ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3521.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3521/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně P. I. C. R., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. p., a. s., o 428.042,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 112/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2006, č. j. 13 Co 243/2006-43, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 8.700,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24. 5. 2004 do zaplacení, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost se domáhala zaplacení 428.042,- Kč s příslušenstvím sestávajících z částky 419.342,- Kč na nákladech, které v letech 2002 a 2003 vynaložila na zajištění náhradní pracovní síly za jejího jediného jednatele M. K., zraněného v důsledku dopravní nehody dne 23. 5. 2002 (zaviněné zaměstnancem S. O. pojištěného u žalované), a z částky 8.700,- Kč na nákladech vynaložených na vypracování znaleckého posudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2006, č. j. 18 C 112/2005-24, zamítl žalobu na zaplacení 428.042,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 24. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jediný jednatel a společník žalobkyně M. K. utrpěl při dopravní nehodě dne 23. 5. 2002 způsobené zaměstnancem S. O. (jenž byl u žalované pojištěn z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla) škodu na zdraví, v důsledku čehož byl od 23. 5. 2002 do 12. 1. 2003, od 19. 3. 2003 do 11. 6. 2003 a od 21. 9. 2003 do 21. 10. 2003 v pracovní neschopnosti. Žalobkyně proto uzavřela se Š. V. smlouvu o zastoupení (zraněného M. K.) s měsíční odměnou ve výši 30.000,- Kč, kterou jmenovanému vyplatila v roce 2002 sedmkrát a v roce 2003 desetkrát; celkové náklady vynaložené na zajištění náhradní pracovní síly za zraněného jednatele činí 419.342,- Kč, částka ve výši 8.700,- Kč za znalecký posudek byla znalci poukázána z účtu zástupkyně žalobkyně JUDr. M.e C. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok není zahrnut v taxativním výčtu nároků obsaženém v §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), když přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně odpovědné osoby na náhradu vzniklé škody vzniká pouze v případech, kdy na straně poškozeného dojde ke vzniku škody, která svým charakterem odpovídá některému z typů škod vyjmenovaných v §6 zákona. Nárok žalobkyně ovšem není škodou na zdraví (nespadá pod žádné ustanovení §444 až 449 obč. zák.) ani ušlým ziskem, nýbrž se jedná o věcnou škodu v širším slova smyslu, než v jakém ji vymezuje §6 zákona. Nad rámec shora uvedeného pak soud prvního stupně uvedl, že částka 8.700,- Kč nebyla vynaložena z majetku žalobkyně, nýbrž její zástupkyně, a délka doby, po kterou byl M. K. v pracovní neschopnosti, se liší od délky doby, po kterou byla zastupujícímu Š. V. vyplácena odměna.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, č. j. 13 Co 243/2006-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem právním, že nárok žalobkyně není žádným z nároků specifikovaných ve výčtu plnění, k nimž je pojistitel (žalovaná) za pojištěného podle §6 odst. 2 zákona povinen. Nejedná se ani o pohledávku z titulu škody vzniklé poškozením, zničením či ztrátou věci, případně jejím odcizením, podle písmena b) uvedené normy, ani o náklady vynaložené na právní zastoupení ve smyslu písmena d) uvedeného ustanovení. Odvolací soud považoval za správné též závěry soudu prvního stupně, jež byly vysloveny nad rámec meritorního rozhodnutí. Uzavřel, že je-li výčet nároků uvedený v §6 zákona taxativní, nelze žalované jako pojistiteli uložit povinnost k žádnému jinému pojistnému plnění za pojištěného, než jsou právě plnění tam uvedená. Podle odvolacího soudu nebyla žalobkyně přímým účastníkem dopravní nehody, proto její majetková újma nepochybně není škodou způsobenou provozem dopravních prostředků podle §427 a násl. obč. zák.; ve vztahu mezi žalobkyní a pojištěným (jehož zaměstnanec dopravní nehodu způsobil) by se mohlo jednat pouze o obecnou odpovědnost podle §420 obč. zák., jelikož však újma vzniklá žalobkyni není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, nelze dovodit odpovědnost pojištěného, a tím ani odpovědnost pojišťovny (žalované).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší tuto otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolání podává z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], neboť nárok uplatněný žalobou je „nárok vyplývající z nároků z poškození zdraví, když se svou povahou jedná o nárok na náhradu ztráty na zisku“. Žalobkyně uplatňuje náhradu za náklady vynaložené na pracovní sílu, kterou si musela sjednat po dobu, kdy se její jediný společník a jednatel ocitl v pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody, a tato škoda byla způsobena provozem vozidla, jehož pojistitelem je žalovaná. Za této situace je tedy dána příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobkyně, neboť nedošlo-li by k dopravní nehodě, žalobkyni by tato škoda nevznikla. Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru soudů obou stupňů, že uplatněný nárok nepatří mezi nároky uvedené v zákoně č. 168/1999 Sb., považuje jej za nesprávný, v rozporu s hmotným právem [žalobkyně tvrdí, že uplatněný nárok je škodou na zdraví podle §6 odst. 2 písm. a) zákona] i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, z něhož doslova cituje, že „Za škodu se považuje i snížení zisku o náklady na jinou osobu, která v rozhodnou dobu musela činnost poškozeného vykonávat za něj“.). Jelikož je nárok uplatněný žalobou nárokem z náhrady škody na zdraví, přičemž se jedná o náhradu za ztrátu na zisku, kterou je žalovaná povinna v rozsahu a výši podle občanského zákoníku plnit, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů správně zhodnotily provedené důkazy, rozsudek odvolacího soudu je postaven na řádně zjištěném skutkovém stavu a na správném právním posouzení, proto není dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je zčásti přípustné, není však důvodné, jinak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady vynaložené na zajištění náhradní pracovní síly za zraněného jednatele včetně vyplacených odměn (428.042,- Kč) a náklady vynaložené na vypracování znaleckého posudku (8.700,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu žalobkyní vynaložených nákladů na znalecký posudek ve výši 8.700,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 8.700,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na zajištění náhradní pracovní síly za zraněného jednatele včetně vyplacených odměn ve výši 428.042,- Kč s příslušenstvím) shledal dovolací soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu, zda pod nároky uvedené v §6 zákona č. 168/1999 Sb. lze zahrnout i nárok na náhradu nákladů vynaložených na zajištění náhradního zaměstnance za osobu v pracovní neschopnosti v důsledku škodné události, za niž odpovídá osoba se sjednaným pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §4 věty první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době vzniku uplatňovaného nároku, tj. před změnou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., účinnou od 1. 5. 2004, uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §6 odst. 1 tohoto zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Podle §6 odst. 2 tohoto zákona nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě.
Z této úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny; to je doplněno vymezením negativním v ustanovení §7, které naopak výslovně vyjmenovává případy, na které se pojištění nevztahuje. Konečně je tu i limit výše pojistného plnění, který doplňuje závěr o tom, že pojistné plnění je pojišťovna povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999 Sb. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že ne každá škoda (újma) vzniklá zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, se odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky.
V řízení bylo zjištěno [výhrady proti skutkovému stavu věci nejsou v dovolání vznášeny a s ohledem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. by ani nebyly způsobilým dovolacím důvodem], že žalobkyně vynaložila uplatňovanou částku na zajištění náhradní pracovní síly tím, že uzavřela se Š. V. smlouvu o zastoupení M. K., nacházejícího se v pracovní neschopnosti v důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě zaviněné zaměstnancem osoby se smluvním pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a po dobu tohoto zastupování mu vyplácela smluvní odměnu. Žalobkyně se tedy domáhá, aby žalovaná (pojistitel) nahradila finanční prostředky, které touto cestou vynaložila.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud správně charakterizoval uplatněný nárok jako nárok na náhradu skutečné škody, vzniklé vynaložením zvýšených nákladů na zajištění provozu právnické osoby osobou, která zastupovala jednatele společnosti po dobu pracovní neschopnosti. Není pochyb o tom, že na straně dovolatelky nešlo o škodu na zdraví ani na věci, a to ani v širším slova smyslu, jak dovozuje v dovolání, ani o ušlý zisk, nýbrž o specifický nárok, na který zákon o pojištění odpovědnosti nepamatuje, resp. nepočítá s tím, že by jej v případě jeho vzniku hradila pojišťovna přímo poškozenému. Na tom nic nemění ani námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99; toto rozhodnutí se týká skutkové i právní situace odlišné - zjišťování průměrného výdělku poškozeného a způsobu zjišťování výše ušlého zisku podnikatele - a na daný případ nedopadá.
Jestliže je správný závěr odvolacího soudu, že přímý nárok žalobkyně vůči žalované pojišťovně není dán, není-li zahrnut v taxativním výčtu nároků uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu