ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2609.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2609/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně B. O., zastoupené advokátem, proti žalované S. p. a.s., zastoupené advokátem, o 725.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 101/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, č.j. 9 Cmo 204/2006-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně vyplacení pojistného plnění z důvodu odcizení pojištěného motorového vozidla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 51 Cm 101/97-44, uložil žalované zaplatit žalobkyni 725.848,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně L. L. s.r.o. (dále též jen „původní žalobkyně“) a žalovanou byla dne 11. 1. 1996 uzavřena pojistná smlouva, jejímž obsahem bylo pojištění vozidla zn. BMW, pro případ jeho poškození, zničení nebo odcizení. Pro případ odcizení vozidla byla sjednána spoluúčast poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 30 %, minimálně 30.000,- Kč. Poté, co dne 23. 2. 1996 došlo k odcizení vozidla, žalovaná po provedeném šetření určila výši vzniklé škody na 1,036.925,- Kč. Od této částky odečetla spoluúčast pojištěné ve výši 311.077,- Kč a dále nijak neodůvodněný „postih 30 %”, tj. částku 217.754,- Kč. Pojistné plnění proto stanovila v částce 508.094,- Kč, původní žalobkyni je však nevyplatila. Předmětné vozidlo bylo v den pojistné události vlastnictvím původní žalobkyně, o čemž svědčí účetní doklad potvrzující jeho vklad do majetku L. L. s.r.o. a také jeho inventární karta. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně soud vyvodil ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 8. 1998, jíž žalobkyně nabyla od L. L. s.r.o. pohledávku za žalovanou ve výši 725.848,- Kč vzniklou z předmětné pojistné události. Soud odmítl námitky žalované o neplatnosti pojistné smlouvy a o tom, že vozidlo nebylo vlastnictvím původní žalobkyně, a žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze poté, co byl jeho předchozí měnící rozsudek ze dne 9. 12. 2003, č.j. 9 Cmo 415/2003-74, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, č.j. 32 Odo 721/2004-91, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č.j. 9 Cmo 204/2006-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětné vozidlo bylo ve vlastnictví L. L. s.r.o., a žalobkyni tak s ohledem na postoupení pohledávky svědčí aktivní legitimace ve sporu. Jelikož žalovaná měla na základě provedeného šetření při likvidaci pojistné události dostatek podkladů pro stanovení časové ceny vozidla rozhodné pro výpočet pojistného plnění, odvolací soud považoval následné zpochybňování takto zjištěné výše škody z její strany za účelové. Výši vzniklé škody přitom žalobkyně prokázala právě výsledky šetření, ke kterým dospěla žalovaná. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně byla vlastníkem předmětného vozidla. Toto vozidlo v účetní hodnotě 1,400.000,- Kč nebylo vloženo do základního kapitálu L. L. s.r.o., jelikož základní kapitál této společnosti po celou dobu řízení činil 120.000,- Kč. Nešlo přitom ani o vklad „mimo základní kapitál“. V takovém případě by se totiž jednalo o dar, s nímž jsou spojeny účetní a daňové povinnosti obdarovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně uvedenou částku jako dar nezaúčtovala a nesplnila ani související daňovou povinnost. Pokud by takto vložená hodnota byla darem, inventární karta měla být podle „opatření FMF č. V/20 100/92“ vedena na účtu a nikoli na neexistujícím účtu. Odvolací soud se přitom nevypořádal s námitkou žalované, jíž zpochybňovala věrohodnost tvrzení žalobkyně o vkladu mimo základní kapitál. Uvedené pochybení ovlivnilo správnost závěru o nároku původní žalobkyně na pojistné plnění a také o aktivní věcné legitimaci současné žalobkyně. Podle dovolatelky nebylo dále prokázáno, že předmětem pojištění skutečně bylo odcizené vozidlo. Odvolací soud přesto její důkazní návrhy vztahující se k „identifikaci“ vozidla v době pojistné události pro nadbytečnost odmítl. Dovolatelka nesouhlasí ani s „právním posouzením“ výše nároku žalobkyně na pojistné plnění. Odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování výše vzniklé škody nesprávně vycházel z původní (mylné) zprávy o výsledku šetření žalované. Při posouzení výše nároku nezohlednil ujednání obsažené v pojistné smlouvě (resp. pojistných podmínkách), podle něhož je při určení časové ceny vozu nutné od ceny nového vozu odečíst opotřebení, případně jiné znehodnocení věci, které nastalo v době před pojistnou událostí. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalobkyně dovolání není přípustné, jelikož nesplňuje podmínky vyplývající z ustanovení §237 o.s.ř.; z jeho obsahu se nepodává, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání není ani důvodné, dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Proto žalobkyně navrhuje, aby je dovolací soud zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V posuzované věci žalovaná nevymezila žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu.
Brojí-li dovolatelka proti závěru o opodstatněnosti nároku původní žalobkyně, resp. proti závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně současné, její námitky představují v převážné míře polemiku se skutkovým závěrem o vlastnictví předmětného vozidla původní žalobkyní; přitom správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů nelze při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. úspěšně zpochybnit – srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8. Totéž ostatně platí i o námitkách, že nebylo prokázáno, že předmětem sjednaného pojištění bylo odcizené vozidlo, že soud nesprávně zjistil výši vzniklé škody a obsah smluvního ujednání mezi účastníky pojistné smlouvy.
Pokud dovolatelka nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu (jemuž vytýká, že odmítl provést jí navrhované důkazy a nevypořádal se s námitkou nevěrohodnosti tvrzení protistrany), uplatňuje námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6).
Přípustnost dovolání nelze v dané věci založit ani výtkou nesprávného právního posouzení důsledků konkrétního smluvního ujednání (ustanovení pojistných podmínek žalované) opírající se o jedinečný skutkový základ věci, jehož právní posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, nebo ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005).
Z těchto důvodů napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006, obojí navýšené o DPH 19 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tedy celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu