ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.911.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 911/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované K. C. ČR s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 84.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 86/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 7. 2006, č. j. 20 C 86/2006-24, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 84.052,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při své činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (oxidy dusíku a oxid siřičitý) a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR, přičemž uplatněná škoda je tzv. čistou emisní škodou stanovenou metodikou Gaussova matematického modelu zpracovaného RNDr. P. H. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení §420a odst. 1, 3 obč. zák. Žalovaná při své činnosti produkuje emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Při rozhodování o výši škody soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku RNDr. P. H. a přiznal náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více faktory (jako vliv automobilismu, malých zdrojů znečištění jako jsou domácnosti, zdroje ze zahraničí a rovněž škoda způsobená zvěří, větrem, kůrovcem atd.). Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se naopak své odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného – žalobce; skutečnost, že žalovaná hradí správní poplatky spojené s tvorbou emisí, není podstatná, neboť plnění této poplatkové povinnosti není liberačním důvodem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 14 Co 468/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu opřel své úvahy o znalecký posudek využívající metodu Gaussova matematického modelu a správně dospěl k závěru o odpovědnosti žalované za škodu. Žalovaná vyprodukovala a vypustila do ovzduší v roce 2003 celkem 645.483 tun oxidu siřičitého a 201.307 tun oxidu dusíku a tomu odpovídá i uplatněná výše škody sestávající z předčasného smýcení, ze snížení přírůstu produkce a kvality lesního porostu a ze škody z mimořádných a nákladově náročnějších opatření. Námitka žalované, že žalobce požaduje škodu v roce, v němž mu měla vzniknout, není důvodná, neboť žalobce v roce 2005 uplatnil u soudu svůj nárok za rok 2003; rovněž judikatura Nejvyššího soudu hovoří o tom, že za přiměřené a optimální období, v němž se působení škodlivých vlivů exhalací na lesních porostech projevilo, lze považovat období jednoho kalendářního roku, a škodu je pak možno vyčíslit až po jeho uplynutí. S odkazem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení neprovedl odvolací soud důkazy navrhované žalovanou až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši ani příčinnou souvislost, neboť rozptylovou studii, referenční body ani znalecký posudek RNDr. P. H. nelze považovat za dostatečné podklady pro zjištění škody a její výše (je pochybné, zda metodika, kterou znalec použil k výpočtu kyselé dispozice, je vůbec pro tento druh výpočtu určena), a navíc na poškození lesních porostů mají vliv i další faktory jako zahraniční zdroje znečištění, provoz automobilismu či emise produkované domácnostmi, a proto je nesprávné při stanovení výše škody vycházet z tzv. REZZO 1 (Registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší), tedy z těch největších znečišťovatelů. Odvolací soud nevzal v úvahu důkazy, které dovolatelka předložila v odvolacím řízení, a to odborné stanovisko Ing. R. M., CSc., závěry znaleckého posudku RNDr. J. P., CSc., znaleckého posudku ústavu P., a.s., studii publikovanou v periodiku Ochrana ovzduší (č. 3/2005), studii kolektivu autorů editovanou E. Č. B. jako znalecký posudek č. 62/01 a další dokumenty, které zásadním způsobem zpochybňují znalecký posudek RNDr. P. H. a jeho závěry; Gaussův matematický model nemá podle dovolatelky se stanovením celkové výše škody nic společného a význam jeho užití je oběma soudy zjevně přeceňován. Odvolací soud se dále nevypořádal s tím, že soud prvního stupně operuje s termínem „celková exhalace“, „čistá emisní škoda“, aniž by bylo zřejmé, co je obsahem těchto pojmů, a že odkazuje na k 30. 3. 1999 zrušenou vyhlášku Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb. Žalovaná dále namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu podíl, který připadá na výrobu elektrické energie sice vyrobené žalovanou, ale spotřebované žalobcem, a skutečnosti, že žalovaná je provozovatelem znečištění teprve od 1. 4. 2003, ačkoli je výroba tepla jako předmět podnikání zapsána v obchodním rejstříku již od 9. 2. 1998, a že škody takového charakteru jsou dlouhodobou záležitostí, u níž je vyloučeno vztáhnout je ke konkrétnímu roku nebo k roku produkce škodlivých látek. Rozhodnutí odvolacího soudu nezohledňuje spoluzavinění žalobce, neboť na zhoršujícím se stavu lesů nese v největší míře vinu špatné hospodaření samotných lesníků, a nebere v úvahu ani existenci liberačních důvodů v podobě meteorologických a klimatických neodvratitelných událostí. Žalobce rovněž neprokázal, jakou hodnotu by měl jím spravovaný majetek, kdyby neexistovala provozní činnost žalované. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná nepodrobuje kritice právní posouzení věci, nýbrž skutkové zjištění soudů obou stupňů, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší. Za spornou otázku však považuje prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalované, jakož i spoluzavinění poškozeného a liberačních důvodů majících za následek zproštění odpovědnosti. V první řadě je zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody, příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu tvrzení, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku RNDr. P. H., vypracovaného a jako důkaz provedeného v řízení. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určoval za období jednoho kalendářního roku; námitka, že soud prvního stupně aplikoval zrušenou vyhlášku č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, není podstatná, neboť vyhláška obsahuje v tomto směru stejnou úpravu jako pozdější vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
Ustálená judikatura dovolacího soudu považuje popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení §136 o.s.ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k určení výše škody v souladu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř.
Jestliže pak dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckým posudkem RNDr. P. H. s odkazem na jiná odborná vyjádření, která předložila v odvolacím řízení, je třeba poukázat na ustanovení §205a o.s.ř. Polemizuje-li dovolatelka se závěrem soudů obou stupňů o existenci příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a škodou, a tvrdí, že je „provozovatelem znečištění až od 1. 4. 2003“ a objem emisí je proto menší, než jak stanovily soudy obou stupňů, že jsou dány liberační důvody v podobě meteorologických a klimatických neodvratitelných událostí a že rozhodnutí odvolacího soudu nezohledňuje spoluzavinění žalobce, když na zhoršujícím se stavu lesů nese v největší míře vinu špatné hospodaření samotných lesníků, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní posouzení; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že není důvodu pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku, a dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu