ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.69.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 69/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, zastoupené advokátem, proti žalovanému m. F. p. R., o 39.010,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 367/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2005, č. j. 11 Co 477/2005-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 16 C 367/2004-36, uložil žalovanému městu (dále též jen „žalovaný“) povinnost zaplatit žalobkyni 39.010,90 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 35.745,90 Kč od 16. 11. 2004 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 3.265,- Kč od 13. 1. 2005 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně 3% úroku z prodlení z částky 3.265,- Kč od 1. 1. 2005 do 12. 5. 2005 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu ze dne 8. 12. 2003, č. j. 7 C 275/2003-22, byl schválen smír mezi Ing. M. G. (jenž se domáhal po státu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Městského národního výboru ve F. p. R. ve stavebním řízení skončeném v roce 1995) a žalobkyní, na základě něhož mu žalobkyně z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zaplatila dne 23. 12. 2003 částku 35.745,90 Kč a dne 21. 1. 2004 částku 3.265,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru o opodstatněnosti (až na část úroků z prodlení) uplatněného nároku žalobkyně na tzv. regres proti žalovanému městu podle §19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Městský národní výbor ve F. p. R. plnil ve stavebním řízení funkci státního orgánu a jestliže žalobkyně nahradila Ing. M. G. podle §18 odst. 1 zákona škodu vzniklou v příčinné souvislosti s průtahy ve stavebním řízení, má podle §19 odst. 1 zákona právo na regres vůči žalovanému městu, na které mezitím přešla práva a povinnosti národního výboru podle §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 8. 2005, č. j. 11 Co 477/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu ohledně 39.010,90 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 35.745,90 Kč od 16. 11. 2004 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 3.265,- Kč od 13. 5. 2005 do zaplacení, ohledně 3% úroku z prodlení z částky 3.265,- Kč od 13. 1. 2005 do 12. 5. 2005 jej zrušil a řízení v této části zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s aplikací zákona č. 58/1969 Sb., za jehož účinnosti Ing. M. G. vznikla škoda, byť byla nahrazena již za účinnosti zákona pozdějšího – zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal pasivní legitimaci žalovaného, neboť z ustanovení §19 odst. 1 zákona vyplývá právo státu požadovat regres po konkrétních osobách uvedených v §18 odst. 1 zákona, které způsobily škodu, nikoli po státním orgánu, jak je tomu v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím; úmyslem zákonodárce totiž bylo odlišit právo na regres v případech škody způsobené nezákonným rozhodnutím a škody způsobené nesprávným úředním postupem. Tomuto výkladu pak odpovídá i stanovisko NS ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že nahradila Ing. M. G. škodu způsobenou nesprávným úředním postupem až v roce 2003; tehdy jí vznikla škoda a také právo na regresní úhradu proti žalovanému, proto je třeba na tento právní vztah aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., nikoli zákon č. 58/1969 Sb. Podle žalobkyně vstoupilo žalované město do práv a závazků svého předchůdce, Městského národního výboru ve F. p. R., který svými průtahy ve stavebním řízení způsobil škodu (žalobkyní nahrazenou), a je tak nesporně osobou plnící úkoly státního orgánu ve smyslu §18 odst. 1 zákona a tedy osobou ve sporu pasivně legitimovanou (zákon č. 58/1969 Sb. byl totiž přijímán v době, kdy územní samospráva neexistovala a pojem osoba byl použit jako protiklad k pojmu orgán státu). Jelikož je v důsledku nesprávného úředního postupu obce dán i následný nárok státu na regresní úhradu proti této obci a jelikož opačná interpretace provedená odvolacím soudem je zcela nesprávná a zákonem nepodložená, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá regresní úhrady v rozsahu toho, co plnila Ing. M. G. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu, tvrdíc, že žalované město je tou osobou, kterou předpokládá ustanovení §19 odst. 1 zákona, a že na tento regresní vztah je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Její námitky tedy směřují proti aplikaci právního předpisu (zákona č. 58/1969 Sb.) a proti závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace na straně žalovaného města.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998, odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Tomuto přechodnému ustanovení je třeba rozumět tak, že rozhodující pro posouzení, zda má být aplikován zákon č. 82/1998 Sb. či předešlý zákon č. 58/1969 Sb., je v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (jak je tomu v dané věci) okamžik vzniku škody, s níž se pojí odpovědnost státu, tj. v tomto případě okamžik, kdy Ing. M. G. jako poškozenému vznikla škoda z průtahů ve stavebním řízení vedeném u Městského národního výboru ve F. p. R. (zde nejpozději v roce 1995). Okolnost, kdy odpovědný stát poškozenému škodu nahradil, není pro aplikaci přechodného ustanovení rozhodující.
Nelze však přehlédnout, že zákon jiné přechodné ustanovení neobsahuje a neřeší tedy výslovně časovou působnost obou zákonů pro oblast tzv. regresních úhrad. Je nepochybné, že vyplacení náhrady škody státem neznamená ve smyslu tohoto zákona (stejně jako zákona č. 58/1969 Sb.) vznik škody, nýbrž je právě - za splnění všech ostatních předpokladů odpovědnosti státu - jejím zákonným důsledkem, přičemž uplatnění práva na postih (regres) pak představuje jen jeden z možných následků poté, co odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem byla deklarována a splnila svou reparační funkci. Smyslem regresní úhrady tedy je, aby důsledky způsobené škody či nemajetkové újmy dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoliv poškozenému škodu nahradil stát, který za ni podle právní úpravy odpovídá.
Z logiky věci vyplývá, že regresní fáze řešení odpovědnosti státu za škodu musí mít návaznost na úpravu samotné odpovědnosti a že není důvodu, aby se odpovědnostní vztah řídil jiným předpisem než následný regresní postih, byť ke splnění povinnosti k náhradě škody, která vznikla podle dosavadního předpisu, došlo až za účinnosti předpisu nového. Je to odůvodněno mimo jiné i tím, že úprava postihu navazuje na stanovené podmínky odpovědnosti, včetně vymezení subjektů, za jejichž činnost stát odpovídá, přičemž změna předpisu v oblasti odpovědnosti státu se může dotknout i oblasti jeho regresních nároků.
I když tedy v posuzované věci stát nahradil škodu za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, vzhledem k tomu, že ke vzniku škody z nesprávného úředního postupu (průtahů v řízení) došlo před 15. 5. 1998. Tento závěr nemůže zvrátit ani dovolatelkou namítaná okolnost, že žalované město vstoupilo jako právní nástupce do práv a povinností Městského národního výboru ve F. p. R., neboť otázka hmotněprávního nástupnictví subjektu, který se dopustil nesprávného úředního postupu, nemá vliv na právní důsledky plynoucí ze zákonem založeného odpovědnostního, resp. regresního vztahu.
Právo státu na regresní úhradu se tedy v daném případě řídí ustanoveními §18 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.; podle §18 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §19 odst. 1 zákona nahradí-li stát škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, má právo požadovat úhradu na osobách uvedených v §18 odst. 1.
Ustanovení §19 odst. 1 zákona zakotvuje právo státu na postih, pokud stát jako nositel odpovědnosti uhradí škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Na rozdíl od postihu při nezákonném rozhodnutí (srov. §12 zákona) není dána možnost postihu státu proti státnímu orgánu, nýbrž toliko proti osobám, které nesprávně úředně postupovaly (srov. stanovisko NS ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, nebo též důvodovou zprávu k zákonu č. 58/1969 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zcela správně a v souladu s hmotným právem dospěl k závěru, že žalované město není tou osobou, kterou předpokládá §19 odst. 1 zákona, a proto není ve sporu pasivně legitimováno. Toto ustanovení totiž dává státu právo požadovat regres toliko po konkrétních fyzických osobách, které nesprávně úředně postupovaly, byť byly zaměstnanci státního orgánu, nikoli po státním orgánu samotném. Úmysl zákonodárce je s ohledem na shora uvedené jednoznačně zřejmý, a proto nelze než dospět shodně s odvolacím soudem k závěru, že v dané věci není žalované město subjektem pasivně legitimovaným.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu