ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2559.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2559/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. A., a 2) H. A., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 259/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 27 Co 491/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokáta se sídlem Praha 3, Táboritská 23, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č. j. 4 C 259/2005-39, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 27 Co 491/2006-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 123 na pozemku st. 69 a pozemek st. 69 – zastavěná plocha, zapsané pro obec M. V., katastrální území R., na LV 417 u Katastrální úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M.“ (dále „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, že dne 11. 6. 2004 uzavřel (jako prodávající) se žalovanými (jako s kupujícími) smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva ze dne 11. 6. 2004“), v jejímž článku IV. se smluvní strany zavázaly uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí ke dni 31. 8. 2007, že v článku III. se prodávající zavázal vyklidit je do 3. 9. 2004, a že v článku II. byl upraven způsob úhrady dohodnuté kupní ceny ve výši 302.000,- Kč (částka 100.000,- Kč měla být zaplacena jako záloha při podpisu předmětné smlouvy a částka 202.000,- Kč při podpisu kupní smlouvy). Vzaly dále za zjištěno, že žalovaní zaplatili žalobci celkem částku 170.000,- Kč, z toho 100.000,- Kč při podpisu předmětné smlouvy, a dále na žádost otce žalobce (ještě před termínem uzavření kupní smlouvy) postupně částky 10.000,- Kč, 30.000,- Kč a 6 x v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč. Poté, co žalovaní přestali platit měsíční splátky, byli upozorněni otcem žalobce na odstoupení od předmětné smlouvy a na povinnost k vyklizení nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaní je užívají právem, na základě předmětné smlouvy, neboť z jejího článku III., obsahujícího závazek žalobce k vyklizení, lze dovodit, že po uvedeném datu jim dal předmětné nemovitosti k dispozici; protože mezi účastníky následně nedošlo ke změně předmětné smlouvy, mají právo nemovitosti užívat až do uplynutí termínu stanoveného k uzavření kupní smlouvy. Okolnost, že nepokračovali v dobrovolném plnění předem, není důvodem k tomu, aby žalobce popřel svůj předchozí závazek umožnit žalovaným jejich užívání. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že právní důvod užívání předmětných nemovitostí žalovanými nelze dovodit z článku III. předmětné smlouvy, neboť v něm se žalobce toliko zavázal k jejich vyklizení. Protože však žalobce souhlasil s tím, aby je žalovaní užívali (což se stalo v průběhu odvolacího řízení mezi účastníky nesporným), svědčil jim právní důvod jejich užívání, opírající se o souhlas vlastníka (žalobce). Pokud však žalobce následně svůj souhlas odvolal, užívají je žalovaní bez právního důvodu; žalobce se tedy opodstatněně domáhá ochrany vlastnického práva (vyklizení nemovitostí). Na základě toho odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm výslovně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že odvolací soud „nesprávně posoudil objektivní stránku věci, nikterak se nezabýval jednotlivými důkazy, které jednoznačně osvědčují pravdivost tvrzení žalovaných, rozhodl na základě jednostranného, ryze účelového tvrzení žalobce, kdy nevzal v úvahu následující skutkový děj“; v této souvislosti pak uvádějí, jak probíhalo uzavření předmětné smlouvy. Na nesprávné právní posouzení usuzují z toho, že se odvolací soud „spokojil“ s tvrzením o souhlasu žalobce s užíváním nemovitostí žalovanými a o odvolání jeho souhlasu; současně mu vytýkají nedostatky při provádění a hodnocení důkazů. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání (podanému jiným právním zástupcem, doručenému soudu prvního stupně dne 23. 5. 2007) dovolatelé uvádějí, že uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřují v postupu odvolacího soudu, který – ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí citoval ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – nedoplnil ani nezopakoval dokazování, takže neměl podklady pro skutkový závěr, že žalobce odvolal svůj souhlas s užíváním nemovitostí žalovanými. Dovolatelé mají za to, že měl postupovat tak, že měl doplnit dokazování a tímto postupem měl zjistit skutkový stav věci tak, aby bylo možno o ní rozhodnout. Nesprávnost právního posouzení spatřují dále v tom, že odvolací soud posoudil věc jako žalobu na ochranu vlastnického práva podle §126 obč. zák., aniž by přihlédl k dalším tvrzeným skutečnostem uplatňovaným v řízení před soudem prvního stupně a dokládajícím omezení vlastnického práva žalobce, vyplývající z předmětné smlouvy.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, poukázal na to, že v předmětné smlouvě není o právu žalovaných užívat předmětné nemovitosti zmínka, ale je zde (v článku III.) obsažen pouze jeho závazek k vyklizení. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají), jako i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Dovolací soud proto nemohl zohlednit doplnění dovolání, které bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty (dne 23. 5. 2007); protože však je povinen přihlédnout z úřední povinnosti i k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zabýval se tím, zda řízení namítanou vadou trpí, a to i z pohledu námitky, obsažené v tomto podání.
Za takovou vadu je nutno považovat zejména okolnost, kdy rozhodnutí vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu, zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. To vše samozřejmě za předpokladu, že tyto skutečnosti mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl důkazy, jimiž by bylo prokázáno, že žalobce odvolal svůj souhlas s užíváním předmětných nemovitostí. Ze spisu se však podává, že tato skutečnost byla dostatečně spolehlivě zjištěna jinak. Již ze samotné žaloby (č. l. 1, 2 spisu), jakož i z písemné výzvy ze dne 12. 9. 2005 (č. l. 10), na niž je v žalobě odkazováno, a která byla žalovaným doručena již před podáním žaloby, jednoznačně vyplývá, že žalobce se domáhá vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými, tj. jinými slovy řečeno, že nesouhlasí s tím, aby je nadále užívali. Tato skutečnost také nebyla v řízení žádným z účastníků zpochybněna.
Dovolací soud je proto toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neshledal však dovolání důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé však nic takového odvolacímu soudu nevytýkají; uvádějí sice, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale jako příčinu označují nesprávný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, a nesprávně (neúplně) zjištěný skutkový stav ohledně obsahu předmětné smlouvy, o niž opírají svůj právní důvod bydlení (dovozují jiný skutkový závěr ohledně vůle účastníků této smlouvy), uplatňují ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bylo též zjištění o obsahu listiny obsahující smlouvu ze dne 11. 6. 2004, z níž nevyplývá žádné ujednání účastníků o užívání předmětných nemovitostí žalovanými. Uvedené skutkové zjištění je podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a v jejich hodnocení není logický rozpor.
Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že tato smlouva nebyla způsobilá vyvolat právní následek tvrzený žalovanými, nesměřovala-li vůle účastníků projevená v listině obsah smlouvy zachycující, k vyvolání takovéhoto právního následku.
Za tohoto stavu je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným – po té, co žalobce odvolal svůj souhlas s tím, aby nemovitosti užívali – nesvědčí právní důvod k jejich užívání.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu