ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1143.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1143/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného advokátem, a b) H. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované A. Ď., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 204/2005, o dovolání žalobce MVDr. F. Š., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2006, č. j. 19 Co 240/2005-384, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, zamítl žalobu, aby ve vztahu k žalované bylo přivoleno k výpovědi z nájmu „bytu číslo 3, kategorie první, sestávajícího se z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím a zařízením, nacházejícího se v domě číslo popisné 637, ul. D. v obci J., zapsaném na LV číslo 777 pro obec J., k. ú. J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dali žalobci žalované dne 12. srpna 1999. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. 17 Co 318/2001-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 26 Cdo 2122/2004-188, shora citované rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. března 2005, č. j. 5 C 204/2005-333, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), usoudil soud prvního stupně na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – nejde v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 19 Co 240/2005-384, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl; současně ho změnil v nákladových výrocích
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud především konstatoval, že k výpovědi z nájmu bytu lze přivolit za předpokladu, že žalobci jsou vlastníky a pronajímateli bytu (to je podle odvolacího soudu – vzhledem k „údajům z katastru nemovitostí“ – splněno pouze u žalobce
a nikoli také u žalobkyně) a že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu. Poté – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením rozsudků Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. prosince 2004, č. j. 5 C 616/2002-160, Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8. června 2006, č. j. 26 Cdo 564/2006-233 – dovodil, že žalované již právo nájmu k předmětnému bytu nesvědčí, bylo-li ve věci sp. zn. 5 C 616/2002 Okresního soudu ve Znojmě pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu a uplynula-li již výpovědní lhůta. Není-li proto žalovaná nájemkyní bytu (svědčí jí pouhé právo na bydlení - §712a obč. zák.), „není k čemu přivolovat“, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že „zbavil vlastnictví dovolatelku k předmětnému domu, provedl vyvlastnění jejího majetku ve prospěch dovolatele ...“ a že „věc právně hodnotil ke dni rozhodování odvolacího soudu …“ a nikoli „k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu“ (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99). Dále uvedl, že v této věci byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. března 2005, č. j. 5 C 204/2005-333, žalované přisouzena jako bytová náhrada náhradní ubytování, ačkoliv s ní ve společné domácnosti nebydlí nezletilé děti. Protože rozhodnutí o bytové náhradě je od 1. ledna 1992 rozhodnutím ve věci samé a rozsudek soudu prvního stupně neobstojí jako celek (z důvodu nesprávnosti výroku o bytové náhradě), mělo být podle dovolatele citované rozhodnutí zrušeno; odvolací soud měl ke zrušení tohoto rozsudku přistoupit i proto, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, bylo žalované přisouzeno pouhé přístřeší. Dodal, že v této věci nemohli žalobci přistoupit ke zpětvzetí žaloby už proto, že žalované byly těmito rozhodnutími přisouzeny dvě rozdílné bytové náhrady (náhradní ubytování a přístřeší). Připomněl rovněž, že proti rozhodnutím ve věci sp. zn. 5 C 616/2002 podala žalovaná ústavní stížnost. Konečně namítli, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neprovedl navržené důkazy, z nichž by vyplynulo, že – z důvodů v dovolání popsaných – „v předmětném období žalované nesvědčilo státem regulované nájemní právo k předmětnému bytu“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, resp. zamítnuto.
K dovolání se vyjádřila rovněž žalobkyně, která protestovala zejména proti „vyvlastnění svého majetku, a to vlastnictví id. ½ předmětného domu v rámci SJM“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. září 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Současně Nejvyšší soud neopomenul (podobně jako při předchozím rozhodování v této věci), že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Uvedený závěr lze vztáhnout také na manžele – pronajímatele bytu. Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Podal-li tedy v daném případě žalobce (jeden z nerozlučných společníků) dovolání ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., vztahuje se dovolání i na žalobkyni H. Š. – má se zato, jakoby dovolání podali oba žalobci (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly; dovolací soud dospěl k závěru, že řízení není postiženo ani vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., která naopak byla v dovolání uplatněna.
V ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska tohoto ustanovení není tedy právně významná každá vada řízení; relevantní jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k obsahové specifikaci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je zapotřebí konstatovat, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neprovedl navržené důkazy, z nichž by vyplynulo, že – z důvodů v dovolání popsaných – „v předmětném období žalované nesvědčilo státem regulované nájemní právo k předmětnému bytu“.
Tak především tvrzení o neexistenci nájemního práva žalované k předmětnému bytu je v rozporu s tím, co žalobci uvedli už v čl. I. žaloby („Odpůrce je na základě nájemní smlouvy … nájemce bytu …“); navíc je ze strany žalobce kontraproduktivní, domáhají-li se žalobci přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu. Kromě toho závěr, že žalované již právo nájmu k předmětnému bytu nesvědčí, odvolací soud dovodil na základě skutkového zjištění, že ve věci sp. zn. 5 C 616/2002 Okresního soudu ve Znojmě bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu a že uplynula již výpovědní lhůta. Jestliže neexistenci nájemního práva žalované k předmětnému bytu dovodil na základě výsledků řízení ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.
5 C 616/2002, nelze mu úspěšně – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – vytýkat, že neprovedl (jiné) důkazy, z nichž měl tento závěr vyplynout. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
K dalším dovolacím námitkám podřaditelným z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující.
Odvolací soud (na základě „údajů z katastru nemovitostí“) sice konstatoval, že vlastníkem předmětného domu (a pronajímatelem bytu) je pouze žalobce a nikoli také žalobkyně. Přes to však lze pokládat za absurdní tvrzení, že těmito „údaji“, obsaženými navíc pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí (které kromě toho – z hlediska právních závěrů, které zaujal – nebyly právně významné), „vyvlastnil“ vlastnické právo žalobkyně k předmětnému domu. Absurdnost této námitky vyplývá už z toho, že předmětem řízení v projednávané věci nebyla otázka vlastnického práva žalobců k předmětnému domu, a proto napadený rozsudek nelze pokládat za titul, na jehož základě by mohl příslušný katastrální úřad provést ve prospěch žalobce (obou žalobců) záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Dovolatel – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99 – rovněž namítl, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud „věc právně hodnotil ke dni rozhodování …“ a nikoli „k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu“. Vzhledem k poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 2937/99 měl zřejmě na mysli závěr (přijatý ustálenou soudní praxí), že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu
i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Je však třeba připomenout, že k obdobnému závěru dospěla soudní praxe i ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. V rozsudku ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. v rozsudku, na nějž dovolací soud odkázal již ve zrušujícím rozsudku ze dne 14. ledna 2005, č. j. 26 Cdo 2122/2004-188, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).
Je však třeba konstatovat, že v napadeném rozsudku se odvolací soud řídil názorem, že k výpovědi z nájmu bytu lze přivolit mimo jiné za předpokladu, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu; dospěl-li proto k závěru, že žalovaná již není nájemkyní předmětného bytu, otázkou naplněnosti (existence) uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu) se již logicky vůbec nezabýval. Odkaz dovolatele na uvedený závěr přijatý v citovaném rozsudku je proto nepřípadný.
Dovolací soud zastává názor, že není zapotřebí se zabývat námitkou, že v daném případě vznikla neřešitelná situace, pokud rozsudkem soudu prvního stupně ze dne
29. března 2005, č. j. 5 C 204/2005-333, byla vyklizovací povinnost žalované podmíněna zajištěním náhradního ubytování, zatímco ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 616/2002 bylo žalované pravomocným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, přisouzeno pouhé přístřeší. Je tomu tak proto, že citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé změněn tak, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta. Vzhledem k zamítnutí žaloby odvolací soud nerozhodl a ani rozhodnout nemohl o vyklizení žalované z bytu a o bytové náhradě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, neboť závěr zde přijatý se bez dalšího uplatní i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu).
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství žalobců – se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání podali oba, nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podal pouze žalobce. S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem (dovolatelem) a žalovanou podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Protože v poměru mezi žalobkyní a žalovanou žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastnicemi řízení nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu