ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.4361.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4361/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce B. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 257/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 257/2002-217, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2006, č. j. 11 C 257/2002-229, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2007, č. j. 23 Co 69, 70/2007-239, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 257/2002-217, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2006, č. j. 11 C 257/2002-229, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2007, č. j. 23 Co 69, 70/2007-239, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 257/2002-217, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 12. 2006, č. j. 11 C 257/2002-229, zamítl žalobu žalobce na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 842/92 a následně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 735/98 a rozhodl o nákladech řízení. V původním řízení se žalobce domáhal na žalované zaplacení 1,355.000,- Kč jako náhrady škody spočívající v ušlém platu poslance Federálního shromáždění. Škoda měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem tehdejší Generální prokuratury ČR, Krajské prokuratury P. a Okresní prokuratury K. H., které nevyřídily jeho trestní oznámení. Následným postupem orgánů prokuratury byl žalobce podle svých slov politicky znemožněn, v důsledku čehož nebyl jako kandidát Konfederace politických vězňů zvolen poslancem České národní rady. Jelikož v uvedeném řízení nebylo prokázáno, že by se žalobcem označené orgány dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a že by mezi postupem těchto orgánů a nezvolením žalobce do České národní rady byla příčinná souvislost, Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, č. j. 7 C 842/92-48, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, č. j. 28 Co 735/98-105, žalobu zamítl. Žalobce se následně domáhal obnovy původního řízení z důvodu, že nemohl bez své viny použít důkazy, které by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně se jednalo o přípis Generální prokuratury ČR ze dne 27. 6. 1990 a dále o spis Policie ČR sp. zn. 704/1-2004, který byl připojen ke spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 22 P 88/2000. Podle zjištění soudu prvního stupně přípis generální prokuratury byl v původním řízení jako důkaz proveden. Předmětné spisy Policie ČR se týkají stížností žalobce učiněných v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. a řešení jeho sousedských sporů, přičemž tyto důkazy nemají po obsahové stránce s původním řízením nic společného. Okresní soud tak dospěl k závěru, že z žalobcem uváděných důkazů nevyplývají nové skutečnosti, které by vyšly najevo po pravomocném skončení původního řízení a které by žalobce nemohl bez své viny v původním řízení uplatnit, a současně jejichž uplatnění by mohlo mít za následek pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Proto žalobu na obnovu řízení zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2007, č. j. 23 Co 69, 70/2007-239, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. Předně z tvrzení žalobce nevyplývá, že by nesprávný úřední postup Generální prokuratury ČR bylo možné vyvodit z důkazů, které nebyly v původním řízení provedeny a jejichž provedení se žalobce nyní domáhá. Rovněž nelze usuzovat, že provedení těchto důkazů by mohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, tedy že by soud na jejich základě dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda v podobě ušlého poslaneckého platu, jelikož v důsledku nesprávného úředního postupu Generální prokuratury ČR nebyl zvolen poslancem Federálního shromáždění. Odvolací soud zároveň poukázal na skutečnost, že rozhodoval-li v původním řízení odvolací soud, lze žalobou na obnovu řízení napadnout jeho rozhodnutí, případně společně s rozhodnutím soudu prvního stupně, avšak nikoli samostatně prvostupňové rozhodnutí, jak to učinil žalobce. Z těchto důvodů usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesením soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly jím navrhované důkazy (spis Okresního ředitelství Policie ČR K. H., sp. zn. 704/1-2004, připojený ke spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 22 P 88/2000, spis Krajského soudu v Praze sp. zn. Spr. 604/91, spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 3 T 106/2005, spis Okresního státního zastupitelství v K. H. sp. zn. ZT 356/2003 a „výslech JUDr. K.“) a návrh na jejich provedení „bez dostatečného odůvodnění“ zamítly. Provedení těchto důkazů dovolatel pokládá za zásadní pro posouzení věci, jelikož by jimi byla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Generální prokuratury ČR, v jehož důsledku žalobce nebyl zvolen poslancem zákonodárného sboru, a újmou „spočívající v tom, že (žalobce) nepobíral poslanecký plat“. Dovolatel zdůrazňuje, že v původním řízení zjistil „nové skutečnosti“ vyplývající ze spisu Okresního ředitelství Policie ČR K. H., sp. zn. 704/1-2004, teprve po vydání rozsudku odvolacího soudu, a proto je nemohl bez své viny v uvedeném řízení použít. Jelikož soudy obou stupňů při rozhodování vycházely z neúplných podkladů, rovněž danou věc nesprávně právně posoudily. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadená usnesení okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 tohoto zákona dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Přestože žalobce napadl žalobou na obnovu řízení rozsudek Okresní soudu v Nymburce ze dne 21. 10. 1998, č.j. 7 C 842/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, č. j. 28 Co 735/98-105, které byly vydány po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, Okresní soud Praha – východ a následně i Krajský soud v Praze při projednávání této věci postupovaly podle občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2001. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval rovněž podle občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 156/2003).
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o.s.ř.). Za situace, kdy dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod č. 47). Jelikož usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C 257/2002-217, doplněné usnesením ze dne 6. 12. 2006, č. j. 11 C 257/2002-229, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti tomuto usnesení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení; přitom ustanovení §237 o.s.ř. zde platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení [dovolání tudíž není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem potvrzeno, nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o žalobě na obnovu řízení ustanovením §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatel v posuzované věci nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu. Jeho dovolací námitky směřují především proti závěru, že jím označené důkazy nejsou způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí v původní věci. Přitom posouzení, zda navržený důkaz je skutečně důkazem způsobilým přinést takové poznatky, které mohou oproti skutkovému stavu v předchozím řízení přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, tj. zda je důkazem novým ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., má nepochybně význam pro rozhodnutí v konkrétní věci, nepřináší však řešení žádné právní otázky, která by mohla mít zevšeobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů z obecného hlediska (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1454/2003).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že neprovedl jím navržené důkazy a že tuto skutečnost dostatečně neodůvodnil, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst.2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), však nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Navíc není zřejmé, jak by neprovedení důkazů, které podle zjištění soudu prvního stupně buďto již byly v původním řízení provedeny nebo s tímto původním řízením nijak nesouvisí, mohlo ovlivnit závěr o neexistenci důvodů pro obnovu řízení.
Z těchto důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné a dovolání nelze shledat přípustným za podmínek vyplývajících z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Je přitom bez významu, že dovolatel byl odvolacím soudem nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí, neboť vadné poučení přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 29 Odo 478/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 1381, nebo mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 73).
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti němu neobsahuje), není ani v této části přípustné (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšný žalobce nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu