ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.126.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 126/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce s. m. P., proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 9 C 29/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. července 2006, č.j. 23 Co 87/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně), rozsudkem ze dne 28. června 2004, č.j. 9 C 29/2003-42, uložil žalovanému a (původně) žalované 2 (manželce žalovaného J. J.) vyklidit byt č. 2 v prvém nadzemním podlaží – přízemí domu č.p. 2107 v Jiránkově ulici v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) usnesením ze dne 3. května 2005, č.j. 23 Co 579/2004-58, zastavil odvolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2 (výrok I.), rozhodl mezi nimi o nákladech řízení (výrok II.) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. října 2005, č.j. 9 C 29/2003-71, uložil žalovanému vyklidit předmětný byt (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. července 2006, č.j. 23 Co 87/2006-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů měly za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemcem bytu byl K. J. (otec žalovaného), že K. J. zemřel, že ještě předtím J. J. (manželka žalovaného) uzavřela dne 21. 5. 2001 nájemní smlouvu na dobu od 1. 6. 2001 do 31. 5. 2006 k bytu č. 51, ve 2. podlaží domu č. 223 v L. B. – H., že se spolu s žalovaným do tohoto bytu nastěhovala a že tam spolu žili, že tento byt byl mnohem větší než předmětný byt a zcela vyhovoval potřebám jejich vícečlenné rodiny, že se žalovaný později (po půl roce) nastěhoval k otci, který potřeboval stálou péči, a že se po smrti svého otce opět vrátil do bytu v L. B.
Po právní stránce oba soudy uzavřely (odvolací soud převzal právní závěry soudu prvního stupně a odkázal na správné, přesvědčivé a podrobné odůvodnění jeho rozsudku), že nebyly naplněny kumulativně stanovené předpoklady pro přechod nájmu k předmětnému bytu z otce na žalovaného podle §706 odst. 1 věta první ve spojení
s §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť ke dni úmrtí svého otce s ním žalovaný nežil v trvalém životním společenství a měl vlastní byt (ve společném nájmu s manželkou). Oba soudy dovodily, že hmotněprávní pojem „mít vlastní byt“ je naplněn i v případě, že nájemní poměr k bytu byl založen na dobu určitou; (odvolací soud poukázal na to, že v rozhodné době pro přechod nájmu k předmětnému bytu tj. ke dni 15. 4. 2002 měl žalovaný ještě pro období čtyř let bytovou potřebu v jiném bytě zajištěnou. Oba soudy také neshledaly předpoklady pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Vytýkal odvolacímu soudu, že za „vlastní byt“ pokládal takový, k němuž mu svědčil společný nájemní poměr pouze na dobu určitou. Namítal, že odvolací soud vyložil pojem „mít vlastní byt“ v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl v pořadí svým druhým rozsudkem potvrzeným napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr, že pojem „mít vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 první obč. zák. zahrnuje i nájemní poměr k bytu sjednaný na dobu určitou.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho pro projednávanou věc plyne, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že nebyl naplněn předpoklad trvalého žití žalovaného s otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti v den, kdy otec zemřel, tj. první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že není naplněn ani druhý předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu. Protože správnost prvního z obou právních závěrů nebyla v dovolání zpochybněna, je nerozhodné, zda druhý z těchto právních závěrů (závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního (nenapadeného) právního závěru rozhodnutí odvolacího soudu obstojí, a tak řešení druhého (napadeného) závěru by se v poměrech dovolatele nemohlo projevit kladným způsobem. Nebyla-li tedy v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybněna správnost i prvního z obou právních závěrů, nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu