ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3572.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3572/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. K., a 2) Ing. M. K., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, uložení opatření k odvrácení škody a odstranění zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 943/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 24 Co 498/2005-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 6 C 943/2003-180, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zdržení se odvádění dešťové vody z jejich pozemku na pozemek žalobce, opravení plotové zdi nebo uhrazení nákladů na její opravu ve výši 40.000,- Kč, odstranění upevnění okapu na svod dešťové vody z domu žalobce a vybudování opěrné zdi do výše 80 cm po celé délce hranice s pozemky žalobce. Ohledně požadavku na odstranění vzrostlých porostů v blízkosti zděného plotu žalobce a zdržení se zavlažování rostlin ve vzdálenosti 1 m od plotu soud řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou vlastníky pozemku sousedícího s pozemkem žalobce, který má na hranici těchto pozemků postavenou plotovou zeď, jejíž opravy se domáhal. Soud na základě zjištění, že plotová zeď je sice vychýlena vlivem vlhkosti a tlaku zeminy, avšak zásadně je v dobrém stavu, takže majetek žalobce není v současné době vážně ohrožen, a též vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá úpravy na věci ve svém vlastnictví, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro uložení povinnosti podle §417 dost. 2 obč. zák. Pokud jde o odstranění upevnění okapu, žalobce netvrdil ani neprokázal, jakým způsobem je neoprávněně zasahováno do jeho vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., proto žalobu v této části neshledal důvodnou. Soud řízení částečně zastavil v rozsahu, v jakém vzal žalobce žalobu zpět (ohledně odstranění porostů, zdržení se zavlažování rostlin v blízkosti plotu a odvádění dešťové vody na pozemek žalobce).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 24 Co 498/2005-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jimž byla zamítnuta žaloba na odstranění okapu, zrušil a řízení v této části zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, dále jej změnil tak (výrok II.), že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.000,- Kč, žalobu na zaplacení částky 18.000,- Kč a na opravu plotové zdi nebo zaplacení 20.000,- Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a řízení doplnil dalšími důkazy. Na základě znaleckého dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že příčiny naklonění plotu jsou kombinované – nedostatek izolace proti vlhkosti a výškový rozdíl mezi oběma pozemky, avšak žalobce neprokázal, že by to způsobili žalovaní. Stav zdi mohl být sice také zhoršen svodem dešťové vody, která ale v současné době není k patě plotu žalovanými vypouštěna. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní porušili prevenční povinnost stanovenou v §415 obč. zák., když po určitou dobu sváděli vodu ze zámkové dlažby a z okapu garáže k patě plotu žalobce, avšak určitý podíl na vzniku škody nese i žalobce (§441 obč. zák.), který nezabezpečil dostatečnou izolaci zdi. Soud po zhodnocení podílu žalovaných na stavu plotu stanovil jako přiměřenou náhradu škody částku 2.000,- Kč. Náhradu škody uvedením v předešlý stav podle §442 obč. zák. neshledal při porovnání předpokládané ceny opravy a hodnoty, která by opravou vznikla, s hodnotou stávající zdi, za účelnou a ani možnou („opravou by vznikla mnohem větší hodnota, než je hodnota zdi“). Nárok na vybudování opěrné zdi (§417 odst. 2 obč. zák.) odvolací soud neshledal důvodným, neboť žalovaní nenesou odpovědnost za vznik škody způsobené navážkou zeminy a nepůsobí-li v současné době již na zeď způsobem, kterým by docházelo k jejímu poškozování, není žalobcem navrhované řešení v tomto případě ani přiměřeným opatřením.
Proti výroku pod bodem II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) i odst. 3 o. s. ř. Namítá, že zjištění, podle kterého pozemek žalovaných sice poškozuje plotovou zeď, avšak nelze jim přičítat zavinění, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na stavební dokumentaci a odvolacímu soudu vytýká, že k ní nepřihlédl a že při hodnocení důkazů se dopustil zakázané libovůle, porušil právo žalobce na spravedlivý proces a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítá, že závěr o podílu žalobce na poškození plotu nemá oporu v provedeném dokazování, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru geologie, důvody odvolacího soudu, proč tento posudek nebyl vyžádán, považuje za nedostatečné a v tomto směru poukazuje na výpověď znalce Š. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní neodpovídají za poškození plotové zdi a že uvedení věci v předešlý stav není možné. Dovozuje, že účelnost opravy je třeba posuzovat především z hlediska obnovení funkčnosti věci jako celku, nikoliv pouze podle nákladů na opravu, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že není třeba postavit celou zeď, ale pouze opravit vychýlenou část v rozsahu cca 10m. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že není oprava plotového zdiva možná nebo účelná, měl jako vodítko pro stanovení rozsahu náhrady škody použít hodnotu celé věci (plotu), nikoliv pouze hodnotu poškozené části. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II a rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I b) zrušil.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není důvodné. Uvádějí, že nezpůsobili na plotové zdi žádnou škodu a ze znaleckých posudků jasně vyplývá, že působení svodu dešťové vody nemohlo přivodit destrukci plotové zdi v rozsahu dvou polí. Zdůraznili, že obě nemovitosti včetně pozemků se nacházejí ve svažitém terénu, a je nesprávná námitka žalobce, že poškozují plotovou zeď zemním tlakem ze svého pozemku. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze tedy vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1650/2000).
V dané věci odvolací soud výrok II. svého rozsudku, kterým uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit částku 2.000,- Kč a žalobu ve zbytku, tj. co do částky 18.000,- Kč a ohledně požadavku žalobce na opravu plotové zdi s tím, že se této povinnosti mohou žalovaní zprostit zaplacením částky 20.000,- Kč, zamítl, označil formálně jako „změnu“, avšak ve skutečnosti v tomto rozsahu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody (tzv. formální změna rozhodnutí). V rozsahu, v jakém oproti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem žalobě vyhověno (ohledně platební povinnosti ve výši 2.000,- Kč), pak žalobce není k dovolání subjektivně legitimován, neboť bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání se v daném případě řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolací soud je vázán dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel především nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věcí. Námitka, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, nepředstavuje kritiku právních závěrů odvolacího soudu, nýbrž směřuje proti zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel touto námitkou uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). Stejně tak přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani vytýkané vady řízení, které měly podle dovolatele spočívat v nesprávném či nedostatečném hodnocení provedených důkazů a neprovedení dalšího znaleckého důkazu, neboť se jedná o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uvedené otázky nejsou otázkami aplikace práva, tím méně pak mohou být právními otázkami zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel dále namítá, že naturální restituce podle ust. §442 obč. zák. je v daném případě možná a účelná.
Odvolací soud při svém závěru, že náhrada škody uvedením v předešlý stav (§442 odst. 2 obč. zák.) není účelná s ohledem na předpokládanou cenu opravy a hodnotu, která by opravou vznikla oproti hodnotě stávající zdi, a ani možná („opravou by vznikla mnohem větší hodnota, než je hodnota zdi“), vycházel ze správného právního názoru, že možnost a účelnost tohoto způsobu náhrady musí být splněna zároveň. Skutkový závěr odvolacího soudu, učiněný na základě výsledků řízení, zejména znaleckého dokazování, nepodléhá dovolacímu přezkumu a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze jej uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a náklady žalované na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání nelze s ohledem jeho obsah (neobsahuje relevantní důvod nepřípustnosti dovolání – srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3076/2006), považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu