a od žalobců obdržel sjednanou cenu. Žalobci poté dne 30. 6. 2001 odcestovali do zahraniční na plánovanou dovolenou, ovšem na území S. došlo k poruše vozidla. Z tohoto důvodu požadují na žalovaném, který neprovedl opravu alternátoru řádně, celkem částku 61.269,- Kč, sestávající z nákladů spojených s ubytováním v zahraničí ve výši 11.097,- Kč, propadlého pobytového zájezdu v hodnotě 19.690,- Kč, nákladů spojených s odtahem automobilu ze zahraničí do P. ve výši 20.244,- Kč, nákladů spojených s odtahem automobilu z P. do T. ve výši 2.736,- Kč, nákladů spojených s identifikací závady v hodnotě 2.013,- Kč a nákladů vynaložených na opravu vzniklých závad ve výši 5.489,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako zhotovitel odpovídá za vady opravy vzhledem ke způsobu opravy (§653 odst. 1, 2 obč. zák.) i vzhledem k tomu, že žalobce neupozornil na nevhodnost pokynů (§415 a §420 obč. zák.). Navíc žalovaný porušil své právní povinnosti, neboť jako specializovaný odborník provedl v zájmu co nejnižších nákladů opravu, která v sobě obsahovala rizikové prvky pro následné závady vozu, čímž způsobil škodu. Soud prvního stupně však za použití moderačního práva podle ustanovení §450 obč. zák. snížil náhradu škody na 40 %.
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, č. j. 11 Co 198/2005-134, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterým žalobě vyhověl, změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný provedl opravu vozidla řádně, a proto nemohl být nárok na náhradu škody úspěšný, neboť žalovaný se nedopustil žádného protiprávního jednání. Krajský soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný porušil tzv. informační povinnost dle ustanovení §653 odst. 2 obč. zák., neboť mu žalobci žádné nevhodné pokyny nedali.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které opírají o ust. §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že nárok z odpovědnosti za vady byl žalobci uplatněn a ze strany žalovaného byl uspokojen bezplatnou opravou, čímž žalovaný svoji odpovědnost uznal. Nárok z titulu odpovědnosti za škodu uspokojen nebyl, ačkoli zhotovitel-žalovaný je osobou, u níž se předpokládá dostatečná kvalifikace k tomu, aby opravu realizoval řádně a zejména správně vyhodnotil všechna rizika, která s sebou realizace opravy může přinést. Na nestandardnost opravy však žalovaný žalobce neupozornil. Stalo se tak až po zhotovení díla. To, že ke škodě nedošlo vlivem stáří vozidla, vyplývá z provedených důkazů a rovněž ze skutečnosti, že po dodatečné opravě žalobci automobil zhruba 3 roky dále bez jakýchkoli komplikací používali. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s aplikací §450 obč. zák. a odkazují na důvody uvedené v odvolání. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že odvolací soud věc správně posoudil na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ze skutečnosti, že žalovaný dobrovolně provedl bezplatnou opravu, nelze dovozovat, že tímto uznal svoji odpovědnost za vady. Jednalo se o jeho dobrou vůli. Nesprávná je i námitka žalobců, že žalovaný neupozornil žalobce na nevhodnost pokynů, neboť i laikovi muselo být zřejmé, že šlo o starý automobil a že staré díly nemohou fungovat jako nové. Navíc žalobci žádné pokyny žalovanému neudělovali a nechali postup při opravě na žalovaném. Navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 2 písmena a) tohoto ustanovení dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku do částky 24.508,- Kč s příslušenstvím změněn a žaloba zamítnuta, i ve výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 36.762,- Kč s příslušenstvím. Ačkoli odvolací soud rozhodl o součtu všech požadovaných částek v celkové výši 61.269,- Kč jedním výrokem, jež se skládá z výroku potvrzujícího ohledně částky 36.762,- Kč s příslušenstvím a měnícího ohledně částky 24.508,- Kč s příslušenstvím, je jednoznačné, že tato částka sestává ze samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, byť byly vyvolány jedinou škodnou událostí. Žalobci totiž po žalovaném požadovali náhradu nákladů spojených s ubytováním (11.097,- Kč), s propadlým pobytovým zájezdem (19.690,- Kč), s odtahem vozidla ze zahraničí (20.244,- Kč) i v tuzemsku (2.736,- Kč), s identifikací závady (2.013,- Kč) a s její opravou (5.489,- Kč). Tyto nároky na náhradu škody shledal soud prvního stupně důvodné, ale snížil náhradu škody na 40 % u každého z nároků. Protože jde však stále o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Navíc každý z těchto samostatných nároků se dělí z hlediska zkoumání přípustnosti dovolání na část, jíž bylo soudem prvního stupně vyhověno (40% z každého nároku), a část, ohledně níž byla žaloba zamítnuta (60% z každého nároku), neboť podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jsou u obou výroků odlišné a je třeba je posuzovat samostatně. Z toho je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o více samostatných nárocích, z nichž výše žádného nepřesahuje částku 20.000,- Kč; přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů právo a vyjádření žalovaného k věci samé, ačkoliv je dovolání nepřípustné, není možné považovat za účelné bránění nebo uplatňování práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu