ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.332.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 332/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. K., advokátovi, zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 136/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2007, č.j. 20 Co 1/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném advokátovi, který ji zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 49/98, zaplacení 372 643,70 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené opožděným podáním odvolání proti rozsudku ze dne 31. 7. 2003, č.j. 10 C 49/98-109, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení uvedené částky.
Okresní soud v Náchodě poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 15. 9. 2005, č.j. 5 C 136/2005-44, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2006, č.j. 20 Co 612/2005-55, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, č.j. 5 C 136/2005-69, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný zastupoval nejdříve právního předchůdce žalobkyně V. Š. a po jeho smrti žalobkyni v řízení o náhradu škody vedeném proti České republice – Ministerstvu zemědělství u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 49/98 (dále jen „původní řízení“). Škoda měla být právnímu předchůdci žalobkyně způsobena nesprávným úředním postupem bývalého Okresního úřadu v Trutnově – referátu životního prostředí (dále též jen „správní orgán“), spočívajícím v tom, že rozhodl o složení kauce Z. d. R. (dále jen „ZD R.č“) podle zákona č. 39/1993 Sb. až dne 6. 12. 1994, tedy po více než pěti měsících od zahájení správního řízení, a že toto rozhodnutí důsledně nevymáhal. Dne 3. 1. 1995 byl na majetek ZD R. prohlášen konkurs, správní orgán přihlásil pohledávku na složení kauce ve výši 465.186,- Kč do konkursního řízení, avšak tato pohledávka byla správcem konkursní podstaty popřena. Žaloba, jíž se správní orgán domáhal určení, že má za úpadcem pohledávku ve výši kauce, byla následně v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 177/96 pravomocně zamítnuta. Jelikož nárok žalobkyně byl v částce 92.542,30 Kč v konkursním řízení uspokojen, žalobkyně vzala žalobu proti státu v této části zpět. V původním řízení okresní soud dospěl k závěru, že postup správního orgánu nebyl nesprávný, pokud nerozhodl o složení kauce ve třicetidenní, resp. šedesátidenní lhůtě, neboť jde o pořádkovou lhůtu, jejíž nedodržení samo o sobě nepředstavuje porušení právní povinnosti, přičemž průtahy ve správním řízení byly zaviněny i právním předchůdcem žalobkyně. Žalobkyně navíc neměla proti ZD R. vykonatelný titul, a proto i kdyby o kauci bylo rozhodnuto včas a byla povinným složena, nárok žalobkyně by z ní nemohl být uspokojen. Jelikož žalobkyni nesvědčilo právo na přednostní uspokojení, v konkursním řízení by větší část jejího nároku stejně nebyla uspokojena. Z těchto důvodů Okresní soud v Trutnově neshledal příčinnou souvislost mezi postupem správního orgánu a vznikem škody, a proto žalobu ve zbývající části rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, č.j. 10 C 49/98-109, zamítl. Žalovaný advokát porušil povinnost vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon č. 85/1996 Sb.“), neboť se neřídil pokyny své klientky a odvolání proti uvedenému rozsudku podal opožděně, a žalobkyni vznikla škoda ve výši jejího neuspokojeného restitučního nároku. Okresní soud v Náchodě však v projednávané věci dospěl k závěru, že mezi pochybením žalovaného a vznikem škody žalobkyni neexistuje příčinná souvislost. Závěry vyslovené v rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2003, č.j. 10 C 49/98-109, považoval za správné s tím, že odvolací soud by odvolání, i kdyby bylo žalovaným podáno včas, nemohl vyhovět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č.j. 20 Co 1/2007-93, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody žalobkyni. Dovodil, že kauce upravená zákonem č. 39/1993 Sb. slouží k usnadnění vypořádání primárních nároků oprávněných osob; nejedná se však o institut zajišťující právo žalobkyně na vypořádání, z něhož by se – za určitých podmínek – mohla uspokojit přímo žalobkyně. Z tohoto důvodu by složená kauce po prohlášení konkursu byla zahrnuta do konkursní podstaty úpadce, aniž by žalobkyni svědčilo právo na oddělené uspokojení z této kauce. Správní orgán podle odvolacího soudu neporušil žádnou právní povinnost, neboť s ohledem na složitost případu a na nedostatky návrhu na zahájení správního řízení jeho rozhodnutí nemohlo být vydáno v zákonem předpokládané lhůtě, a jelikož bezprostředně po právní moci správního rozhodnutí došlo k prohlášení konkursu na majetek ZD R., nemohl zajistit ani vymožení stanovené kauce. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodňuje je tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody žalobkyni není dána příčinná souvislost. Odvolací soud nesprávně vyvodil, že závěry vyjádřené v rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2003, č.j. 10 C 49/98-109, jsou správné a že ani včas podané odvolání by nemohlo být úspěšné. Jelikož správní řád ukládá správnímu orgánu rozhodnout v jednoduchých věcech bezodkladně, jinak do 30 dnů od zahájení řízení a ve zvlášť složitých věcech nejdéle do 60 dnů, Okresní úřad v T. porušil právní povinnost tím, že o složení kauce v uvedené lhůtě nerozhodl. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud by o kauci bylo rozhodnuto včas, její nárok by byl v plné výši uspokojen, neboť ZD R. mělo dostatečnou rezervu „ke krytí restitučních nároků“, o čemž měl být její manžel opakovaně ujišťován sděleními bývalé Krajské prokuratury v Hradci Králové a později Okresního státního zastupitelství v T. Výši skutečné škody žalobkyně odvozuje z částky odpovídající jejímu nároku na vypořádání snížené o částku, v níž byl tento nárok uspokojen ze zpeněžení konkursní podstaty ZD R. Dovolatelka dále rekapituluje zjištěný skutkový stav a odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jejími „skutkovými a právními tvrzeními“ a nesprávně hodnotil provedené důkazy, a proto je jeho rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), oprávněnou osobou – účastnící řízení, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V posuzované věci dovolatelka zpochybňuje posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného advokáta a vznikem škody a zpochybňuje rovněž posouzení předběžné otázky, zda by odvolání, pokud by bylo žalovaným podáno včas, bylo úspěšné, a zda by žalobkyně se svým nárokem uspěla i v dalším průběhu řízení. Posouzení této předběžné otázky přímo závisí na posouzení opodstatněnosti nároku, který žalobkyně uplatnila v původním řízení proti státu, tzn. na posouzení, zda byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
Dílčí závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením (nesprávným úředním postupem) správního orgánu a vznikem škody žalobkyni je závěrem, jehož úspěšné zpochybnění by vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8). Jinými slovy, je-li dovolací soud vázán skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že majetkové nároky žalobkyně by nebyly uspokojeny ve větším rozsahu, i kdyby nedošlo k překročení zákonné lhůty pro vydání správního rozhodnutí o složení kauce, a že vymožení kauce nebylo s ohledem na vstup ZD R. do konkursu objektivně možné, nelze dovoláním zpochybnit ani závěr, že žaloba o náhradu škody proti státu nemohla být úspěšná, ani kdyby žalovaný podal včas odvolání proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 7. 2003. Za této situace je již nadbytečné zabývat se zásadním právním významem další (dílčí) otázky, zda správní orgán při rozhodování o kauci porušil právní povinnost, s jejímž posouzením dovolatelka rovněž nesouhlasí.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími „skutkovými a právními tvrzeními“ a že jeho rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jedná se o námitky obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, jež nepředstavuje řešení právní otázky, tím méně pak otázky zásadního právního významu, však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6).
Obdobně dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání nepřihlížel k paušální kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po stránce právní (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř., aniž by ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšná žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu