ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.197.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 197/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. M. V., proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 63/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č.j. 14 Co 228/2006-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č.j. 14 Co 228/2006-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č.j. 60 C 63/2004-70 (poté, co jeho rozsudek ze dne 13. 9. 2004, č.j. 60 C 63/2004-16, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, č.j. 55 Co 506/2004-41, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu dům č.p. 1819 postavený na pozemku parc. č. 4129/55, pozemek parc. č. 4129/55 a pozemek parc. č. 4129/56, vše v obci P., k.ú. H. P. (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
30. 6. 2006, č.j. 14 Co 228/2006-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil vyklidit předmětné nemovitosti do 31. 10. 2006; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný byl s E. M. podílovým spoluvlastníkem (každý z 1/2) předmětných nemovitostí, že jejich spoluvlastnictví bylo zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 1999, č.j. 7 C 193/96-69, a byl nařízen jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje bude mezi oba spoluvlastníky rozdělen rovným dílem, že usnesením téhož soudu ze dne 15. 12. 2003, č.j. 26 E 93/2000-65, byl žalobci udělen příklep na vydražených nemovitostech za nejvyšší podání v částce 1.500.000,- Kč, že dle znaleckého posudku vypracovaného v rámci exekučního řízení činila obvyklá cena předmětných nemovitostí 3,0 až 3,5 milionů Kč, a to za předpokladu, že by šlo o nemovitost neobsazenou, že však byla znalcem (s přihlédnutím k tomu, že v ní žalovaný bydlí) upravena snížením o cenu náhradního bytu o velikosti 2+1, takže výsledná cena byla určena částkou 2.250.000,- Kč, přičemž nejnižší podání bylo stanoveno částkou 1.500.000,- Kč, kterou žalobce uhradil; z rozdělované podstaty pak byla žalovanému vyplacena částka 744.790,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a že se žalobce právem (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhá ochrany svého vlastnického práva, tj. vyklizení žalovaného. Soud prvního stupně podmínil povinnost žalovaného k vyklizení předmětných nemovitostí zajištěním náhradního bytu – odkazujíc na rozhodnutí „Rc 22/99“, podle kterého v případě zániku neodvozeného právního důvodu bydlení, tj. ztráty /spolu/vlastnického práva k domu či bytu je třeba analogicky aplikovat ustanovení §712 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), když neshledal, že by zde byly dány důvody pro odepření práva žalovaného na bytovou náhradu pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč.zák. (a to vzhledem k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu, majetkové situaci, která je důvodem, proč žalobci neplatí za užívání předmětných nemovitostí, jakož i vzhledem k tomu, že jejich obvyklá cena byla snížena o částku odpovídající ceně náhradního bytu). Naproti tomu odvolací soud zaujal názor, že v daném případě nelze použít analogicky (§853 obč.zák.) ustanovení §711 odst. 1 písm. a) ve spojení s §712 obč.zák. a založit tak žalovanému právo na bytovou náhradu. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 346/2000, podle něhož žádné ustanovení zákona současnému vlastníku nemovitostí neukládá, aby trpěl jejich užívání bývalým spoluvlastníkem nebo aby mu zajistil bytovou náhradu či snášel jiné omezení vlastnického práva. Bylo by značným zvýhodněním žalovaného jako bývalého spoluvlastníka, pokud by mu měl současný vlastník vedle finanční náhrady poskytnout ještě náhradní byt. Odvolací soud dále dovodil, že není na místě ani omezit práva žalobce jako vlastníka tím, že by na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. byla povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění bytové náhrady, když žalobce vydražil předmětné nemovitosti bez závad, chce je užívat pro sebe a neměl žádný vliv na stanovení vyvolávací ceny.
Rozsudek odvolacího soudu – ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně – napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nelze analogicky použít ustanovení §712 obč.zák., a že nelze jeho povinnost k vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady ani na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., přičemž obšírně popisuje skutkové okolnosti, pro které jeho závěry nemohou obstát. V této souvislosti rovněž odkazuje na svoje dřívější podání s tím, aby byla brána jako součást jeho dovolání. Poukazuje na to, že v dané věci zaujaly různé senáty odvolacího soudu odlišné právní názory na otázku bytové náhrady; zatímco ve shora označeném zrušujícím usnesení odvolacího soudu byl vyjádřen právní názor, že právo na bytovou náhradu nelze žalovanému odepřít pro rozpor s dobrými mravy, v napadeném rozsudku odvolací soud zaujal názor, že žalovanému právo na bytovou náhradu nepřísluší. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje dovolatel v tom, že zatímco v řízení o výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí byla jejich cena snížena s ohledem na cenu náhradního bytu, který je nutno pro něho zajistit, v napadeném rozhodnutí mu odvolací soud bytovou náhradu odepřel, čímž byl dovolatel vlastně poškozen dvakrát. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; učinil dále návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Usnesením ze dne 10. 5. 2007, č.j. 26 Cdo 197/2007-125 Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).
O rozhodnutí o bytové náhradě jde přitom i tehdy, jestliže soud vyslovil ve výroku rozhodnutí povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do 31. 10. 2006, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat – s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu – toliko z důvodu uplatněného v dovolání a tento důvod dovolatel soustředil výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný závěr odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného domu nelze podmínit zajištěním bytové náhrady. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti též k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel sice výslovně existenci takovéto vady namítá, nicméně – vzhledem k její obsahové konkretizaci – dovolací soud je toho názoru, že řízení takovouto vadou není postiženo, a že uváděná námitka obsahově míří proti právnímu posouzení věci.
Právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, zaujal právní názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. nyní §853 obč.zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 obč.zák.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, jak o tom svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1970/2006.
Nelze tedy přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, podle kterého, zanikl-li žalovanému jako (spolu)vlastníku právní důvod k užívání předmětného domu, nelze aplikovat ustanovení §712 obč.zák. o bytových náhradách. Pokud pak odvolací soud opřel svůj názor o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 346/2000, je třeba poukázat na to, že názor v tomto rozhodnutí vyslovený, byl překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003.
Vyplývá-li v dané věci nárok žalovaného na bytovou náhradu z analogického použití ustanovení §712 obč.zák., nepřichází v úvahu postup podle §3 odst. 1 obč.zák., tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka (žalobce) tím, že jeho povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady.
Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. přichází však v úvahu v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (viz též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože rozsudek odvolacího soudu není v otázce bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu