ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1085.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1085/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. arch. I. T., zastoupené advokátem, proti žalované J. F., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2006, č. j. 24 Co 354/2006-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 3 C 135/2003-86 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 22. 9. 2003, č. j. 3 C 135/2003-28, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2004, č. j. 24 Co 207/2004-42, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 1+0 s příslušenstvím, v 1. patře domu č. p. 370 v katastrálním území D. R., v obci R. n. J. (dále „předmětný byt“ resp. byt“ a „předmětný dům“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č. j. 24 Co 354/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice předmětného domu, že jeho předchozím vlastníkem byla obec R. n. J. (dále též „tehdejší pronajímatel“), že dne 31. 3. 1992 vydal Městský úřad v R. n. J. na základě žádosti žalované a E. K. rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů uzavřené mezi jmenovanými, na základě níž se žalovaná nastěhuje do předmětného bytu a E. K. do bytu v H. R. č. 18, dosud užívaného žalovanou (dále též „Dohoda o výměně bytu“), že tato žádost byla předem projednána a schválena na bytové komisi dne 3. 3. 1992, že písemná nájemní smlouva vyhotovená tehdejším pronajímatelem, datovaná dnem 31. 3. 1992, kterou přenechal žalované předmětný byt do nájmu od 19. 6. 1992 na dobu neurčitou, není žádnou ze smluvních stran podepsána, a že součástí spisového materiálu tehdejšího pronajímatele byl výpočtový list, opatřený jeho razítkem a podpisem pověřené pracovnice, který obsahoval stanovení výše nájemného z bytu. Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že mezi žalovanou a E. K. byla uzavřena písemná Dohoda o výměně bytu, a že její existence byla prokázána výpověďmi svědkyň E. K., V. S. a L. K. (pracovnic tehdejšího pronajímatele), jakož i rozhodnutím o jejím schválení ze dne 31. 3. 1992. Neshledal věcný nebo logický rozpor v jeho skutkových zjištěních, a proto provedené důkazy neopakoval; žalobkyně přitom v odvolacím řízení neuplatnila žádné skutečnosti ani důkazy, jimiž by byla zpochybněna věrohodnost důkazů, na nichž založil soud prvního stupně svoje rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že realizací Dohody o výměně bytu vstoupily její účastnice do existujících nájemních vztahů k vyměňovaným bytům, aniž by musely uzavřít nové nájemní smlouvy. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované svědčí k předmětnému bytu právo nájmu, a že žaloba na jeho vyklizení není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že provedené výslechy svědků nelze považovat za věrohodné a jednoznačně prokazující existenci písemné Dohody o výměně bytů, zpochybňuje svědeckou výpověď E. K. námitkou, že spolu se žalovanou sepsaly v průběhu řízení jinou dohodu, kterou předložily soudu (který k ní nepřihlédl), jakož i výpověď V. S., v níž byly nesrovnalosti a výpověď L. K., která toliko uvedla, že se „domnívá“, že dohoda byla obsažena přímo v žádosti o její schválení. Dovolatelka má za to, že žádná ze svědkyň věrohodně nepotvrdila existenci písemné Dohody o výměně bytu, která byla podle §685 občanského zákoníku v tehdy platném znění podmínkou vzniku práva nájmu žalované, ani existenci nájemní smlouvy. Rozhodnutí ze dne 31. 3. 1992 není samo o sobě důkazem, že takováto dohoda byla uzavřena, ani že byla uzavřena nájemní smlouva. Protože skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a rovněž jeho právní závěry jsou nesprávné, navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání je bezpředmětné a neodůvodněné, vyvracela uplatněné dovolací důvody, přisvědčila skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně), a ztotožnila se s jeho právním posouzením věci. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako bezdůvodné, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z něho dovozuje neexistenci Dohody o výměně bytu) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako důsledek nesprávných skutkových zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění dovolacím soudem shledána důvodnou, nelze dovodit ani nesprávnost právního posouzení.
Námitka dovolatelky, že předpokladem vzniku práva nájmu žalované k předmětnému (vyměněnému) bytu bylo uzavření nové nájemní smlouvy, není opodstatněná. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) je ustálena v názoru, že podmínkou vzniku nájemního práva k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu