ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.566.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 566/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. S., a 2) J. S., zastoupenému obecným zmocněncem, o zaplacení 231.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 487/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 17 Co 316/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 5. 2002, č. j. 23 Co 157/2001-67, zrušil rozsudek ze dne 27. 9. 2000, č. j. 7 C 487/99-53, kterým Okresní soud v Havlíčkově Brodě zamítl žalobu a rozhodl o vrácení přeplatku zálohy za znalečné a o náhradě nákladů řízení, a to se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaného 1) je třeba posuzovat podle §420 odst. 1 obč. zák. a odpovědnost žalovaného 2) podle §427 obč. zák.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě poté rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č. j. 7 C 487/99-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení 231.600,- Kč s 16% úrokem z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 6. 1997 v katastru obce L. došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce jako řidič osobního automobilu M. jedoucího po silnici I. třídy mimo obec náhle odbočil vlevo, aniž by dal světelné znamení o změně směru jízdy, a střetl se s vozidlem O. V. - řízeným žalovaným 1) a ve vlastnictví žalovaného 2), které ve stejný okamžik žalobce předjíždělo rychlostí 109,5 km/hod. Soud prvního stupně vázán ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutím Policie ČR-okresního ředitelství, dopravního inspektorátu B. ze dne 27. 1. 1998, a rozhodnutím Policie ČR, Správy S. k., dopravního inspektorátu ze dne 4. 3. 1998, č. j. PSC-180/PDS-DS-98, o tom, že dopravní nehodu zavinil výlučně žalobce, dospěl k závěru, že žalovaný 1) nenese odpovědnost za tvrzenou škodu podle §420 obč. zák., neboť žádnou právní povinnost neporušil, ačkoli jel při předjíždění žalobce rychlostí vyšší, než je povolená (jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. JUDr. J. V.), střetu by však nemohl zabránit ani při rychlosti do 90km/hod. Rovněž žalovaný 2) za škodu podle §427 obč. zák. neodpovídá, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by škodná událost byla způsobena okolnostmi majícími původ v silničním provozu. Soud uzavřel, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo jednání žalobce, který porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §19 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 11.. 2004, č. j. 17 Co 316/2003-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí (přičemž nepochybil, neprovedl-li žalobcem navržený důkaz novým posudkem znalce z oboru silniční dopravy, neboť ten by za situace, kdy žalobce žádné nové skutkové okolnosti netvrdil ani nedokládal, nemohl přinést nic nového), zhodnotil je a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry a ve vztahu k žalovanému 1) i správné závěry právní. Upřesnil právní posouzení předpokladů odpovědnosti žalovaného 2), a to použitím ustanovení §431 obč. zák., neboť žalobce a žalovaný 2) jsou provozovateli automobilů, které se střetly. Shodně se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že hlavní a jedinou příčinou vzniku škody bylo porušení povinností žalobce uvedených ve vyhlášce č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích; účast žalovaného 2) na vzniklé škodě je proto nulová a nezakládá povinnost k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v „aplikaci §431 obč. zák. z hlediska způsobu vypořádání mezi provozovateli dopravních prostředků se zřetelem na zásadu objektivní odpovědnosti ve vztahu k subjektivní odpovědnosti řidičů za zavinění“. Namítá, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a neodstranil nedostatky skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který vzal za základ svého rozsudku pouze výroky správních rozhodnutí Policie ČR, jimiž byl žalobce potrestán za přestupek pro porušení právní povinnosti uvedené v §19 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Podle dovolatele bylo třeba zabývat se způsobem, jakým bylo vyšetřování nehody vedeno (žalobce tvrdí, že žalovaný 1) porušil povinnost, když předjížděl jeho vozidlo odbočující doleva nepřipoután a při překročení nejvyšší povolené rychlosti v tomto úseku o 21,7%), přičemž znalec Ing. JUDr. J. V. se nemohl pro nedostatek podkladů přesně vyjádřit o tom, jak celá dopravní nehoda probíhala a kdo z účastníků řízení porušil pravidla silničního provozu. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný 2) nese ze zákona objektivní odpovědnost za škodu vzniklou při střetu vozidel, neboť neprokázal, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Objektivní odpovědnost provozovatelů nelze směšovat se subjektivní odpovědností řidičů, a proto je porušení povinností žalobcem zcela bez významu, protože jediným hlediskem vypořádání provozovatelů motorových vozidel je jejich účast na vzniklé škodě, nikoli odpovědnost ve správním či trestním řízení. Navíc odvolací soud vyšel z odlišného právního názoru než ve svém předchozím zrušujícím usnesení, když na vztah žalobce a žalovaného 2) aplikoval ustanovení §431 obč. zák., aniž by tomuto postupu bylo podřízeno předcházející dokazování. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; předcházel mu sice rozsudek, který byl zrušen odvolacím soudem, avšak následně bylo rozhodnuto shodně (žaloba byla zamítnuta), nejde proto o případ tzv. skryté diformity, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Není pochyb o tom, že odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu rozlišil obecnou odpovědnost žalovaného 1) jako řidiče, který nebyl provozovatelem osobního motorového vozidla, podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., od odpovědnosti žalovaného 2), který jako provozovatel vozidla odpovídá objektivně podle §427 odst. 2, resp. §431 obč. zák. Následně pak důvodně zkoumal, zda žalovaný 1) při řízení vozu porušil právní povinnost. Brojí-li dovolatel proti negativnímu závěru ohledně této podmínky odpovědnosti námitkami, zpochybňujícími skutková zjištění odvolacího soudu o průběhu a příčinách nehodového děje, nejde o výhrady k právnímu posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak podle §242 odst. 3 o.s.ř. nemohou přípustnost dovolání založit námitky tzv. jiných vad řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a které dovolatel spatřuje v tom, že nebyly provedeny důkazy k jím uváděným tvrzením a že důkazy nebyly správně hodnoceny.
Na odpovědnostní vztah žalobce a žalovaného 2) odvolací soud aplikoval ustanovení §431 obč. zák. (střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody), které dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li naopak o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Odvolací soud, respektující tato zákonná a judikaturou vyložená hlediska, vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (jeho správnost dovolacímu přezkumu, jak již bylo uvedeno, nepodléhá) považoval za stěžejní okolnost pro posouzení míry účasti obou provozovatelů na vzniku dopravní nehody jízdní manévr žalobce, který bez signalizace změny směru vybočil do jízdního pruhu, jímž ho předjíždělo vozidlo žalovaného 2). Toto jednání představující zároveň porušení právní povinnosti podle §19 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, označil za hlavní a rozhodující příčinu střetu vozidel, neboť i když vozidlo žalovaného 2) jelo nepovolenou rychlostí, neměla tato okolnost vliv na vznik kolize, protože ani při nižší (povolené) rychlosti nebylo možno na neočekávanou změnu směru předjížděného vozidla zareagovat.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zhodnotil objektivní okolnosti střetu na straně obou provozovatelů, jak ukládá zákon; nesouhlasí-li dovolatel s jeho závěry, činí tak především z pozice odlišného skutkového stavu věci ohledně průběhu tohoto konkrétního nehodového děje, aniž by formuloval otázku zásadního právního významu, pro kterou by bylo možno dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přitom ani zde přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Případný konečně není ani poukaz dovolatele na to, že závěru o nedostatku odpovědnosti na straně žalovaného 2) brání okolnost, že nebyly naplněny důvody uváděné v ustanovení §428 obč. zák.; toto ustanovení totiž představuje tzv. liberační důvod, umožňující odpovědné osobě zprostit se za určitých okolností objektivní odpovědnosti podle §427 či §431 obč. zák., není však podmínkou pro aplikaci ustanovení §431 obč. zák., resp. za situace, kdy posouzení míry účasti jednoho z provozovatelů na nehodě vyznívá negativně, nemá jeho použití žádný význam, vždyť není-li odpovědnost dána, není namístě uvažovat o liberaci.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné a že nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu