ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.213.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 213/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce K. F., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. s. D., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 1.076.320,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 183/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2006, č. j. 8 Co 1792/2006-571, ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 2006, č. j. 8 Co 1792/2006-583, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2006 č. j. 8 Co 1792/2006-571, ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 2006, č. j. 8 Co 1792/2006-583, se v napadeném výroku pod bodem II., kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2006, č. j. 30 C 183/2002-513, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 259.209,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení, a v závislých výrocích o nákladech řízení pod body III. a IV., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 30 C 183/2002-513, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 51.931,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), současně zamítl žalobu co do částky 1.024.389,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení (výrok II.) a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozsudkem Lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. 1 T 5/53, byl otec žalobce K. F., odsouzen pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu, že mu byl mimo jiné uložen trest propadnutí celého jmění, že v důsledku toho připadla státu jedna ideální polovina zemědělské usedlosti J. čp. 15, kterou měl K. F. ve vlastnictví společně s manželkou K. F., že na základě předávacích protokolů ze dne 18. 9. 1953 a ze dne 23. 12. 1955 byly provozní, hospodářské a obytné budovy tvořící zemědělskou usedlost spolu s pozemky o rozloze 21,3494 ha a s živým a mrtvým inventářem předány tehdejšímu JZD J., že za jednu ideální polovinu živého inventáře po K. F. zaplatilo JZD J. státu 6.450,- Kč, že zbývající ideální polovina živého a mrtvého inventáře byla vnosem jeho manželky K. F. do zemědělského družstva, že v roce 1969 byl otec žalobce částečně rehabilitován podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 70/1970 Sb., a byla mu vrácena jedna polovina obytné části usedlosti čp. 15 v J. a jedna polovina stavební parcely a jedna polovina zahrady (pouze v rozsahu, který odpovídal osobnímu vlastnictví), že k vrácení dalšího majetku zejména hospodářských budov, živého a mrtvého inventáře nedošlo, že K. F. zemřel, že K. F. zemřela, že zanechala dvě děti, a to žalobce a jeho sestru K. E., že rozhodnutím Státního notářství v Č. B. ze dne 17. 10. 1986, č. j. D 691/86-59, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 11. 8. 1992, č. j. 1D 691/86-65, byla schválena dohoda dědiců, podle které K. E. převzala jednu polovinu zemědělských a lesních pozemků v užívání organizace, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 1990, č. j. 1 Rt 1119/90-15, bylo rozhodnuto, že otec žalobce byl účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, že na základě rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 1994, č. j. OPÚ/R-893/94/842/92-1, se stali spoluvlastníky jedné ideální poloviny pozemků zapsaných v pozemkové knize v knihovních vložkách č. 15 a č. 389 pro katastrální území J. o výměře 20,7791 ha (odňaté K. F., nar. 21. 3. 1901) žalobce a jeho sestra K. E., každý z nich jednou čtvrtinou vzhledem k celku, že z dříve odňaté parcely č. 34 - zahrady o výměře 3.269 m2 byla geometrickým plánem č. 77-10/95 oddělena část o výměře 334 m2 a zapsána jako nově vzniklé parcely č. 34/6 a 34/7 a na základě rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Č. B. ze dne 26. 6. 1996, č.j. OPÚ/R-934/94/842/92-6, se stali spoluvlastníky těchto nově vzniklých parcel žalobce a jeho sestra K. E., každý z nich jednou čtvrtinou vzhledem k celku, že naopak rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Č. B. ze dne 26. 6. 1996, č. j. OPÚ/R-933/96/842/92-7, bylo určeno, že žalobce a K. E. nejsou spoluvlastníky jedné ideální poloviny zbývající části parcely č. 34, která byla zastavěna, že právním nástupcem dřívějšího JZD J. se stalo ZEMĚDĚLSKĚ DRUŽSTVO D. a že podléhalo transformaci podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), že dne 29. 8. 1992 byl přijat transformační projekt pro ZEMĚDĚLSKĚ DRUŽSTVO D., podle něhož činila cena jedné velké dobytčí jednotky (VDJ) 15.500,- Kč, náhrada za krmiva a steliva za 1 ha zemědělské půdy 8.500,- Kč, náhrada za osiva a sadbu za 1 ha zemědělské půdy 1.360,- Kč, hodnota Mo pro výpočet náhrady za mrtvý inventář (stroje a nářadí) 5,1, že ZEMĚDĚLSKĚ (OBCHODNÍ) DRUŽSTVO D. zaniklo k 31. 12. 2000 (bez likvidace) přeměnou na obchodní společnost Zemědělská společnost D. a. s. se sídlem v Ž., že nárok na majetkový podíl z transformace žalobce uplatnil již v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích řízení pod sp. zn. 15 C 256/2000, ale jen ve výši 282.150,64 Kč a ohledně sporné částky 56.459,64 Kč vzal žalobu později zpět, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2002, č. j. 15 C 256/2000-152, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, č. j. 19 Co 1486/2002-178, byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 225.691,- Kč a že žalovaná již zaplatila žalobci na majetkový podíl z transformace 228.428,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně mimo jiné uzavřel, že při určení výše náhrady za živý inventář, náležející k bývalé zemědělské usedlosti J. čp. 15, je třeba vycházet ze seznamů, jimiž bylo doloženo skutečné množství a druh hospodářských zvířat předaných JZD J. Dovodil, že za 6 krav představujících 6 VDJ, ostatní skot představující 3,86 VDJ, prasata představující 1,32 VDJ a za dva tažné koně, za něž přísluší paušální náhrada 80.000,- Kč, náleží celkem náhrada 253.290,- Kč. Naproti tomu při určení výše náhrady za mrtvý inventář a zásoby, jejichž odňaté množství nelze prokázat, vycházel z §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen „nařízení vlády č. 20/1992 Sb.“), a výši náhrad stanovil v závislosti na rozloze obhospodařované půdy patřící k zemědělské usedlosti v J. čp. 15. Za rozhodující pro výměru obhospodařované půdy shledal údaje o výměře pozemků, uvedené v rozhodnutích pozemkového úřadu, a to údaje o výměře 20,7791 ha a 0,3269 ha celkem tedy 21,106 ha. Náhradu za mrtvý inventář dovodil ve výši 208.246,46 Kč, náhradu za krmiva a steliva ve výši 179.401,- Kč, náhradu za sadbu a osiva ve výši 28.704,16 Kč. Hodnota živého a mrtvého inventáře a zásob pro celou zemědělskou usedlost v J. čp. 15 tak podle něho představovala 669.641,62 Kč. Od této částky odečetl již dříve proplacený vnos 10.949,- Kč a náhradu vyčíslil na 647.743,62 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce převzal jednu polovinu restituované půdy, tj. 1/4 z celkové výměry zemědělských pozemků patřících k usedlosti, vznikl mu nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby ve výši jedné čtvrtiny z této hodnoty, tj. ve výši 161.935,90 Kč. V této výši pak žalobci náleží nárok na základní podíl z transformace. Vedle toho mu vznikl nárok na další majetkový podíl z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., jako vlastníku půdy a ostatního majetku užívaného družstvem. Za užívání pozemků o výměře 5,2765 ha (představující spoluvlastnický podíl ve výši jedné čtvrtiny zemědělských pozemků) při náhradě 15.777,14 Kč za 1 ha pozemků soud prvního stupně shledal opodstatněným žalobcův nárok na částku 83.248,08 Kč a za užívání jedné ideální čtvrtiny ostatního majetku (živého a mrtvého inventáře a zásob) shledal po právu žalobcův nárok na 56.073,23 Kč (161.935,90 Kč x 0,34627). Soud prvního stupně tak přiznal žalobci základní podíl z transformace 161.935,90 Kč (jako náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby) a další majetkové podíly z transformace 83.248,08 Kč (za užívání půdy) a 56.073,23 Kč (za užívání ostatního majetku). Celkem tak dovodil nárok žalobce na majetkový podíl z transformace ve výši 301.257,21 Kč. Vzhledem k tomu, že další majetkové podíly jsou předmětem daně z příjmu fyzických osob, kdy sazba podle §36 odst. 2 písm. c) podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu ve znění pozdějších předpisů, činí 15 %, soud prvního stupně snížil náhradu za užívání majetku o 20.898,20 Kč. Žalobci tak přiznal nárok na majetkový podíl 280.359,01 Kč. Žalovaný již vyplatil žalobci na majetkový podíl z transformace 228.428,- Kč, takže mu zbývá uhradit jen 51.931,01 Kč. Uvedenou částku soud prvního stupně přiznal žalobci i s příslušenstvím. Jelikož se žalobce domáhal zaplacení částky 1.076.320,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení, soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 1.024.389,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č. j. 8 Co 1792/2006-571, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2006, č. j. 8 Co 1792/2006-583, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 765.180,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), a ve zbývající napadené zamítavé části jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 259.209,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).
I když odvolací soud převzal i ohledně požadavku na zaplacení částky 259.209,- Kč s příslušenstvím skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku po právní stránce uzavřel, že pro náhradu za mrtvý inventář a zásoby není právně relevantní údaj o výměře půdy uvedený v rozhodnutích pozemkového úřadu (neboť pozemkový úřad rozhoduje o vlastnictví – vydání – pozemků jako věci v právním slova smyslu a výměra je pouze jeden z identifikačních znaků věci), ale podle §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., jsou normativy stanoveny na 1 ha zemědělské půdy, kterou původní vlastník obhospodařoval ke dni odnětí nebo vnesení do zemědělského družstva. Protokolem ze dne 23. 12. 1955 bylo doloženo, že otec žalobce v době odnětí zemědělského majetku hospodařil na pozemcích o výměře 21,3494 ha a tento údaj odvolací soud shledal základem pro určení celkové výše náhrad za mrtvý inventář, osiva a zásoby. S ohledem na to vyčíslil náhradu za mrtvý inventář ve výši 212.680,- Kč [při použití vzorce dle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., který po dosazení činí 5,1 x (316,66 x 21,3494 + 76,66 x 455,7977)], náhradu za krmiva a steliva ve výši 181.470,- Kč (21,3494 ha x 8.500,- Kč) a náhradu za osiva a sadbu ve výši 29.035,- Kč (21,3494 ha x 1.360,- Kč). Celkový nárok na živý a mrtvý inventář a zásoby dovodil ve výši 676.475,- Kč (253.290,- Kč + 212.680,- Kč + 181.470,- Kč + 29.035,- Kč). Vyložil, že se jedná o nárok, který má původ v §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona č. 229/1991 Sb.), a na postavení oprávněných osob se aplikuje §4 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zemřel-li původní vlastník, stanou se oprávněnými osobami jeho děti rovným dílem. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobci náleží jedna polovina z celkového nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby, tj. 338.237,50 Kč, a uzavřel, že v této výši vznikl žalobci nárok na poskytnutí základního vkladu podle zákona č. 42/1992 Sb. Další majetkový podíl z transformace pro žalobce dovodil ve výši 84.208,91 Kč za užívání půdy (5.3374 ha x 15.777,14 Kč při respektování transformačním projektem stanovené částky 15.777,14 Kč za 1 ha zemědělské půdy) a ve výši 117.121,49 Kč za užívání ostatního majetku (náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby 338.237,50 Kč x transformačním projektem stanovený koeficient 0,34627). Majetkový podíl žalobce z transformace tak shledal opodstatněným ve výši 539.568,- Kč (338.237,50 Kč + 84.208,91 Kč + 117.121,49 Kč). Odpočet daně shledal nesprávným. Žalobci již bylo vyplaceno 228.428,- Kč a soudem prvního stupně mu bylo dále přiznáno 51.931,- Kč. Zbývá mu doplatit 259.209,- Kč. Uvedenou částku odvolací soud žalobci přiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod označila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. „Z opatrnosti“ pak jako další dovolací důvody ještě označila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Napadla právní závěr odvolacího soudu, že žalobce a jeho sestra K. E. mají z titulu postavení oprávněných osoby podle §4 odst. 2 písm. c) věty první zákona č. 229/1991 Sb., nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby ve vztahu k celé bývalé zemědělské usedlosti Jaronice čp. 15, každý z nich stejným dílem a dále, že vnosem žalobce do družstva a tedy užívaným majetkem byla polovina živého a mrtvého inventáře a zásob. Vyslovila přesvědčení, že tímto názorem byla porušena vazba mezi vlastnictvím pozemků k poměru živého a mrtvého inventáře. Namítala, že v případě více vlastníků se celková částka měla rozdělit poměrně podle počtu hektarů. V dovolání také uvedla, že soud sice může při výpočtu jednotlivých nároků vycházet z celkové výměry pozemků patřících k bývalé usedlosti, ale nesmí opomenout právní režim pozemků, k nimž se poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby váže. V daném případě se konfiskace (správně propadnutí majetku ve prospěch státu) pozemků týkala pouze jedné ideální poloviny pozemků s jednou polovinou živého a mrtvého inventáře a zásob. Druhá polovina byla vnosem původní vlastnice K. F. do družstva s příslušnými zákonnými souvislostmi. Na tuto polovinu majetku nelze uplatnit restituční nárok. Vlastníkem uvedené poloviny majetku se stala po úmrtí K. F. sestra žalobce K. E. Žalobce mohl uplatnit nárok na živý a mrtvý inventář a na zásoby pouze v rozsahu, v jakém získal do vlastnictví pozemky patřící k původní zemědělské usedlosti. Žalobce nabyl do vlastnictví jen jednu ideální čtvrtinu pozemků. Naproti tomu jeho sestra K. E. nabyla v dědickém řízení po matce jednu ideální polovinu pozemků, které nepropadly do vlastnictví státu, a jednu ideální čtvrtinu (vzhledem k celku) restituovaných pozemků. Proto jí byl při transformaci právního předchůdce žalované vypočten majetkový podíl ze tří čtvrtin k celku. Tento majetkový podíl vložila sestra žalobce K. E. do nově vzniklé akciové společnost (žalované). Při opačném posouzení, jaké učinil odvolací soud, by byla tatáž majetková hodnota duplicitně nárokována a došlo by k rozdělení příslušné hodnoty oproti tomu, co již bylo v jiném režimu vypořádáno. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolatelka ve svém dovolání výslovně uvedla, že dovoláním „napadá všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu, avšak podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř. – napadla pouze měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolací soud zastává názor, že ani existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka ve skutečnosti nenamítla (tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), byť formálně odkázala rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z obsahového hlediska lze totiž uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka formálně (z opatrnosti) odkázala i na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nicméně ve skutečnosti podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) ani tento dovolací důvod neuplatnila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že je-li vícero oprávněných osob k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, mají právo na poskytnutí náhrady rovným dílem a dále právní názor odvolacího soudu, že žalobci vznikl jako vlastníku jedné ideální čtvrtiny ostatního majetku o hodnotě nejméně 30.000,- Kč užívaného družstvem nárok na majetkový podíl z transformace odpovídající jedné ideální polovině majetku (živého a mrtvého inventáře a zásob).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami také vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30.000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví.
Podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami též občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
Podle §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., nároky na náhrady podle zvláštních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev. Další podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace se stanoví podle kritérií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva tvoří majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2.
Podle §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada se poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud.
K řešení projednávané věci je především třeba uvést, že je nezbytné přesně rozlišovat nároky oprávněných osob podle ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. a nároky oprávněných osob podle ustanovení §14 písm. c) tohoto zákona. Zatímco osobám oprávněným podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte majetkový podíl podle §17 cit. zákona, osobám oprávněným podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. se podíl na jmění družstva (tedy nikoli majetkový podíl) vypočte pouze tehdy, jestliže jim na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, a to postupem stanoveným v příslušném právním předpisu, a uhrazuje se podle §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. z částky nezahrnuté do čistého jmění družstva jako základu pro stanovení majetkových podílů podle §17 uvedeného zákona.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dovoláním nezpochybněném právním názoru, že žalobci vznikl podle zvláštních předpisů (§20 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb.) nárok na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby a že tato náhrada se stala součástí majetkového podílu z transformace jako tzv. základní vklad (§14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.) a dále na dovoláním nezpochybněném názoru, že vedle toho vznikl žalobci nárok na majetkový podíl jako vlastníku půdy a ostatního majetku vneseného do družstva (§14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb.). Dovolacími námitkami byly zpochybněny právní závěry jen o výši těchto nároků.
K výši prvého z obou nároků Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1175/2003, uvedl, že stane-li se náhrada za živý a mrtvý inventář podle zákona o půdě součástí majetkového podílu z transformace jako tzv. základní vklad, je výše tohoto základního vkladu dána výší náhrady, na kterou vznikl nárok podle zákona o půdě. V uvedeném rozsudku pak ještě i dále dovodil, že stanoví-li transformační projekt pro určení výše základního vkladu jiný postup, než vyplývá ze zákona o půdě, je v rozporu se zákonem, a tedy je v této části neplatný a družstvo má povinnost vypořádat základní vklad ve výši vyplývající ze zákona o půdě. Již v dřívějším v rozsudku ze dne 29. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1273/96, uveřejněném v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe“, vydané nakladatelstvím C.H. Beck, 1998, pod č. 45, Nejvyšší soud vyložil, že „Ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě, které stanoví, že náhrada se poskytne v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění zemědělské a lesní výroby, je třeba vykládat tak, že rozhodujícím kritériem pro určení výše náhrady za inventář je rozsah půdy, k jejímuž obhospodařování původně inventář sloužil, ve vztahu k rozsahu půdy, na které oprávněná osoba zajišťuje zemědělskou výrobu”. Tytéž závěry pak zopakoval v rozsudku ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 24 Cdo 580/2000. Z hlediska plurality oprávněných osob k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář pak Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 26 Cdo 377/98, proti němuž byla nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II ÚS 357/98, zamítnuta ústavní stížnost, uvedl, že uplatňuje-li právo na náhradu živého a mrtvého inventáře více dalších oprávněných osob (§4 odst. 2 zákona o půdě), má každá z těchto osob, pokud splňuje zákonné podmínky, nárok na vydání poměrné části tohoto inventáře, která je dána poměrem částí nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem “dalším oprávněným osobám”, které své právo odvozují od stejného původního vlastníka. Také platí, že nabyly-li oprávněné osoby vydávané nemovitosti do spoluvlastnictví, je třeba vycházet z jejich spoluvlastnických podílů (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy v daném případě převzal žalobce k zajištění zemědělské výroby jen jednu čtvrtinu zemědělských pozemků (patřících k bývalé zemědělské usedlosti čp. 15), k nimž se živý a mrtvý inventář a zásoby vázaly, a zbývající tři čtvrtiny převzala jeho sestra (a v tomto rozsahu bylo založeno jejich spoluvlastnické právo), má žalobce nárok na poskytnutí náhrady jedné čtvrtiny živého a mrtvého inventáře a zásob a v návaznosti na to nárok na majetkový podíl (základ tohoto dalšího majetkového nároku nebyl žalovanou v dovolání rovněž zpochybněn) představující náhradu jen jedné čtvrtiny z hodnoty těchto věcí za jejich užívání družstvem ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. Pokud odvolací soud posoudil rozsah náhrady náležející žalobci za živý a mrtvý inventář a za zásoby jinak, a pokud mu přiznal nárok za užívání ostatního majetku (živého a mrtvého inventáře a zásob) družstvem vyjádřený majetkovým podílem z transformace ve větším rozsahu, než odpovídá jeho podílu na vneseném majetku, rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou a tedy v rozporu s hmotným právem. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části (v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal žalovanou zaplatit žalobci 259.209,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení) a v závislých výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu