ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.702.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 702/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně K., p., a.s., V. I. G., proti žalovanému Z. M., zastoupenému advokátem, o 212.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 196/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. září 2007, č.j. 40 Co 737/2007-271, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozhodoval ve věci celkem čtyřikrát, a to rozsudky ze dne 15. 2. 2000, 5. 2. 2002, 10. 6. 2003 a 8. 11. 2006. Prvým rozsudkem okresního soudu byla žaloba proti žalovanému zamítnuta, odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor k otázce pasivní legitimace žalovaného. V pořadí druhým rozsudkem okresní soud žalobě proti žalovanému vyhověl, tento rozsudek byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. V pořadí třetím rozsudkem byla žaloba proti žalovanému zamítnuta, odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor k otázce uzavření pojistné smlouvy mezi žalobcem a leasingovou společností. V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č.j. 10 C 196/99-234, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2007, č.j. 10 C 196/99-258, zastavil řízení ohledně vymezené části úroku z prodlení, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 212.520,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 7. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č.j. 40 Co 737/2007-271, rozsudek okresního soudu (s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku o částečném zastavení řízení) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a vlastníkem vozidla N. – společností C. L., a.s., byla uzavřena smlouva o pojištění tohoto vozidla, že dne 14. 11. 1997 žalovaný při řízení uvedeného vozidla pod vlivem alkoholu narazil do sloupu veřejného osvětlení a vozidlo poškodil, že trestním příkazem ze dne 7. 5. 1998 byl žalovaný za uvedený skutek uznán vinným z nedbalostního trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, že v době dopravní nehody žalovaný neplnil úkoly svého zaměstnavatele, neboť použil vozidlo bez souhlasu zaměstnavatele, že žalobkyně vyplatila dne 6. 2. 1998 vlastníku vozidla pojistné plnění ve výši 212.520,- Kč a že obecná cena vozidla před nehodou byla 420.500,- Kč a po nehodě 126.150,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění oba soudy dovodily, že právo pojištěného vlastníka na náhradu škody, za níž odpovídá žalovaný dle §420 odst. 1 a 3 obč. zák., přešlo ve smyslu §813 odst. 1 obč. zák. ve znění tehdy účinném do výše vyplaceného pojistného plnění na žalobkyni (pojistitele), a žalobou uplatněný nárok je tedy důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jímž vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Nesprávnost skutkových zjištění spatřoval v tom, že dle jeho názoru nebyla prokázána existence pojistné smlouvy v rozsahu nezbytném pro závěr, že došlo k plnění v souladu s takovou smlouvou. Rovněž namítal, že žalobkyně neprokázala škodu, která by vznikla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Nadto se dle jeho názoru žalobkyně nevypořádala s dalšími hmotněprávními otázkami, kupř. s tím, kdy a jak udělila souhlas se zařazením dotčeného vozidla do pojištění. Poukázal na to, že žalobkyně teprve u jednání dne 27. 1. 2005 provedla zásadní změnu skutkových tvrzení, neboť změnila označení osoby, jíž vyplatila pojistné plnění. Vyjádřil přesvědčení, že se žalobkyně „nevypořádala se závazným stanoviskem odvolacího soudu, natož aby byla schopna prokázat rozsah pojištění, příp. způsob vypořádání pojistné události“. Dle názoru dovolatele k prokázání přechodu regresního práva na žalující pojišťovnu nepostačuje, když doloží, že částku, jejíž zaplacení požaduje po žalovaném, vyplatila leasingové společnosti „ve spojení s fotokopií dodatku rámcové (flotilové) smlouvy, u něhož zcela absentuje jednak důkaz o zařazení dotčeného vozidla do systému pojištěných vozidel ve vazbě na stanovení pravidel, kterými se bude řídit likvidace pojistné události u tohoto konkrétního vozidla“. Seznam vozidel, jakož i další v dodatku předvídané listiny (např. písemný souhlas pojišťovny dle článku I odst. 5 dodatku) pak měly být podstatnými důkazy, žalobkyně však tyto listiny nedoložila a omezila se na tvrzení jejich existence, což dovolatel považuje za nedostatečné. Nesprávný právní názor se pak promítl i do výroků o nákladech řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu (popřípadě i okresního soudu) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Je třeba předeslat, že námitky uplatněné v dovolání jsou prakticky shodné s námitkami obsaženými v odvolání žalovaného a že se s nimi v podstatných bodech vypořádal již odvolací soud.
Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o.s.ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, II. díl, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, II. díl, str. 1268).
Dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, aniž by své námitky konkretizoval tvrzeními způsobilými skutkové závěry soudů zpochybnit ve výše vyloženém smyslu. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků srozumitelně vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládaly za zjištěné něco, co ve spise není, opomenuly něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jejich úvahách existovaly logické rozpory. Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilé tento dovolací důvod založit.
Námitka dovolatele, že žalobkyně teprve u jednání dne 27. 1. 2005 provedla zásadní změnu skutkových tvrzení, neboť změnila označení osoby, jíž vyplatila pojistné plnění, neodpovídá skutečnosti, poněvadž žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že pojistné plnění vyplatila vlastníku vozidla – společnosti C. L., a.s. Tato námitka navíc není způsobilá zpochybnit věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
K dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení (jemuž lze z obsahového hlediska podřadit pouze námitku, že žalobkyně – přesněji odvolací soud – se nevypořádala s otázkou, kdy a jak udělila souhlas se zařazením dotčeného vozidla do pojištění) nutno konstatovat, že (se zřetelem k tomu, že se dovolateli nepodařilo úspěšně zpochybnit skutkový závěr, že vozidlo řízené žalovaným bylo žalobkyní pojištěno) řešení uvedené otázky není z hlediska skutkové podstaty upravené v §813 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 právně významné.
Dovoláním uplatněné dovolací důvody tedy dány nejsou a vady řízení, k nimž dovolací soud – je-li dovolání přípustné – přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), se ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalobkyni), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu