ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.32.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 32/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) nezl. D. P., b) L. P., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. H., zastoupenému advokátem, 2) B. M., spol. s r. o., zastoupené advokátem, 3) I. B. a 4) O. B., zastoupeným advokátem, 5) Ing. J. S., zastoupenému advokátkou, a 6) J. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 218/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č. j. 64 Co 95/2006 - 191, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 27 C 218/2002-127, rozhodl, že žalobní nárok vůči 1., 2., 5. a 6. žalovaným je důvodný, žalobu vůči 3. a 4. žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a 3. a 4. žalovanými. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 4. 1999 došlo v obci S. k havárii centrifugy, jejíž rameno se za provozu vychýlilo za vertikální rovinu, a centrifuga se zřítila na vedlejší dětský kolotoč, na němž seděl první žalobce, který utrpěl vážná zranění. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 7. 2001, č. j. 2 T 283/99-574, byli 5. a 6. žalovaní uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení. První žalobce požaduje náhradu škody na zdraví a druhému žalovanému vznikla škoda na ušlém výdělku a na cestovném. Odpovědnost prvního žalovaného, který postavil dětský kolotoč do blízkosti centrifugy, čímž porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, shledal soud podle §420 odst. 1 obč. zák.; druhá žalovaná společnost jako výrobce centrifugy uvedla na trh výrobek při vědomosti, že není bezpečný, a odpovídá za škodu dle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku; pátý žalovaný povolil užívání centrifugy a vystavil technický průkaz, ačkoli neměl k dispozici jakoukoli dokumentaci a měl vědět, že zařízení musí mít zajištění proti překlopení, a šestý žalovaný jako provozovatel centrifugy odpovídá podle §420a obč. zák bez ohledu na zavinění, své odpovědnosti se nezprostil; třetí a čtvrtý žalovaní jako dědicové jednatele druhé žalované za škodu neodpovídají, neboť osobně odpovědným nebyl ani sám jednatel druhé žalované, který pouze za ni jednal, proto žalobu proti nim zamítl.
Proti tomuto rozsudku se odvolali všichni účastníci vyjma třetí a čtvrtého žalovaných. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 64 Co 95/2006-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování dokazování obsahem spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 2 T 283/99 shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Dospěl k závěru, že provozovatelem centrifugy byl první žalovaný, jenž podnikal na základě živnostenského oprávnění s předmětem činnosti „provozní lunapark“, vystupoval v pozici provozovatele, a proto jeho odpovědnost je dána podle §420a obč. zák. Šestý žalovaný, jenž působil jako obsluha centrifugy, převzal centrifugu, která měla četné závady bránící v bezpečném provozu, pátý žalovaný byl šestým žalovaným požádán o provedení technické kontroly a v postavení oprávněné osoby provedl zběžnou technickou prohlídku, aniž měl k dispozici jakoukoli dokumentaci, a vystavil technický průkaz s vyjádřením, že atrakce je schopna provozu, přičemž oba byli za své jednání odsouzeni v trestním řízení. Odpovídají proto za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výrobcem předmětné centrifugy byla druhá žalovaná. Písemně uzavřená smlouva mezi ní a prvním žalovaným zněla sice jen na zhotovení ocelové konstrukce centrifugy, důkazy provedenými v trestním řízení však bylo prokázáno, že kromě zhotovení konstrukce centrifugy druhá žalovaná prostřednictvím třetích osob zajišťovala i osazení hydrauliky a elektroinstalace a předala ji šestému žalovanému již hotovou, chyběly pouze nátěry. Centrifuga trpěla mnoha výrobními závadami, které jí bránily v bezpečném provozu, jednatel druhé žalované si těchto závad byl vědom a tím, že druhá žalovaná vědomě předala tak nebezpečný výrobek, porušila povinnost uvedenou v ust. §8 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, a v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda na zdraví nezletilého žalobce, neboť příčinou zřícení centrifugy byly právě její výrobní vady. Druhá žalovaná proto odpovídá za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Jednatel druhé žalované jednal v rámci činnosti této společnosti, nešlo o tzv. exces, proto nelze odpovědnost za škodu přenášet ani na jeho dědice – na třetí a na čtvrtého žalované. Předpoklady pro odpovědnost za škodu jsou splněny u žalovaných ad 1/, 2/, 5/ a 6/, kteří podle 438 odst. 1 obč. zák. odpovídají společně a nerozdílně. Soud prvního stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud vůči těmto žalovaným žalobě mezitímním rozsudkem vyhověl a ve vztahu k 3. žalované a 4. žalovanému žalobu částečným rozsudkem zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku způsobem, který je v rozporu s hmotným právem – konkrétně s ust. §420a obč. zák. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu nesprávně posoudily její odpovědnost podle §420a obč. zák., neboť ona neprovozovala žádnou provozní činnost centrifugy v zábavním parku, z níž by žalobcům vznikla škoda, a nebyla ani výrobcem zařízení, které provozovatel centrifugy pro svou činnost použil, nýbrž byla pouze dodavatelem ocelové konstrukce. V takovém případě nejde o příčinnou souvislost se škodou, kterou poškozený utrpěl při vlastní provozní činnosti provozovatele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Druhá žalovaná v podstatě jen polemizuje s otázkou své pasivní legitimace, když vytýká soudům nesprávné posouzení její odpovědnosti z provozní činnosti podle ust. §420a obč. zák., avšak tato polemika nemá podklad v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud dovodil, že její odpovědnost je dána na základě obecné odpovědnosti za porušení povinnosti podle ust. §420 obč. zák. Obsah dovolání tak postrádá jakékoli opodstatnění. Poukazují na to, že druhá žalovaná porušila několik právních povinností, zejména vypustila vadné zařízení z výroby do provozu a předala je šestému žalovanému bez jakékoliv dokumentace; umožnila provoz zařízení nesplňujícího požadavky bezpečnosti a neodpovídajícího příslušným předpisům bez provedení předepsaných kontrol, zkoušek a revizí.
Pátý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že druhá žalovaná se staví pouze do role jakéhosi dodavatele ocelové konstrukce pro centrifugu, je však zřejmé, že byla výrobcem této atrakce, příčinná souvislost mezi zaviněním výrobce a následnou škodou na zdraví je zřejmá. Odpovědnost dovolatelky je dána ve smyslu zákona č. 59/1998 Sb. a §420 obč. zák. V dalším zpochybňuje svou vlastní odpovědnost za škodu a uvádí, že v celém ději působil jako osoba, která se vyjadřuje k provoznímu využití atrakcí, a nikoli ve funkci revizního technika posuzujícího činnost výrobce. Nesouhlasí se závěrem soudu, pokud jde o jeho společnou a nerozdílnou odpovědnost s ostatními žalovanými. Navrhl zamítnutí dovolání.
První a šestý žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že druhá žalovaná pouze opakuje svá tvrzení, ačkoliv bylo prokázáno, že byla výrobcem konečného výrobku, a je nerozhodné, že některé dílčí části tohoto výrobku pro ni zpracovaly subdodavatelské subjekty. Poukazují na závěry řízení, které probíhalo u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 68/2003, ve kterém soud konstatoval, že druhá žalovaná nezhotovila bezpečný výrobek, naopak šlo o výrobek, který nesplňoval požadavky příslušného technického předpisu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil její odpovědnost podle ust. §420a obč. zák., ačkoliv ona nebyla provozovatelem centrifugy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud její odpovědnost za škodu způsobenou žalobcům posoudil podle ust. §420 obč. zák., což výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, je zřejmé, že tato námitka není důvodná. Odvolací soud shledal odpovědnost žalované za porušení jejích povinností jakožto výrobce zařízení (§8 zákona č. 22/1997 Sb.), a to na základě zjištění, že podstatnou příčinou pádu centrifugy byly právě její výrobní vady. Další námitky dovolatelky ve vztahu k její odpovědnosti dle ust. §420a obč. zák. jsou bezpředmětné, neboť je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu na takových závěrech nespočívá.
Podstatou dalších námitek dovolatelky je opakované tvrzení, že nebyla výrobcem zařízení, nýbrž jen dodavatelem ocelové konstrukce zařízení. Tyto námitky se týkají otázek skutkových a skutkové závěry soudů tvoří teprve podklad pro hmotněprávní posouzení nároku. Zpochybňuje-li dovolatelka skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze zjištěného skutkového stavu věci, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže by soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci. Odvozuje-li však dovolatelka nesprávnost právního posouzení věci od jiného - jí deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, nýbrž naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. Tím méně mohou být takové námitky právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť na dovolacímu přezkumu předložených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a skutkové otázky dovolacímu přezkumu v daném případě nepodléhají.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání 2. žalované odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a částečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu