ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.546.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 546/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 846/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. února 2005, č. j. 22 Co 2937/2004-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby domáhala zaplacení částky 913.373,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonnými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995, sp. zn. 10 Ca 401/95, a ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 10 Ca 663/95, a Okresního úřadu – P. ú. v Č. K. ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. 26792/95, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 111/96, a na základě kterých bylo právní předchůdkyni žalobkyně, R. B., odňato vlastnické právo k nemovitostem – domu, parcele č. 176 o výměře 414 m2 a parcele č. 98 o výměře 398 m2 v k. ú. K. Škoda sestává ze znehodnocení nemovitostí v letech 1993 až 1997 ve výši 71.190,- Kč s příslušenstvím a v ušlém zisku z neuskutečněného nájmu nebytových prostor v době od 28. 4. 1994 do 14. 10. 1997 ve výši 842.183,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 7 C 846/99-47, zamítl žalobu na zaplacení 2.360.188,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 4. 2000, č. j. 6 Co 893/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, č. j. 7 C 846/99-165, zastavil řízení ohledně částky 1.446.815,- Kč a připustil změnu žaloby na zaplacení částky 913.373,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 842.183,- Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 71.190,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 21. 11. 2003, č. j. 22 Co 2027/2003-188, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 C 846/99-263, zamítl žalobu na zaplacení částky 842.183,- Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 11% úrok z prodlení z částky 71.190,- Kč od 19. 9. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud dovodil odpovědnost státu za škodu podle ustanovení §1 - 4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), způsobenou nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu; v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda ve výši 71.190,- Kč, spočívající ve znehodnocení restituované budovy v období let 1993 – 1997, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí nebyla nemovitost žalobkyni fakticky vydána. Škoda v dalším rozsahu, odpovídajícím tvrzenému ušlému nájemnému za užívání nebytových prostor v nemovitosti, prokázána nebyla.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, č. j. 22 Co 2937/2004-292, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 11% úroku z prodlení z částky 71.190,- Kč od 19. 9. 1999 do zaplacení, v zamítavém výroku ohledně částky 842.183,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil zejména zjištění, že nemovitost byla v roce 1993 v natolik špatném stavu, že nebyla provozuschopná, takže nemohla být použita k žalobkyní tvrzenému účelu, totiž pronajímání nebytových prostor v období let 1994 – 1997. Kromě toho ani právně nebyla nemovitost k takovému účelu způsobilá, neboť po celé rozhodné období byla stavebně určena k bydlení, nikoliv k nájmu nebytových prostor. Po podrobném rozboru provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, soud dospěl k závěru, že vzhledem ke stavu nemovitosti a formálních překážek (stavební určení nemovitosti a památková ochrana), neprokázala žalobkyně, že by byla schopna v předmětném období užívat nemovitosti jí tvrzeným způsobem. Částečná změna rozsudku je odůvodněna tím, že požadovaná částka úroku z prodlení již byla žalovanou zaplacena.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 842.183,- Kč s příslušenstvím a do závislých výroků o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř. a za otázku zásadního právního významu považuje problém ušlého zisku z neprovozuschopné nemovitosti, která je po delší dobu odňata z dispozice vlastníka, resp. zda skutečnost, že uvedení do provozuschopného stavu je podmíněno opravou, může odůvodnit závěr o tom, že nevznikla škoda, a konečně zda lze odůvodnit závěr, že zabráněním ve výkonu vlastnického práva po dobu několika let nevzniká vlastníku škoda. Po podrobné rekapitulaci restitučního řízení i tohoto sporu žalobkyně poukazuje na to, že předmětná nemovitost měla určitou hodnotu, a proto nelze dovozovat, že jejím neoprávněným zadržováním žádná škoda nevznikla. Svědčí o tom i zájem o koupi nemovitosti v roce 1996, kdy ji nabízel O. ú. v Č. K. a kdy dvacet zájemců by nepochybně neusilovalo o neziskovou věc. Žalobkyně, pokud by mohla nemovitost prodat v roce 1993, získala by za dobu čtyř let úroky z prodejní ceny a úroky z těchto úroků. Dovolatelka namítá, že i když nemovitost nebyla zpočátku provozuschopná, nic by jí nebránilo ji opravit a pronajímat v pozdější době, podle doby opravy například v letech 1995 až 1999 či 2003 až 2007, a to případně i formou provedení nutných stavebních úprav nájemcem. Na tom nic nemění stavební určení nemovitosti, které mohlo být k žádosti žalobkyně změněno, případně mohla být nemovitost pronajata jako celek. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; předcházely mu sice dva rozsudky, které byly zrušeny odvolacím soudem, avšak pokaždé byla o dovoláním dotčeném nároku rozhodnuto shodně (žaloba byla zamítnuta), nejde proto o případ tzv. skryté diformity, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že porušení vlastnického práva je protiprávním jednáním, s nímž právo spojuje řadu důsledků. Jedním z nich je i odpovědnost za škodu toho, kdo protiprávně věc zadržuje. Jde o obecnou odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., jejímiž podmínkami jsou porušení právní povinnosti, tj. jednání či opomenutí, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Tyto podmínky musí být splněny všechny (kumulativně), jinak odpovědnostní vztah nevzniká. Škodou se míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (a je tedy - nedochází-li k naturální restituci - napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz). Odškodnitelnou újmou je i ušlý zisk, tedy ztráta na výdělku či odměně, kterou lze odškodnit, jestliže porušení vlastnického práva znemožnilo poškozenému užívat věc a vykonávat s ní činnost vedoucí k dosažení prospěchu, který by mu při normálním běhu okolností příslušel a kterého by se mu dostalo v případě, že by škodná událost nenastala. Je pak ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že ušlým ziskem není jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027).
Z hlediska právního posouzení věci se odvolací soud správně zabýval otázkou ušlého zisku tak, jak byl nárok uplatněn v žalobě, tj. byl požadován ušlý zisk z neuskutečněného nájmu nebytových prostor za dobu od 28. 4. 1994 do 14. 10. 1997. Vzhledem k vázanosti soudu návrhem proto nebyl povinen přihlížet k tomu, jakou hodnotu měla nemovitost v roce 1993 a jaký prospěch by žalobkyně získala jejím prodejem, ani k tomu, jaké příjmy mohla získat později, tj. například v letech 1995 – 1999 či 2003 – 2007, jak dovozuje žalobkyně v dovolání. Vyložil, že ušlý zisk lze doložit i bez zjištění konkrétního nájemce, který by s pronajímatelem uzavřel nájemní smlouvu, nicméně je třeba prokázat, že při pravidelném běhu událostí bylo možno takový zisk reálně očekávat. Na základě provedeného dokazování však dovodil, že tento předpoklad není prokázán. Brojí-li dovolatelka proti těmto závěrům námitkami, zpochybňujícími skutková zjištění odvolacího soudu o stavu nemovitosti a době potřebné k jejímu uvedení do provozuschopného stavu, nezpochybňují tyto výhrady právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak nemohou přípustnost dovolání založit námitky tzv. jiných vad řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí a které dovolatelka spatřuje v tom, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a že důkazy nebyly správně hodnoceny.
Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobkyně přípustným podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu