ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.5286.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5286/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, 2) JUDr. O. Š., 3) Ing. M. J., 4) J. J., 3) a 4) zastoupeným advokátem, 5) I. K., 6) J. F., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1245/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 25 Co 572/2006-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 3) a 4) k rukám jejich zástupce 950,- Kč a žalovanému 6) k rukám jeho zástupce 800,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 30. 8. 2006, č. j. 8 C 1245/2003-121, řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) až 6) zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby proti uvedeným žalovaným (výrok I), uložil žalobci uhradit žalovanému 6) k rukám jeho zástupce na nákladech řízení 106.268,- Kč (výrok II), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) až 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a připustil, aby do řízení přistoupili na stranu žalovaných J. D. a J. D. (výrok IV).
K odvolání žalobce a žalovaného 6) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 25 Co 572/2006-168, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 112.225,50 Kč (výrok I), jinak usnesení soudu prvního stupně „v napadeném rozsahu“ potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) až 6) (výrok III). Podle odůvodnění usnesení z projevu vůle žalobce obsaženého v jeho podáních soudu vyplývá, že na žalobě ve vztahu k žalovaným 3) až 6) netrvá, že tedy žalobu vůči nim bere zpět, zpětvzetí takového úkonu není přípustné a pokud soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil, je jeho rozhodnutí správné. Odvolací soud rovněž v odůvodnění usnesení uvedl, že ve výroku IV nebylo usnesení soudu prvního stupně odvoláním napadeno, a proto je v tomto výroku nepřezkoumával.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uvádí, že „rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a že „jako dovolací důvody uplatňuje důvody uvedené v §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř.“ Dále v dovolání popisuje okolnosti uplatňování žalovaného nároku, vytýká soudům obou stupňů, že jeho projevu vůle měnícímu návrh na zahájení řízení „podsunuly význam zcela absurdní“, že rozhodovaly bez nařízení jednání, že se nevypořádaly s jím nabízenými důkazy a že porušily jeho ústavně zaručená práva, přičemž poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž mají být rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu. Dovolatel uvádí, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích I a II a „celé odůvodnění“, a usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III a „tu část odůvodnění, která se napadených výroků týká“; v závěrečném návrhu však požaduje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a „vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí“.
Žalovaní 3), 4) a 6) ve svých vyjádřeních navrhli odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Dovolací soud má za to, že dovolání (při posouzení z hlediska jeho celého obsahu) směřuje (pouze) proti usnesení odvolacího soudu, a to proti jeho výroku I (v celém rozsahu) a proti výroku II, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I – o zastavení řízení, ve zbývající, nezměněné části výroku II – o povinnosti žalobce nahradit žalovanému 6) náklady řízení a ve výroku III – o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 3) až 5). Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovoláním lze napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení (ani usnesení o nákladech řízení) však usnesením „ve věci samé“ není, neboť jím soud nerozhoduje o věcné opodstatněnosti žalobcem uplatněného nároku (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání dle §237 o.s.ř. přípustné není.
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., dle něhož je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 (to jest pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení). O takový případ ovšem v dané věci nejde, jelikož soud prvního stupně zastavil řízení z jiného důvodu, totiž pro zpětvzetí žaloby (§96 o.s.ř.). Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby dle §96 o. s. ř., není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 103). To platí i v případě, že dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jeho procesní úkon jako zpětvzetí žaloby.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení (ať již jde o výrok měnící či potvrzující, anebo o výrok, jímž odvolací soud rozhoduje originálně o náhradě nákladů odvolacího řízení) není rovněž přípustné, neboť ani takové rozhodnutí nelze podřadit žádnému z případů taxativně vyjmenovaných v citovaných ustanoveních občanského soudního řádu. Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání pro nepřípustnost (o níž byli účastníci správně odvolacím soudem poučeni) odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s. ř.].
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 500,- Kč podle ustanovení §15, §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006. Sazba odměny advokáta zastupujícího společně žalované 3) a 4) byla podle §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006 zvýšena o 30%. Žalované 5) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že právo na náhradu nákladů nemá. Žalovaných 1) a 2) se výroky napadené dovoláním netýkají, nestali se tudíž účastníky dovolacího řízení, a proto dovolací soud o nákladech řízení mezi nimi a žalobcem nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu