ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.822.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 822/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J., s. d., zastoupenému advokátem, 2) o. V., zastoupené advokátem, a 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o odstranění závadného stavu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 1060/98, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2007, č.j. 37 Co 54/2004-342, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2007, č.j. 37 Co 54/2004-342, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11. prosince 2002, č.j. 7 C 1060/98-257, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2007, č.j. 37 Co 54/2004-342, se v měnícím výroku pod bodem II a výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a ve vztahu mezi státem a žalovaným 1) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce jako vlastník rodinného domu v obci V. požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost zajistit zpevnění svahu sousedního pozemku p.č. 26/25, k.ú. V. u L., vybudováním opěrné zdi, provést sepnutí žalobcova rodinného domu a nahradit škodu na domě odstraněním přesně popsaných vad, neboť rodinný dům byl poškozen v důsledku terénních úprav provedených na uvedeném sousedním pozemku při výstavbě prodejny potravin v roce 1973. Investorem stavby byl tehdejší Místní národní výbor V. a žalovaný 1) prodejnu následně odkoupil. Po dokončení stavby se na domě žalobce začaly projevovat poruchy, které narušily jeho statiku, způsobily praskání základů a zdí, narušení podlah a vedení sítí.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, č.j. 7 C 1060/98-257, žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem rodinného domu stojícího na pozemku p.č. 76 v k.ú. V. u L. (dále jen „dům“ nebo „předmětný dům“). V průběhu roku 1972 žalobce k domu přistavěl jednu místnost a verandu, přístavba domu byla povolena rozhodnutím příslušného orgánu ze dne 31. 7. 1973, kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 6. 1985. Rozhodnutí o přípustnosti stavby prodejny potravin na pozemku p.č. 26/25 sousedícím s pozemkem žalobce bylo vydáno dne 16. 5. 1973, povolení k užívání stavby pak dne 28. 11. 1973. Zadavatelem a objednatelem stavby byl Místní národní výbor V. Ke dni 14. 10. 1999 byl pozemek p.č. 26/25 ve vlastnictví České republiky – Okresního úřadu v B. Za účelem zjištění vad a poruch na předmětném domě a příčin jejich vzniku byl Ústavem soudního inženýrství VUT v B. vypracován znalecký posudek C 855 ze dne 30. 1. 2001, č.j. 3207/9710/2001 (dále jen „znalecký posudek“), a posléze jeho doplněk D 855/1 ze dne 21. 1. 2002. Ze znaleckého posudku vyplývá, že příčinou poruch zdiva předmětného domu jsou objemové změny jílovité základové půdy domu, který je založen v hloubce 1,1 – 1,2 m pod terénem, což je hloubka mělčí než normou požadovaná hloubka 1,6 m pod upraveným terénem. Pokud by však založení domu v nedostatečné hloubce pod terénem bylo jedinou příčinou vzniku poruch, musely by se trhliny a vady na domě objevit mnohem dříve než v letech 1976, 1983 a 1989. Hlavní příčinou vzniku poruch jsou dle znaleckého posudku objemové změny jílovitého podzákladí v důsledku změn vlhkostního režimu, které byly vyvolány provedením terénního odřezu sousedního pozemku v souvislosti s výstavbou prodejny. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení §127 obč. zák., o nějž žalobce opřel svůj nárok, může soud rozsudkem uložit povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, ale nemůže žalovanou stranu zavázat ke konání, konkrétně vybudování opěrné zdi a provedení sepnutí domu. Uvedené ustanovení bylo navíc do občanského zákoníku včleněno až novelou účinnou od 1. 4. 1983, stavba prodejny přitom začala v roce 1973. Jelikož byla stavba prodejny řádně povolena, nelze žalobě vyhovět ani na základě ustanovení §415 obč. zák. Požadavek žalobce na provedení oprav domu soud prvního stupně zamítl s tím, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti ze strany žalovaných.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č.j. 37 Co 54/2004-342, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byl zamítnut požadavek na uložení povinnosti vybudovat na pozemku p.č. 26/25 zárubní zeď a provést sepnutí předmětného domu, v části směřující proti žalovaným 2) a 3), dále pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli zavázáni k provedení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných oprav, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalovaným 3) a žalobcem. V části směřující proti žalovanému 1) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný 1) je povinen vybudovat na pozemku p.č. 26/25 zárubní zeď a provést sepnutí předmětného domu, a to podle projektu znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v B. C 855 ze dne 30. 4. 2001. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalovaným 1) a Českou republikou. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně s tím, že v mezidobí došlo k převodu vlastnictví pozemku p.č. 26/25 na žalovaného 1). Dne 1. 8. 2007 byla na základě požadavku odvolacího soudu provedena obhlídka domu pracovníkem Ústavu soudního inženýrství VUT v B. Ing. L. W., CSc., který byl následně soudem vyslechnut. Z jeho výpovědi vyplývá, že stav domu se nezlepšil, naopak doznal dalších devastací a poruch, které bez provedení navrhovaných opatření budou pokračovat, že založení stavby v hloubce mělčí než 1,6 m pod terénem bylo v době výstavby předmětného domu běžné, stejně jako absence zpevňujícího pozedního věnce, a že hloubka založení domu sama o sobě by z hlediska poškození domu neměla žádný výrazný vliv, negativně se projevila až ve spojení s vlivy terénních úprav sousedního pozemku. Odvolací soud vyslovil názor, že při další zástavbě obce (v daném případě stavbou prodejny potravin) měl být respektován stav již stojících nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je třeba posoudit podle ustanovení §417 odst. 2 obč. zák., nikoli podle ustanovení §126 odst. 1, resp. §127 obč. zák., neboť žalobce se domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost provést určitá opatření, nikoli zdržet se rušení jeho vlastnického práva. Odvolací soud shledal splnění podmínky vážného ohrožení vznikem škody, neboť škoda na předmětném domě v podobě trhlin a poruch již vznikla a do budoucna hrozí její prohlubování. Pasivně legitimovaným je v daném případě žalovaný 1) jako současný vlastník pozemku, na němž má být jedno z opatření provedeno, a kde byly provedeny práce, v jejichž důsledku byly vyvolány rušivé změny. Za přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody odvolací soud považuje vybudování zárubní zdi na pozemku p.č. 26/25 a provedení sepnutí předmětného domu podle výše citovaného znaleckého posudku. Náhrada škody uvedením do předešlého stavu není dle odvolacího soudu v daném případě odpovídajícím prostředkem ochrany práv žalobce, neboť uvedení do předešlého stavu v situaci, kdy příčiny poruch domu stále působí, není možné.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl dovoláním žalovaný 1). Co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (správně §241a). Nesprávné právní posouzení věci shledává v tom, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neuvedl, na základě kterých právních norem a skutkových zjištění k němu dospěl. Dovolatel připomíná, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že stavbu prodejny, včetně zakládacích prací a terénních úprav, prováděla žalovaná 2), a vlastnické právo k budově prodejny bylo na dovolatele převedeno po kolaudaci stavby. Vlastnické právo k pozemku p.č. 26/25 nabyl dovolatel až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a neprováděl žádné terénní úpravy nebo stavební práce, nepodílel se tedy nijak na změně či zhoršení již existujícího závadného stavu. Za této situace dovolatel zpochybňuje názor odvolacího soudu, že subjektem povinným k učinění opatření ve smyslu ustanovení §417 obč. zák. je vlastník „ohrožujícího“ pozemku, ačkoli se na vzniku ohrožujícího stavu nijak nepodílel, a není pochyb o tom, kdo tento stav svou činností způsobil. Co se týče znaleckého posudku, z jehož závěrů soudy obou stupňů vycházely, dovolatel namítá jeho nejasnost a neprůkaznost, akcentuje, že nebyl dostatečně zhodnocen vliv žalobcem provedené přístavby předmětného domu ani skutečnost, že dům žalobce je založen v nedostatečné hloubce a není opatřen zpevňujícím pozedním věncem. Stejně tak nebylo dle dovolatele dostatečně zohledněno, že žalobce na svém pozemku vybudoval studnu, která jistě musela za dobu, po kterou je užívána, přispět ke změně podloží pozemku. Napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolatel vytýká rovněž nevykonatelnost jeho výroku, neboť znalecký posudek neobsahuje žádný projekt či jinou stavební dokumentaci, na jejímž základě by bylo možno provést potřebná opatření, jak bylo dovolateli ve výroku pod bodem II uloženo. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle §243 odst. 1 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho výroku pod bodem II, a poté napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu. Současně připomněl, že již není vlastníkem pozemku p.č. 26/25 v k.ú. V. u L.
Žalobce se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu rovněž ztotožňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle něj odůvodněno zcela přesvědčivým a přiléhavým způsobem, přičemž odkaz odvolacího soudu na skutková zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud považuje za správná, a nadto je v odůvodnění svého rozhodnutí shrnuje, považuje za dostatečný. Podle žalobce není v posuzované věci dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání žalovaného 1) by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání, které bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pouze zčásti.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaný 1) proto není oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen. Dovolací soud tedy podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné, pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel napadá závěry znaleckého posudku, z nichž soudy obou stupňů v dané věci vycházely, zejména v otázce posouzení vlivu hloubky založení předmětného domu a absence zpevňujícího pozedního věnce a nedostatečném zohlednění toho, že na pozemku žalobce byla vybudována studna. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při zjišťování skutkového stavu věci námitkou, že skutkový závěr, na jehož základě věc posoudil po stránce právní, nemá oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8 v sešitu 1-2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení §132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Co se týče námitek týkajících se dostatečnosti a věrohodnosti znaleckého posudku v otázce působení dalších příčin a vlivů na vznik a rozvoj závadného stavu žalobcova rodinného domu, neshledal dovolací soud po porovnání odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a obsahu spisu předpoklady pro naplnění tohoto dovolacího důvodu. Tento závěr však již nelze učinit ve vztahu ke zjištěním týkajícím se vhodných opatření k eliminaci uvedených škodlivých vlivů.
Na straně 31 znaleckého posudku (č.l. 72 spisu) je pouze konstatováno, že z hlediska zabránění vzniku dalších škod na rodinném domě žalobce by vybudování zárubní zdi mohlo mít význam jen tehdy, pokud by bylo provedeno na základě odborného a přesného projektu zhotoveného po podrobném průzkumu. Zároveň je zde uvedeno, že Ústav soudního inženýrství Vysokého učení technického v B. není pro zpracování takového projektu „určen ani vybaven“. Co se týče sepnutí předmětného domu, obsahuje znalecký posudek toliko jeho doporučení s tím, že tato úprava, která by „nahradila chybějící ztužující věnec“ je „z hlediska odborného provedení specializovanou firmou i finančního krytí náročná“. Bližší specifikace těchto prací není obsažena ani v doplňku znaleckého posudku D 855/1 ze dne 21. 1. 2002. Také Ing. L. W., CSc., při ústním jednání před odvolacím soudem dne 4. 9. 2007 (č.l. 330 spisu) uvedl, že vybudování zárubní zdi lze doporučit „výhradně dle odborného projektu a jeho provedení odbornou firmou“.
Za této situace je nutno konstatovat, že odvolací soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, odkazuje přitom na skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly. Současně lze přisvědčit i výtce nevykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku, jímž byla dovolateli uložena povinnost vybudovat na pozemku p.č. 26/25 zárubní zeď podle projektu znaleckého posudku C 855 ze dne 30. 4. 2001 a podle téhož znaleckého posudku provést sepnutí předmětného domu, neboť citovaný znalecký posudek neobsahuje žádný projekt (či jinou stavební dokumentaci), podle něhož by měl dovolatel postupovat.
Ustanovení §417 odst. 2 obč. zák., podle něhož jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody, je ustanovením preventivního charakteru. Pro jeho aplikaci musí být jednak prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, přičemž není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení, avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 4, ročník 2001, pod C 383). Současně však soud musí mít dostatečně zjištěno, zda opatření bude vhodné a přiměřené, a především zda skutečně bude naplněn preventivní charakter citovaného ustanovení. Pouhá úvaha znalce o tom, že určité stavební úpravy by, ovšem pouze za předpokladu splnění blíže nespecifikovaných podmínek, mohly zabránit prohlubování závadného stavu a vzniku dalších škod, není dostatečnou oporou pro aplikaci ustanovení §417 odst. 2 obč. zák.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že provedení výše uvedených stavebních úprav je vhodným a přiměřeným opatřením k zabránění prohlubování poškození předmětného domu, aniž by měl dostatek relevantních podkladů pro závěr, že jejich provedením bude naplněn preventivní charakter ustanovení §417 odst. 2 obč. zák., je jeho závěr vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu neúplný, a proto nesprávný, respektive předčasný.
Za daného stavu dovolací soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí připomíná, že podle ustálené judikatury nelze za vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody podle §417 odst. 2 obč. zák. považovat opravu, popř. úpravu věci, k níž rušiteli nenáleží vlastnické právo (srov. R 3/1988 s. 73).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu