ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2817.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2817/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně O. C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. J. a 2) V. J., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 152/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 35 Co 413/2006-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. května 2006, č. j. 21 C 152/2003-123, ve spojení s usneseními ze dne 30. března 2007, č. j. 21 C 152/2003-157, a ze dne 17. května 2007, č. j. 21 C 152/2003-177, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 11, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. patře domu čp. 289, v ulici Odborů 10, v P. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 35 Co 413/2006-152, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 13. září 1989 přidělen podle dřívějších předpisů žalovaným a že dne 19. září 1989 byla s nimi uzavřena dohoda o užívání bytu. Dále zjistil, že rozhodnutím ze dne 13. února 2002 povolil odbor výstavby městské části P. 2 žalobkyni stavební úpravy nebytových prostor v 1. nadzemním podlaží předmětného domu, že dalším rozhodnutím ze dne 2. dubna 2003 byla žalobkyni povolena vestavba dvou bytů do půdního prostoru předmětného domu, že rozhodnutím ze dne 12. května 2003 pak byla povolena rekonstrukce 2. nadzemního podlaží předmětného domu na tři bytové jednotky a 3. nadzemního podlaží na dvě bytové jednotky a že rozhodnutím ze dne 20. května 2005 (dále jen „stavební povolení“) byly ve 3. nadzemním podlaží povoleny dispoziční úpravy předmětného bytu a přičlenění dalšího pokoje s koupelnou k tomuto bytu, přičemž kanalizace a elektroinstalace měly být napojeny na stávající rozvody v domě. Vzal také za prokázáno, že na základě projektové dokumentace by byl dispozičními změnami vytvořen v rozsahu předmětného bytu byt o velikosti 3+kk s příslušenstvím a že rozhodnutím ze dne 15. března 2006 byla ve 3. nadzemním podlaží předmětného domu kolaudována bytová jednotka. Nakonec rovněž zjistil, že předmětný dům nevyžaduje stavební úpravy v rozsahu uvedeném ve stavebním povolení, že z žádosti vlastníka vyplývá spíše záměr zřídit v domě 10 luxusních bytů namísto stávajících 12 bytů, že v domě nejsou vady či poruchy ohrožující stabilitu stavby či některých jejich konstrukčních částí, že předmětný byt nevyžaduje nezbytně nutné či závažné opravy, že jeho současný stav odpovídá požadavkům technických norem a požadavkům na kvalitu bydlení a že v případě rekonstrukce podle stavebního povolení (včetně zamýšlené změny dispozice bytu a přebudování příček) by užívání bytu bylo znemožněno po dobu až jednoho měsíce. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 – dále opět jen „obč. zák.“) v sobě zahrnuje dvě skutkové podstaty; jde jednak o situaci, kdy je dána potřeba naložit s domem nebo bytem z důvodu veřejného zájmu tak, že byt nelze užívat, a jednak o situaci, kdy byt nebo dům vyžadují opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. Poté se shodně se soudem prvního stupně přiklonil k názoru, že v posuzovaném případě žalobkyně uplatnila ve výpovědi z nájmu bytu výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. v podobě posléze uvedené skutkové podstaty (dále též jen „druhá skutková podstata“), která předpokládá existenci stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení; přitom musí jít o opravy, při nichž bude zachováno stávající stavební určení nemovitosti pro účely bydlení. Následně – opět shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že není naplněna druhá skutková podstata a tudíž ani uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., neboť v daném případě byt a ani dům žádné vady či poruchy nevykazuje, a proto není dána potřeba opravy bytu či domu; podle dokumentace je záměrem žalobkyně dosáhnout stavebními úpravami změn v dispozici domu, jinak řečeno žalobkyně hodlá předmětný byt „stavebními úpravami zrušit a vytvořit z něj jiný byt 3+kk“, jak to vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uvedla, že odvolací soud vyložil aplikované ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. v rozporu s hmotným právem. Namítla, že z citovaného ustanovení nevyplývá, že by muselo jít o opravy nutné a že je lze vyložit „nejen ve smyslu oprav havárií …, ale také ve smyslu právě předcházení haváriím a škodám“. V této souvislosti se vyjádřila k otázce modernizace bytového fondu, uvedla, že předmětný dům vybudovaný na přelomu 19. a 20. století vyžaduje generální opravu, a připomněla, že v minulosti nebyl systematicky opravován a jeho údržba byla zanedbávána. Zdůraznila, že v rámci vydaných stavebních povolení je zapotřebí provést celkovou opravu domu a že pozdější opravy by byly finančně náročnější. V dovolání rovněž srovnávala podstatu vlastnického práva k domu a nájemního práva k bytu, a uvedla, že vlastníku je umožněno dát nájemci výpověď z nájmu bytu a předmět vlastnictví opravit, přičemž nájemci je „zaručeno zachování práva na bydlení a není mu tedy způsobena žádná újma“. Dále rovněž namítla, že „pokud by nebylo umožněno pronajímateli dát nájemci výpověď z nájmu bytu za podmínky zachování jeho práv“, šlo by ve svém důsledku o „porušení vlastnického práva zaručeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák.). Přitom však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě byl ve výpovědi z nájmu bytu uplatněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. v podobě druhé skutkové podstaty a že takto uplatněný výpovědní důvod není naplněn proto, že byt a ani dům žádné vady či poruchy nevykazuje, a proto není dána potřeba opravy bytu či domu normovaná citovaným ustanovením pro účely naplněnosti tam upraveného výpovědního důvodu v podobě druhé skutkové podstaty. Dovolatelka v dovolání zpochybnila správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při výkladu druhé skutkové podstaty upravené v ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. v podobě druhé skutkové podstaty, neboť uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Vlastnické právo je tradičně chápáno jako nejvyšší právní moc nad věcí. Vlastnické právo požívá ústavní ochrany (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – viz usnesení předsednictva bývalé České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, publikované pod č. 2/1993 Sb. /dále jen „Listina“/). Přitom vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny). Nelze ovšem přehlédnout, že zákonem je chráněno i právo nájmu bytu (§685 odst. 1 věta druhá před středníkem obč. zák.), což se mimo jiné projevuje v tom, že pronajímatel je může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně (§685 odst. 1 věta druhá za středníkem obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že jde-li, jako v daném případě, o dům s nájemními byty, je vlastník omezen ve výkonu svého vlastnického práva zákonem chráněnými nájemními vztahy k jednotlivým bytům (čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny); ty sice může vypovědět, avšak jen z důvodů stanovených v zákoně. V této souvislosti nelze ani opomenout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 Listiny).
Podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu, je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem naložit tak, že byt nelze užívat, nebo vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu dále užívat.
Pro úplnost lze připomenout, že v daném případě odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 7/96, a ze dne 20. září 1999, sp. zn. 26 Cdo 919/99, uveřejněná pod č. 155 a 51 v sešitech č. 21 z roku 1998 a č. 5 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 933/2000, uveřejněné pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že citované ustanovení zahrnuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu – jednak situaci, kdy je dána potřeba naložit s domem (bytem) z důvodu veřejného zájmu jinak, jednak situaci, kdy dům (byt) vyžaduje kvalifikované opravy.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že druhá skutková podstata, která podle ničím nezpochybněného právního závěru soudů obou stupňů připadá v úvahu v posuzovaném případě, mimo jiné předpokládá, že musí jít o potřebu oprav bytu nebo domu k zachování stávajícího stavebního určení nemovitosti, resp. bytu, tj. musí jít o stavební opravy směřující k zachování domu, resp. bytu, pro účely bydlení. Nad to zastává dovolací soud názor, že druhou skutkovou podstatu lze – a to i s přihlédnutím k jejímu znění – vyložit pouze tak, že jde o nezbytné a zároveň závažné opravy, které dům nebo byt vyžadují a bez nichž by hrozila újma jak na právech vlastníka, tak také jiných osob (např. samotných nájemců bytů). Z hlediska druhé skutkové podstaty je proto rozhodující stav domu či bytu a potřeba jejich oprav při zachování stávajícího stavu. Vzhledem k řečenému nebude druhá skutková podstata naplněna v případě, kdy dům či byt opravy nevyžadují (a nepůjde tudíž o opravu stávajícího domu či bytu vyvolanou jejich stavem) a cílem zamýšlených stavebních úprav budou – jako v posuzovaném případě – změny ve stávajícím uspořádání domu či bytu. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu