ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.529.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 529/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce nezletilého T. R., zastoupeného zákonným zástupcem T. R. zastoupeného advokátem, proti žalované P. s. s r. o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1217/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 20 Co 434/2005-138, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 20 Co 434/2005 - 138, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.835,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č. j. 5 C 1217/2003-107, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 4. 8. 2005, č. j. 5 C 1217/2003-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23.400,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak z jedné poloviny žalobě, jíž se nezletilý žalobce domáhal náhrady škody na zdraví. Vyšel ze skutkových zjištění, že dne 17. 11. 2000 došlo na poli užívaném žalovanou v obci M. k samovznícení chmelinky, na místo byl přivolán hasičský záchranný sbor prarodičem žalobce, požár byl lokalizován a požářiště bylo předáno majiteli deponie chmelinky, tj. žalované, která ve dnech 17. - 19. 11. 2000 zahájila likvidační práce, které však byly přerušeny, když došlo k poškození nakladače. Protože z deponie chmelinky opět začal vycházet kouř, byl 19. 11. 2000 opět prarodičem žalobce přivolán hasičský sbor. Následně dne 1. 5. 2001 došlo ke škodě na zdraví žalobce popálením přední plochy pravého bérce, když na pozemku v užívaní žalované vstoupil do složeného zbytku chmelinky, pocházejícího ze zemědělské činnosti žalované, který byl uvnitř rozžhavený. Žalobce na tento pozemek odběhl z podél vedoucí cesty, po níž procházel ze svým otcem. Soud prvního stupně podle ust. §415 a §420 obč. zák. dovodil obecnou odpovědnost žalované, která ačkoli musela z předchozích zkušeností předpokládat, že by se mohl rostlinný materiál převážně složený z chmelinky opětovně samovznítit, svou nečinností porušila právní povinnost. Umístila sice na okraj pole výstražnou značku, avšak věděla, že tato výstraha je nedostatečná, neboť značka byla v předchozím období několikrát poražena či odcizena, neučinila žádné další kroky k zamezení vzniku žhavých ložisek ve zbytcích chmelinky či kompostu na svém pozemku. Škoda však byla způsobena též zanedbáním dohledu nad nezletilým žalobcem ze strany jeho otce. Soud proto rozhodl, že žalovaná odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu 50% a při určení výše škody vycházel z ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění celkem 390 body podle vyhl. č. 440/2001 Sb., což v rozsahu jedné poloviny představuje částku 23.400,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 20 Co 434/2005-138, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 11.700,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na základě zjištění, že chmelinka, jakožto materiál rostlinného původu pochází z pěstování chmele a po jeho sklizni je skladována za účelem jejího pozdějšího využití ke zlepšení kvality půdy (hnojení). Jde v podstatě o biologický odpad, který pochází ze zemědělské činnosti, kterou žalovaná provozuje, a jeho skladování na poli za účelem jeho dalšího využití lze podřadit pod provozní činnost ve smyslu ust. §420a odst. 1 obč. zák. Proces zahoření pak s tímto materiálem a způsobem jeho skladování nepochybně souvisí. Dovodil proto, že odpovědnost žalované je dána podle ust. §420a odst. 1 obč. zák. Protože ke vzniku objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností se nevyžaduje porušení právní povinnosti ani zavinění, není podstatné, jak žalovaná dbala svých povinností. Vzhledem k tomu, že pozemek, na němž byla hromada chmelinky umístěna, byl volně přístupný z cesty, která se běžně používala, a nebylo zde v době škodné události žádné označení či výstraha, která by kolemjdoucí upozorňovala na možné nebezpečí, a ani na první pohled v těchto místech nebylo nebezpečí pro život a zdraví osob zřejmé, dospěl odvolací soud k závěru, že škoda částečně vznikla vlastním jednáním poškozeného ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák., a to bez ohledu na zavinění. Podíl žalobce na vzniku škody shledal z jedné čtvrtiny. Ani při běžné opatrnosti nebylo totiž možno vyloučit náhodné vběhnutí nepovolané osoby, zejména dítěte, navíc s ohledem na poměry na vesnici, kde je poněkud volnější pohyb dětí běžný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá tzv. zmatečnostní vadu, kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku nejasné a neurčité, neboť přesným a nepochybným způsobem nebyla určena výše celkové částky, kterou má žalovaná žalobci uhradit, a nebyla specifikována částka, ve které odvolací soud žalobu zamítl. Dovolatelka dále vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovozuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou vyjádřenou v ust. §213 odst. 1 o. s. ř., když bez jakéhokoliv doplnění řízení uvedl, že žalobce vstoupil do „žádnou výstrahou neoznačené hromady“, zatímco soud prvního stupně v řízení zjistil, že žalovaná „umístila na okraj pole výstražnou značku“. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jehož odůvodnění neodpovídá ust. §157 odst. 2 o. s. ř., když soud neuvedl, ze kterých důkazů a na základě jakých úvah činil jednotlivá skutková zjištění, a odvolací soud následně pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, přistoupil k jeho věcné změně. Dalším dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dovodil objektivní odpovědnost žalované podle §420a obč. zák. Škoda byla způsobena samovznícením chmelinky, tedy událostí nemající původ v provozní činnosti, a jde tedy o případ, kdy vlastní příčinou škody je okolnost, jež v této činnosti nemá původ, nýbrž jde o vnější náhodu, která přichází zvenčí provozu. Namítá, že žalobce neprokázal, že se mu úraz stal na pozemku žalované, a názor odvolacího soudu, že „nebylo možno vyloučit náhodné vběhnutí nepovolané osoby, zejména dítěte…“ nemůže snížit odpovědnost zákonného zástupce žalobce na jednu čtvrtinu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání proti části výroku soudu druhého stupně o povinnosti žalované zaplatit dalších 11.700,- Kč, není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani zmatečné, nejasné či neurčité. Za provozní činnost podle §420a obč. zák. je třeba pokládat i skladování rostlinného materiálu za účelem dosažení jeho biologických a chemických změn směřujících k možnosti použití jako hnojiva, případně jako prostředku k vylepšení kvality půdy jeho zaoráním. Skladování bylo pokračováním provozní činnosti dovolatelky a samovznícení chmelinky nelze považovat za vyšší moc. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 11.700,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pokud dovolatelka z poučení odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že „proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání“ dovozuje přípustnost dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, mýlí se. Poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu o opravných prostředcích nezakládá totiž přípustnost dovolání a nezakládá ho ani nepřesné či neúplné poučení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2174/2007).
Protože dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, není v tomto rozsahu přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalované ve výši 23.400,- Kč s příslušenstvím, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda samovznícení biologického materiálu uloženého na pozemku, které způsobilo škodu na zdraví žalobci, má původ v provozu žalované ve smyslu §420a obč. zák., a pokud ano, zda jde o neodvratitelnou událost, a tedy liberační důvod ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák.
Podle ust. §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti (odst. 2).
Provozní činností se rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti podle §420a odst. 1 obč. zák není protiprávní úkon, nýbrž určitá škodná událost, která byla příčinou vzniku škody. Za provozní činnost ve smyslu ust. §420a odst. 1 obč. zák. se považuje i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní.
Žalovaná je podnikatelským subjektem, který provozuje svou činnost zejména v oblasti zemědělské produkce, včetně prodeje nezpracovaných zemědělských výrobků za účelem zpracování nebo dalšího prodeje. Rostlinný materiál (chmelinka), který v rámci své podnikatelské činnosti žalovaná po sklizni chmele skladovala na poli za účelem jeho dalšího využití jako prostředku ke zkvalitnění půdy, je věcí použitou při její provozní činnosti ve smyslu §420a odst. 1 písm. a) obč. zák. Uskladnění rostlinného materiálu za účelem zmenšení jeho objemu a váhy tlením je činností, která bezprostředně navazuje na činnost hlavní, a byla-li škoda na zdraví žalobce způsobena tímto materiálem, byla způsobena věcí použitou při provozní činnosti žalované ve smyslu §420a odst. 1 písm. a) obč. zák.
Podle ust. §420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Ke zproštění odpovědnosti může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní provozní činnost. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc (vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno.
V daném případě zahoření či samovznícení mělo původ v samotném materiálu (chmelince), k jehož charakteristickým vlastnostem patří určité projevy, jakými je i samovznícení za určitých podmínek. Tento rostlinný materiál je vedlejším produktem provozu žalované při výrobě chmele, jež je jednou z hlavních podnikatelských činností žalované, a je jí využíván k dalšímu zpracování či použití. Nejde tudíž o škodu, jež by byla způsobena nějakou neodvratitelnou událostí vně provozu žalované ve smyslu ust. §420a odst. 3 obč. zák. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Zmatečnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v neurčitosti jeho výroku. Pokud by byl výrok rozsudku odvolacího soudu skutečně neurčitý, s čímž se však dovolací soud neztotožňuje, šlo by o tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a nikoli o zmatečnost ve smyslu ust. §229 o. s. ř. (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Výrok rozsudku na peněžité plnění musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po materiální stránce. V daném případě odvolací soud ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 11.700,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení a že se zamítá úrok z prodlení 1% z částky 23.400,- Kč do zaplacení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z toho naprosto jednoznačně a srozumitelně vyplývá, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků řízení.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř., když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl bez jakéhokoli dalšího dokazování k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně ohledně skutečnosti, zda v době škodné události byla na okraji pole umístěna varovná značka. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bylo zjištěno, že „v listopadu 2000 byla deponie chmelinky opatřena výstražnou tabulí, která byla několikrát poražena, odcizena, musela se tam osazovat nová“. K úrazu došlo 1. 5. 2001 a „ačkoliv žalovaná věděla, že tato výstraha je nedostatečná, neboť byla několikrát poražena i odcizena, neudělala žádné další kroky….“ Z toho vyplývá, že soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely v tomto směru ze shodného skutkového zjištění, že v době úrazu žalobce žádné označení či výstraha, která by upozorňovala na možné nebezpečí, zde nebyla. Nedůvodně tedy žalovaná namítá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to se týká i její námitky, že rozsudek soudu prvního stupně je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. Soud provedl obsáhlé dokazování a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly mezi účastníky nesporné a ze kterých důkazů učinil jednotlivá skutková zjištění, i závěr o skutkovém stavu a nebyl zde důvod ke zrušení rozsudku odvolacím soudem pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalované do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšný žalobce má proti žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 5.760,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 617/2004 Sb., snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. 618/2004 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu