ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2251.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2251/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) M. K., a b) Doc. JUDr. M. B., CSc., zastoupených advokátkou, proti žalovanému O. O., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 432/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 271/2006-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 271/2006-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2006,
č. j. 22 Co 271/2006-66, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soudu prvního stupně) ze dne 1. března 2006, č. j. 11 C 432/2004-34, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu 1+0, II. kategorie, č. dv. 30, v 5. podlaží domu čp. 1848, první dveře od schodiště, sestávajícímu z jednoho pokoje a příslušenství, v P. 3, Zelenky – Hajského 1848“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobcům (pronajímatelům) nájemné za měsíce červenec, srpen a prosinec roku 2002, část nájemného za květen a červenec roku 2003 a za měsíc duben 2004 v celkové výši 6.341,- Kč bez poplatku z prodlení, soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že žalovaný jako profesionální hudebník pobývá dlouhodobě v zahraničí, že dne 6. března 2005 dlužnou částku 6.341,- Kč žalobcům uhradil a že dosud nezaplatil poplatek z prodlení v částce 10.886,70 Kč. Učinil také skutkové závěry, že pobyt v zahraničí nemůže žalovanému bránit v uspořádání jeho záležitostí tak, aby dostál všem svým závazkům a také řádně a včas platil nájemné z bytu, a že výše nájemného a skutečnost, že byl schopen v průběhu řízení zaplatit nájemné na několik měsíců dopředu, svědčí o tom, že žalovaný se nenachází ve složité životní situaci, která by mu neumožňovala platit řádně a včas nájemné z bytu. Na tomto skutkovém základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za prokázáno, že v mezidobí žalovaný svůj dluh včetně poplatku z prodlení žalobcům uhradil, že začal platit nájemné na půl roku dopředu, že proto měl na nájemném dokonce přeplatek a že přislíbil, že podobná situace už se nebude opakovat. Učinil také skutkové závěry, že žalovaný není notorickým neplatičem nájemného a že dlužil spíše z nedbalosti. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobcům odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b, odst. 3 o.s.ř. Na naplněnost dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. usoudili z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný hraje po určitou dobu v zahraničí na ulici a že proto nedostál své povinnosti hradit včas nájemné. Stejně tak nebylo podle žalobců prokázáno tvrzení žalovaného o provedené rekonstrukci bytu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1. obč. zák. V této souvislosti především poukázali na výši regulovaného nájemného (713,- Kč měsíčně) a záloh na služby
(v částce 351,- Kč měsíčně) a na dobré rodinné a sociální poměry žalovaného, které mu umožňují hradit nájemné na půl roku dopředu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, zdůraznili, že zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy připadá v úvahu tehdy, bylo-li neplacení nájemného důsledkem objektivně existující tíživé sociální situace a že objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného musí být postaveny najisto. Podle dovolatelů lze rozhodnutí podle §3 odst. 1 obč. zák. učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být váženy okolnosti nejen na straně nájemce, nýbrž také na straně pronajímatelů; zde odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících
z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, tj. v rozsudku, na nějž odkázali dovolatelé, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
S dovolateli lze souhlasit v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu zamítl. Přitom rozhodující význam při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přisoudil skutečnosti, že žalovaný dluh spolu s poplatkem z prodlení žalobcům uhradil, a přihlédl také k tomu, že běžné nájemné platí s půlročním předstihem. V rozporu s výše citovanou judikaturou se však nezabýval otázkou, z jakého důvodu žalovaný v rozhodné době nájemné neplatil, resp. jaká byla v době neplacení nájemného jeho sociální situace a zda příčinou neplacení nájemného byla výlučně jeho objektivně existující tíživá sociální situace.
V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. podle názoru dovolacího soudu pominout příčiny neplacení nájemného a přiznat bez dalšího rozhodující význam skutečnosti, že nájemce dodatečně dlužnou částku uhradil. Klade se zde totiž otázka, zda lze z důvodu pouhého dodatečného zaplacení dlužného nájemného bez jakékoliv sankce tolerovat neplacení nájemného nájemci, který nemá výrazné sociální problémy a nájemné neplatil z pouhé „nedbalosti“, jinak řečeno zda lze pouze z důvodu dodatečného zaplacení dlužného nájemného nájemcem po žalobci – pronajímateli – bez dalšího spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006). Dovolatelům lze tak přisvědčit v názoru, že odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil především okolnosti prospívající žalovanému, dostatečně nepřihlédl k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaného a především se nedostatečně zabýval okolnostmi na jejich straně. V této souvislosti není ani bez významu, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§120 odst. 2 o.s.ř.), u nichž neplatí omezení stanovené v §205a odst. 1 o.s.ř. (srov. §205a odst. 2 o.s.ř.). Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné, a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aniž se – z důvodů nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.; současně věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu