ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2820.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2820/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. P., zastoupenému advokátem, a 2) L. L., o určení neplatnosti dohody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. května 2005, č. j.
5 C 980/2001-115, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2005, č. j. 5 C 980/2001-115, výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k „družstevnímu bytu č. 1
o velikosti 1+2 v I. podlaží domu č. p. 1207 na ulici Novosady v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) uzavřené mezi žalovanými A. P. a L. L. dne 21. července 1998 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil ho v nákladových výrocích II. a IV. (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli manželství dne
2. července 1983, že dne 15. listopadu 1984 uzavřeli s P. H. dohodu
o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, že téhož dne požádali Stavební bytové družstvo V. o převod členských práv a povinností k bytu
a předložili mu prohlášení o majetkovém vypořádání a že na základě zápisu
o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 17. prosince 1984 předmětný byt převzali. Dále zjistil, že žalobkyně a první žalovaný podepsali dne 20. září 1988 prohlášení o rozdělení společného majetku, že podle tohoto prohlášení si měl první žalovaný „ponechat“ předmětný byt, že v říjnu 1988 se žalobkyně s dcerou z předmětného bytu odstěhovala do garzoniéry, kterou jí poskytl její zaměstnavatel, že garzoniéru měla zařízenou věcmi, které si pořídila s prvním žalovaným za trvání manželství, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. prosince 1988,
sp. zn. 4 C 338/88, bylo manželství žalobkyně a prvního žalovaného pravomocně rozvedeno ke dni 24. ledna 1989 a že v roce 1994 se žalobkyně přestěhovala do podnájmu ve V. na M.. Vzal také za prokázáno, že od října 1988 žalobkyně předmětný byt nenavštívila, že neprojevila ani zájem se do něj dostat, že prvního žalovaného nevyzvala k předání klíčů od bytu a umožnění vstupu do něj a že dne
21. července 1998 uzavřeli žalovaní dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu (dále jen „dohoda ze dne 21. července 1998“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu s tím, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu první žalovaný a že žalobkyně se z bytu vystěhuje bez bytové náhrady. Uzavření uvedené dohody ze strany žalobkyně odůvodnil konstatováním, že „žalobkyně od října 1988 byt nenavštívila, neměla zájem se do bytu dostat, přestože od něj neměla klíče, žádným způsobem žalovaného č. 1 nevyzývala k předání klíčů a umožnění vstupu do bytu, a proto se … jeví nepravděpodobné, že by v bytě měla své osobní věci, které by mohla 10 let postrádat“. Odvolací soud pak dovodil, že dohodu o dalším užívání předmětného bytu (dohodu ve smyslu §177 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“) žalobkyně a první žalovaný uzavřeli konkludentně. Na konkludentní uzavření dohody ve smyslu §177 odst. 1 obč. zák. před novelou ze strany žalobkyně přitom usoudil z toho, že „žalobkyně ještě za trvání manželství se z bytu spolu s nezletilou dcerou odstěhovala, vzala si sebou částečně bytového zařízení a po dobu více než 13 let o byt žádným způsobem neprojevila zájem, neusilovala o jeho užívání a nesnažila se věc řešit např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu“; za této situace SBD V. pokládalo za jediného nájemce předmětného bytu prvního žalovaného, který byt užíval a platil z něho nájemné, a nemělo proto pochyb o tom, že je to první žalovaný, kdo může platně převést členská práva a povinnosti na jiný subjekt, což se stalo (platnou) dohodou ze dne 21. července 1998. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam; přitom odkázala na ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že uzavřela s prvním žalovaným konkludentně dohodu
o dalším užívání bytu podle §177 odst. 1 obč. zák. před novelou. V této souvislosti uvedla, že předmětný byt opustila ještě před rozvodem manželství proto, aby nedocházelo k rozporům a hádkám, avšak rozhodně neučinila kvalifikovaný projev vůle směřující k uzavření dohody o dalším užívání bytu v tom smyslu, že byt by měl nadále užívat první žalovaný. Podle názoru dovolatelky nasvědčují i svědecké výpovědi tomu, že ke konkrétní dohodě v tomto směru nedošlo, byť se určitá jednání vedla. Nakonec poukázala na řízení vedená u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001
a 6 C 1473/98. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání mimo jiné ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil, že konkludentní uzavření dohody potvrdili i slyšení svědci, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve výroku o věci samé) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání – dospěl k závěru, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že na základě konkludentně uzavřené dohody mezi dovolatelkou a prvním žalovaným (o zrušení práva společného užívání předmětného /družstevního/ bytu) a o dalším užívání bytu ve smyslu §177 odst. 1 obč. zák. před novelou se první žalovaný stal jako člen družstva jediným uživatelem (a později nájemcem) předmětného bytu a mohl proto platně uzavřít s druhým žalovaným dohodu o převodu členských práv a povinností.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení (předběžné) právní otázky, zda ze zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit závěr, že dovolatelka
a první žalovaný uzavřeli konkludentně dohodu (o zrušení práva společného užívání předmětného /družstevního/ bytu) a o dalším užívání bytu ve smyslu §177 odst. 1 obč. zák. před novelou. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení této otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §177 odst. 2 obč. zák. před novelou nabyl-li práva na přidělení družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného užívání bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na byt před uzavřením manželství. V ostatních případech společného užívání družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich po slyšení orgánu družstva o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva byt dále užívat; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Z ustanovení §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou vyplývalo, že rozvedení manželé mohli zrušit právo společného užívání družstevního bytu dohodou, v jejímž rámci se také dohodli na dalším užívání bytu; mohli tedy takto učinit dohodou jako (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky byli oba rozvedení manželé. Protože pro tuto dohodu nebyla v době do 31. prosince 1991 stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení
§35 odst. 1 obč. zák. před novelou. Za konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“.
Jako (dvoustranný) právní úkon musela dohoda ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou – vedle tam uvedených náležitostí – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů normované ustanovením §34 a násl. obč. zák. před novelou. Uzavření dohody ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou pak v první řadě předpokládalo existenci projevu vůle směřujícího k uzavření takové smlouvy (dohody), tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.), a to na straně obou rozvedených manželů. Jinak řečeno závěr o uzavření dohody ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou konkludentním způsobem nutně předpokládal, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření takové dohody na straně obou rozvedených manželů.
Z toho mimo jiné vyplývá, že soud musí podle výsledků provedeného dokazování posoudit, zda vůle obou rozvedených manželů směřovala k uzavření takové dohody. Na takový konkludentní projev vůle na straně dovolatelky však nelze bez dalšího usoudit z pouhého jejího mlčení či nečinnosti, jak to ve skutečnosti v posuzovaném případě učinil odvolací soud, který na konkludentní uzavření dohody ze strany dovolatelky usoudil z toho, že se s nezletilou dcerou ještě za trvání manželství z bytu odstěhovala, vzala si sebou část bytového zařízení a po dobu více než 13 let neprojevila o byt zájem, neusilovala o jeho užívání a nepokusila se věc řešit např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu. Nezabýval-li se ovšem odvolací soud posouzením, zda dovolatelka projevila, byť konkludentně, vůli směřující k uzavření dohody ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou, nemohl ani uzavřít, že dovolatelka a první žalovaný takovou dohodu (konkludentně) uzavřeli. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž nezabýval posouzením, zda dovolatelka projevila vůli směřující k uzavření dohody ve smyslu §177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu