ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2510.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2510/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. Č. 34, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. G., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 317/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2006, č. j. 42 Co 336/2006-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2006, č. j. 42 Co 336/2006-109, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. února 2006, č. j. 23 C 317/2004-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. února 2006, č. j. 23 C 317/2004-63, zamítl žalobu (aby žalovaný vyklidil a vyklizený žalobci předal do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7 o vel. jednoho pokoje s kuchyní v přízemí domu č. p. 1738 na ul. Č. v O. – Z.“ /dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“/); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2006, č. j. 42 Co 336/2006-109, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je žalobce B. d. Č. 34, se sídlem v O. – Z., Č. 1738/34 (dále jen „bytové družstvo“), že dne 19. června 2002 podal žalovaný přihlášku za člena bytového družstva, že současně zaplatil členský vklad a další požadované poplatky včetně dluhu, který zůstal na nájemném po předchozím nájemci A. K., že o přidělení předmětného bytu žalovanému rozhodlo představenstvo bytového družstva „dne 6.6.2002-06-20“ (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. června 2002“), že rozhodnutí ze dne 6. června 2002 podepsala tehdejší předsedkyně bytového družstva J. V. a člen jeho představenstva pan K., že dne 19. června 2002 uzavřelo bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce (podle §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 19. června 2002“) a že nájemní smlouvu ze dne 19. června 2002 podepsala za pronajímatele předsedkyně bytového družstva J. V. Dále rovněž zjistil, že žalovaný byl přijat za člena bytového družstva na členské schůzi konané dne 25. listopadu 2002. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal také za prokázáno, že předchozí nájemce předmětného bytu A. K. v prohlášení ze dne 29. května 2002 uvedl, že dobrovolně vrací předmětný byt a souhlasí s tím, aby byl „přidělen novému nabyvateli“, který za něj uhradí veškeré dluhy dřívějšímu i současnému vlastníku předmětného domu, a že ve věci sp. zn. 25 C 188/2001 vzal žalobce zpět žalobu na vyklizení bytu podanou proti A. K. se sdělením, že A. K. byt dobrovolně vyklidil a že následně byl předmětný byt „přidělen jinému nabyvateli“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní vztah předchozího nájemce A. K. k předmětnému bytu zanikl dohodou. Dále rovněž dovodil, že podle současné právní úpravy není vznik nájemního vztahu k bytu podmíněn vydáním rozhodnutí o přidělení bytu, že proto rozhodnutí ze dne 6. června 2002 je nutno pokládat za souhlas k uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu se žalovaným a že nájemní smlouva ze dne 19. června 2002 není neplatná jen proto, že „je podepsána toliko předsedkyní družstva“. Následně dovodil, že žalovaný se stal členem bytového družstva (podle §227 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době přijetí žalovaného za člena bytového družstva /dále jen „obch. zák.“/ a čl. 6 Stanov bytového družstva /dále jen „Stanovy“/) a také nájemcem předmětného bytu (podle §685 odst. 2 obč. zák. a čl. 26 Stanov). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, že je platná nájemní smlouva ze dne 19. června 2002. V této souvislosti především uvedl, že musí-li mít smlouva o nájmu bytu písemnou formu (§686 obč. zák.), pak to – s přihlédnutím k ustanovení §40 obč. zák. – předpokládá, že je rovněž podepsána jednající osobou; je-li, jako v daném případě, pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba ve smyslu §243 odst. 3 obch. zák. podpisu alespoň dvou členů představenstva. Podepsala-li však nájemní smlouvu ze dne 19. června 2002 pouze tehdejší předsedkyně bytového družstva J. V., jde podle dovolatele o právní úkon neplatný pro nedostatek předepsané písemné formy. Navíc ke dni uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. června 2002 nebyl ještě žalovaný přijat členskou schůzí za člena bytového družstva. Ve vztahu ke skutkovému zjištění, že žalovaný byl přijat za člena bytového družstva na členské schůzi konané dne 25. listopadu 2002, dovolatel uvedl, že „členové družstva shodně při svých výsleších potvrdili, že neví nic o přijetí nových členů a že jako důkaz proti sobě stojí 2 zápisy z členské schůze konané zmíněného dne, z nichž první psán strojově a ačkoli nepodepsán je téměř zcela obsahově totožný se zápisem psaným ručně bývalou předsedkyní družstva, až na tzv. dovětek pod čarou“. Podle dovolatele se žalovaný nemohl stát členem bytového družstva proto, že „zde není relevantní zápis o konání členské schůze, která nabídku žalovaného přijala, … příp. tento úkon je nesrozumitelný, neboť z poznámek bývalé předsedkyně družstva není patrno, o které přijaté členy se vlastně jedná (existují jen čísla bytů)“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění zejména pro posouzení otázky vzniku členství žalovaného v bytovém družstvu ve smyslu §227 odst. 2 písm. b/ obch. zák. a čl. 6 odst. 1 písm. b/ Stanov); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaného ustanovení dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právního závěru učiněného právě s odkazem na toto ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právních závěrech, že podle současné právní úpravy není vznik nájemního vztahu k bytu podmíněn vydáním rozhodnutí o přidělení bytu, že proto rozhodnutí ze dne 6. června 2002 je nutno pokládat za souhlas k uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu se žalovaným a že nájemní smlouva ze dne
19. června 2002 není neplatná jen proto, že „je podepsána toliko předsedkyní družstva“ (jinak řečeno je platná přesto, že ji v rozporu s ustanovením §243 odst. 3 věty třetí obch. zák. za pronajímatele /žalobce/ podepsala pouze jeho tehdejší předsedkyně). Správnost naposledy uvedeného právního závěru dovolatel zpochybnil poukazem na to, že nájemní smlouva ze dne 19. června 2002 podepsaná pouze tehdejší předsedkyní bytového družstva J. V. je neplatná pro nedostatek předepsané písemné formy, neboť pro písemný právní úkon, který činí představenstvo, je třeba ve smyslu
§243 odst. 3 obch. zák. podpisu alespoň dvou členů představenstva. Dovolací soud zastává názor, že výklad uvedené právní otázky se v soudní praxi ustálil a že odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil; proto lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí v této otázce zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §243 odst. 1 obch. zák. představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu. Podle §243 odst. 2 obch. zák. představenstvo je statutárním orgánem družstva. Podle §243 odst. 3 obch. zák. představenstvo plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva. Obsahově totožná úprava je obsažena v čl. 26 odst. 1, 2 a 3 Stanov.
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spočívá především v tom, že žádný ze soudů se nezabýval posouzením, zda smlouvu
o nájmu bytu (v daném případě nájemní smlouvu ze dne 19. června 2002) lze ve smyslu §243 odst. 3 věty třetí obch. zák. pokládat za úkon, který činí představenstvo (a to s přihlédnutím k ustanovením §243 odst. 1, 2 a 3 věty první a druhé obch. zák. a k čl. 25 a 26 odst. 1, 2 a 3 Stanov – viz §226 odst. 1 písm. e/ obch. zák.).
Je nepochybné, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. června 2002 musela mít smlouva o nájmu bytu písemnou formu (viz §686 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Pro případ, že nájemní smlouva ze dne 19. června 2002 patří mezi právní úkony náležející do působnosti představenstva družstva, nelze přehlédnout následující závěry ustálené soudní praxe, která dovodila, že jde-li o právní úkon, který činí představenstvo družstva a pro nějž je předepsána písemná forma, je třeba k jeho platnosti podpisu dvou členů představenstva, z nichž jedním musí být předseda nebo místopředseda družstva /představenstva/ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004, který byl schválen na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 13. června 2007 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a který bude uveřejněn pod č. 10 v sešitě č. 1 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 493/2004, a ze dne 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006).
V posuzovaném případě vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za prokázáno (správnost uvedeného skutkového zjištění nelze v daném případě napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora), že nájemní smlouvu ze dne 19. června 2002 podepsala za pronajímatele tehdejší předsedkyně bytového družstva J. V. Na základě tohoto skutkového zjištění dovodil, že nájemní smlouva ze dne 19. června 2002 není neplatná jen proto, že „je podepsána toliko předsedkyní družstva“. Pokud ovšem náleží nájemní smlouva ze dne 19. června 2002 mezi (písemné) právní úkony, které činí představenstvo (§243 odst. 3 věta třetí obch. zák.), pak by – vzhledem k citované judikatuře – bylo k její platnosti zapotřebí podpisu dvou členů představenstva, z nichž jedním musí být předseda nebo místopředseda družstva (představenstva), a proto pouhý podpis bývalé předsedkyně bytového družstva by byl v rozporu s hmotně právním ustanovením upravujícím podepisování písemných právních úkonů činěných představenstvem družstva (§243 odst. 3 věta třetí obch. zák.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu