ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.582.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 582/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Č. r., s. p., proti žalované: E. G., s.r.o., zastoupené advokátem, o 540.404,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 247/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 27 Co 371/2006-279, ve spojení s usnesením ze dne 7. září 2006, č. j. 27 Co 372/2006-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 8 C 247/2004-165, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 4. 2006, č. j. 8 C 247/2004-242, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 540.404,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při své činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (oxid siřičitý) a v důsledku působení těchto emisí vznikla v roce 2001 škoda na lesních porostech na území ČR z předčasného smýcení lesního porostu, ze snížení přírůstu lesního porostu, ze snížení produkce a kvality lesního porostu a škoda z mimořádných opatření v celkové výši 100.494.167,- Kč, přičemž žalovaná se na této škodě podílela 4.736.057 tunami oxidu siřičitého představujícími 1% z celkové škody. Při určení výše škody stanovené metodikou Gaussova matematického modelu vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku RNDr. P. H. a revizního znaleckého posudku Dr. Ing. R. N. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení §420a odst. 1, 3 obč. zák. Žalovaná při své provozní činnosti produkuje emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 27 Co 371/2006-279, ve spojení s usnesením z téhož dne, č. j. 27 Co 372/2006-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost se podle něj žalované nepodařilo vyvrátit ani po doplnění znaleckého dokazování v odvolacím řízení, a dovodil, že soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu opřel své úvahy o znalecké posudky užívající metodu Gaussova matematického modelu a správně dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za škodu podle §420a obč. zák. Uvedl, že žalovaná emituje do ovzduší při své provozní činnosti oxid siřičitý a že v roce 2001 takto vypustila 4.736.057 tun, čemuž odpovídá i uplatněná výše škody zjištěná ze dvou znaleckých posudků, které považuje odvolací soud za dostačující pro prokázání výše škody. Žalované se pak ani po doplnění znaleckého dokazování nepodařilo prokázat liberační důvod, tj. že uvedená škoda vznikla jako důsledek okolností nemající původ v povaze jejího provozu, resp. že je výhradně důsledkem nesprávného způsobu hospodaření žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí „má zásadní význam pro ustálení judikatury soudů v ČR“, přičemž dovolací soud se dosud nezabýval „zásadní otázkou, zda povolené vypouštění emisí v množství pod stanovenými emisními limity může vůbec zakládat odpovědnost žalované za škodu dle §420a obč. zák.“. Namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně (v první instanci měl rozhodovat soud krajský), avšak odvolací soud nápravu nezjednal, že jeho rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, když soudy obou stupňů nepřihlédly k některým důkazům a skutkovým tvrzením žalované (především ke znaleckým posudkům společnosti P.a. s. ze dne 31. 10. 2005 a č. ze dne 10. 7. 2003 a k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 48 Cm 205/2002-74), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §420a obč. zák. Žalovaná tvrdí, že žalobce záměrně a dlouhodobě směšuje základní principy institutu náhrady škody s institutem placení poplatků za znečišťování ovzduší podle §19 zákona č. 86/2002 Sb. (resp. §17 zákona č. 309/1991 Sb.), jejichž výše je přímo úměrná množství emisí vypouštěných jednotlivými producenty a které žalovaná řádně platila a platí; proto je nelogické, aby ze stejného titulu hradila požadovanou škodu. Žalovaná při své provozní činnosti postupuje vždy v souladu se zákony č. 289/1995, o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), a s ohledem na její ekologický provoz (díky značným investicím do nových technologií) není pochyb o tom, že ani při vynaložení maximálně možného úsilí, jaké lze po ní spravedlivě požadovat, nemůže vypouštění emisí zcela eliminovat, pokud má pokračovat v provozu. Dovolatelka tak naplňuje liberační důvod podle §420a odst. 3 obč. zák. Tvrdí dále, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši (výpočet učiněný v nalézacím řízení je neobjektivní, nepřesný a věcně nesprávný) ani příčinnou souvislost, neboť znalecký posudek RNDr. P. H. i revizní posudek Dr. Ing. R. N., který navíc plně vychází z dat poskytnutých žalobcem, jsou pouhým obecně koncipovaným posouzením rozsahu škod na lesích, a že mezi informacemi vyplývajícími z revizního posudku i výslechu revizního znalce a závěry, které prezentoval (žalovaná z nich cituje), jsou příkré rozpory, se kterými se odvolací soud nevypořádal. Rovněž příčinná souvislost mezi činností žalované a škodou nebyla v řízení prokázána, neboť na rozdíl od minulosti nelze zhoršování stavu lesních porostů bez dalšího a zjednodušeně přičítat právě a pouze působení emisí produkovaných velkými průmyslovými komplexy, neboť existuje mnoho dalších - ve svém souhrnu podstatnějších - příčin zhoršování stavu lesních porostů (klimatické podmínky, nesprávný způsob hospodaření žalobce atd.). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší. Za spornou otázku však považuje prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalované, jakož i liberačních důvodů majících za následek zproštění odpovědnosti. V první řadě je zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody a příčinné souvislosti nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu tvrzení, že soudy obou stupňů nepřihlédly k některým důkazům a skutkovým tvrzením, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku RNDr. P. H. a z revizního znaleckého posudku Dr. Ing. R. N., vypracovaných a jako důkaz provedených v řízení. Znalci použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určuje za období jednoho kalendářního roku.
Ustálená judikatura dovolacího soudu považuje popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení §136 o.s.ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k určení výše škody v souladu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř.
Jestliže dovolatelka namítá, že příčinná souvislost mezi její činností a škodou nebyla v řízení prokázána, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Rovněž otázka, zda se řádným placením správních poplatků za znečištění ovzduší podle právních předpisů o ochraně ovzduší vylučuje odpovědnost za škodu způsobenou na lesích exhalacemi, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, podle něhož řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále uvedl, že smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanizmy, včetně použití správních sankcí. Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu. Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu, způsobenou emisemi škodlivých látek na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že plněním povinností plynoucích jí z předpisů o ochraně ovzduší - dodržováním emisních limitů či placením poplatků za znečišťování ovzduší - fakticky hradí škodu způsobenou provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších).
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že investicemi do nových ekologických technologií naplňuje důvod ke zproštění odpovědnosti podle §420a odst. 3 obč. zák. (tvrdí, že ani při vynaložení maximálně možného úsilí, jaké lze po ní spravedlivě požadovat, nemůže vypouštění emisí zcela eliminovat). Podle citovaného ustanovení je totiž tento liberační důvod založen na dvou okolnostech, tj. že škoda byla způsobena buď neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného; ani jedné z těchto skutkových podstat však tvrzení žalované o ekologickém přístupu neodpovídá. Ostatně investicemi do ekologicky šetrnějších technologií není žalovaná znevýhodňována oproti jiným subjektům, které takto nepostupují (jak se nesprávně domnívá); tím, že snižuje rozsah exhalací, totiž snižuje odpovídajícím způsobem i míru své účasti na celkové škodě na lesních porostech žalobce, neboť základním východiskem pro zjištění výše škody je množství škodlivin (zejména oxidu siřičitého a sloučenin dusíku) vypuštěné do ovzduší.
Protože dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), může při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým soudům obou stupňů vytýká vadu řízení (že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že není namístě závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku, a dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu