ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1895.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1895/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. T. H., zastoupeného advokátkou, a b) Ing. R. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 34/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č. j. 17 Co 123/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci Ing. T. H. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. R. H. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č. j. 42 C 34/2006-21, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu o velikosti 1+0 s příslušenstvím ve 3. patře napravo od schodiště v domě čp. 792 v P., ul. Michelská 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2007, č. j. 17 Co 123/2007-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že žalobcům (pronajímatelům bytu – spoluvlastníkům předmětného domu) nezaplatil opakovaně nájemné a úhrady za služby v období od roku 2001 do ledna 2006, že z tohoto titulu dlužil za rok 2001 částku 2.750,- Kč a za dobu od 1. ledna 2002 do 31. ledna 2006 částku 55.302,- Kč a že po podání žaloby zaplatil dvakrát běžné nájemné a dvakrát na vzniklý dluh. Poté rovněž zjistil, že příjem žalovaného činil nejprve 7.500,- Kč měsíčně čistého a později 10.000,- Kč měsíčně čistého, že od 5. března 2006 je v plném invalidním důchodu, že jeho důchod činí 9.113,- Kč měsíčně, že v bytě žije sám a že splácel půjčky na zařízení bytu, automobil a také vypomáhal rodině. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku nelze uplatněnou výpověď z nájmu bytu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanovenou advokátkou. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi, přísluší mu (jako bytová náhrada) pouhé přístřeší. V této souvislosti uvedl, že „Nejvyšší soud se ve své judikatuře nezabýval právní přípustností omezení podmínek pro uložení jiné bytové náhrady než přístřeší tak, jak jsou uvedeny v §712 odst. 5 obč. zák. … že podmínka …, že se musí jednat o rodinu s nezletilými dětmi, je natolik diskriminační, že odporuje principu právního státu (čl. 1 Ústavy) a Paktu o občanských a politických právech (čl. 26) … že nelze vyjímat jednu kategorii lidí nad jinou“. Podle jeho názoru jsou důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) „dostatečným korektivem, aby soud měl možnost rozhodnout o přiznání lepší bytové náhrady“. Dále uvedl, že zaujme-li Nejvyšší soud podobný názor, nechť je věc předložena Ústavnímu soudu „s návrhem na zrušení té části předpisu, která požaduje, aby pro přiznání lepší bytové náhrady musela být splněna podmínka, že se jedná o rodinu s nezletilými dětmi“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce Ing. T. H. se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil, že dluh žalovaného neustále narůstá, neboť ani nyní nájemné a zálohy na služby neplatí, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právních závěrech, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že výpověď z nájmu bytu (podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), nýbrž i na právním závěru, že nejde-li v daném případě o rodinu s nezletilými dětmi, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.). Správnost posléze zmíněného právního závěru byla dovoláním napadena, a to námitkou, „že (uvedená podmínka) odporuje principu právního státu (čl. 1 Ústavy) a Paktu o občanských a politických právech (čl. 26) …že nelze vyjímat jednu kategorii lidí nad jinou“.
Dovolací soud nesdílí tento názor dovolatele (podpořený v dovolání rozvedenou argumentací). Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Nejvyššímu soudu České republiky nepřísluší posuzovat ústavnost zákonů. Nelze ovšem přehlédnout, že ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. nevnáší do soudní praxe žádné závažné výkladové problémy. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je již dlouhodobě ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ostatně i Ústavní soud se již opakovaně ke způsobu aplikace ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyjadřoval, např. v usneseních ze dne 27. února 2007, sp. zn. III. ÚS 341/67, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. III ÚS 1198/07, či nejnověji ze dne 12. června 2008, sp. zn. I. ÚS 1082/08, avšak protiústavnost citovaného ustanovení – jak vyplývá z odůvodnění z těchto rozhodnutí – zjevně neshledal. Za této situace nevidí Nejvyšší soud žádný důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaného ustanovení. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že podmínka „rodiny s nezletilými dětmi“ (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.) je v zákoně upravena v zájmu nezletilých dětí žijících (s nájemcem) ve vypovídaném bytě a nikoli jako ochrana vypovídaného nájemce.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem Ing. T. H. a žalovaným (dovolatelem) dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci Ing. T. H. vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Protože ve vztahu mezi žalobcem Ing. R. H. a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu