ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2978.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2978/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátkou, o 280.715,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 134/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, č.j. 23 Co 5/2007-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.760,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 280.715,- Kč s příslušenstvím, jelikož jí svědčí postihové právo vůči žalovanému podle §24 odst. 2 písm. b) a §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, případně „zákon“), neboť poskytla poškozené za žalovaného (prostřednictvím A. p., a.s.) plnění z garančního fondu v situaci, kdy vozidlo provozované žalovaným nebylo pro případ odpovědnosti za škodu smluvně pojištěno.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14. 7. 2006, č.j. 6 C 134/2005-49, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 280.715,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 5. 11. 2003 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že F. K. dne 21. 11. 2001 způsobil pod vlivem alkoholu při řízení vozidla zn. V. provozovaného žalovaným dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla zn. V. P. ve vlastnictví L. P. Č. r., s.r.o. Jelikož A. p. poskytla poškozené pojistné plnění ve výši vzniklé škody, žalobkyně jí podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. dne 5. 7. 2003 vyplatila z garančního fondu 290.715,- Kč. Následně žalobkyně požadovala v souladu s ustanovením §24 odst. 7 zákona po žalovaném a F. K. náhradu vyplaceného plnění, bylo jí však (na základě splátkového kalendáře) F. K. před tím, než zemřel, uhrazeno pouze 10.000,- Kč. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by mu F. K. vozidlo zn. V. odcizil, neboť ze svědecké výpovědi J. M. nevyplynuly žádné bližší okolnosti, za kterých si pan K. předmětné vozidlo od žalovaného vzal, ani zda se tak stalo po předchozí domluvě se žalovaným. Jelikož žalovaný jako vlastník a provozovatel nepojištěného vozidla odpovídá za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a současně žalobkyni podle §24 odst. 2 písm. b) a §24 odst. 7 zákona vůči němu svědčí postihové právo na náhradu plnění vyplaceného z garančního fondu, okresní soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č.j. 23 Co 5/2007-100, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zopakoval důkaz výslechem svědka J. M., z jehož výpovědi vyplynulo, že mu F. K. sdělil, že se chystá použít vozidlo žalovaného, o čemž žalovaný nevěděl, což F. k. potvrdil svědkovi znovu po nehodě. Přitom nebylo prokázáno, že by žalovaný F. K. použití vozidla svou nedbalostí umožnil. Bylo-li za této situace vozidlo panem K. užito bez vědomí žalovaného, ustanovení §430 odst. 1 věta první obč. zák. vylučuje odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou jeho provozem a žalovaný není ve sporu pasivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď J. M., z níž vyvodil, že pan K. užil vozidlo žalovaného neoprávněně, neboť jej žalovanému odcizil. Žalobkyně spatřuje ve výpovědi svědka M. „zásadní rozpory“ a považuje ji za nevěrohodnou. Za nepravdivé považuje tvrzení svědka, že pan K. s ním dne 21. 11. 2001 před nehodou telefonicky hovořil a sdělil mu, že spěchá do práce, a proto si vezme vozidlo žalovaného, který se o tom nedozví, jelikož je nemocný a spí, a že vozidlo vrátí dříve, než se žalovaný probudí. Pracoval-li pan K. v 6,5 km vzdáleném M., cesta do zaměstnání automobilem mu podle žalobkyně trvala nanejvýš 10 minut, a došlo-li k nehodě v 17.30 hod., neměl pan K. důvod spěchat do práce hodinu a půl před začátkem směny. Přitom svědek M. mohl vypovídat pouze o tom, co bylo obsahem telefonátu mezi ním a panem K., a nikoliv o tom, co pan K. skutečně učinil. Dále z tvrzení žalovaného, že se s panem K. dohodli na prodeji vozidla s tím, že vlastnictví na dotyčného přejde až zaplacením kupní ceny, a ze skutečnosti, že vozidlo společně opravovali, žalobkyně vyvozuje, že „pan K. musel mít přístup do vozidla“ a že „žalovaný byl s používáním vozidla panem K. srozuměn“. Právě z tohoto důvodu žalovaný nepodal na pana K. trestní oznámení, neboť se o krádež ve skutečnosti nejednalo. Z těchto důvodů dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť za způsobenou škodu s ohledem na ustanovení §430 odst. 1 větu první obč. zák. neodpovídá; nebyly totiž prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by se své odpovědnosti zprostil. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Vyvrací dovolací argumentaci žalobkyně a zdůrazňuje, že o „výlučné odpovědnosti“ pana K. za způsobenou škodu byla přesvědčena i ona, neboť s ním (a nikoli se žalovaným) sjednala splátkový kalendář. Teprve po smrti pana K. uplatnila svůj nárok vůči žalovanému. Žalovaný považuje za ryze účelové a nijak nepodložené tvrzení o nevěrohodnosti svědka M. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář – II. díl, Praha: C. H. Beck, 7. vydání, 2006, str. 1268).
Dovolatelka především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu nejsou časové údaje o době nehody a době telefonátu mezi panem K. a svědkem M., takže vzhledem k nepřípustnosti skutkových novot v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.) nelze argumentaci dovolatelky považovat za způsobilou zpochybnit hodnocení výpovědi svědka M. Stejně tak rozpor s obsahem spisu nezakládá námitka, že svědek mohl vypovídat pouze o tom, co se dozvěděl z předmětného telefonátu, a nikoli o tom, co pan K. skutečně učinil (jinými slovy, nelze apriori vylučovat použitelnost nepřímých důkazů). Nepodařilo-li se dovolatelce zpochybnit správnost skutkových zjištění, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je v daném případě vyloučena (§430 odst. 1 věta první obč. zák.), nejsou její námitky způsobilé zpochybnit ani závěr o tom, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován.
Dovolatelka sice uvedla, že dovolání směřuje i „proti souvisejícím výrokům o nákladech soudního řízení“, avšak žádné konkrétní námitky proti správnosti těchto výroků nevznesla, proto dovolací soud považoval za dovoláním skutečně napadený jen měnící výrok o věci samé. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání (ve věci samé) bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 21.460,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r .
předseda senátu