ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2857.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2857/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. T., a b) J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. d. „P.“ V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 115.032,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 8 C 868/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č.j. 22 Co 77/2004-109, takto:
I. Dovolání proti části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č.j. 22 Co 77/2004-109, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne
11. 3. 2003, č.j. 8 C 868/99-90, v přisuzujícím výroku ohledně nároku žalobce J. P., na zaplacení 57.516,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 13. 1. 1999 do zaplacení, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci J. P.(původně správně žalobce a/), a J. P., (původně správně žalobce b/), se domáhali, aby žalovaný zaplatil každému z nich částku 57.516,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení z titulu vypořádání majetkových nároků z transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). Původní žalobce a) žalobu odůvodnil tím, že byl spolu s manželkou M. P. spoluvlastníkem zemědělských pozemků, zapsaných v knihovní vložce 1005 pro kat. ú. K., v knihovní vložce č. 219 pro kat. ú. D. P., v knihovní vložce č. 715 kat. ú. B. a v knihovních vložkách č. 110 a 130 pro kat. ú. V., že rozsudkem bývalého Lidového soudu v Č. B. ze dne 8. 4. 1953, sp. zn.
T 74/53, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k propadnutí majetku, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 1 Rt 144/90, bylo trestní řízení proti němu zastaveno podle zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, že dohodou o vydání věcí uzavřenou mezi ním a mezi státem – Okresním úřadem v K. ze dne 10. 10. 1994 mu byl navrácen spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny odňatých pozemků a že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v K. ze dne 19. 1. 1995, č.j. PÚ 3168/94 – ŠVO (UZ 1832/00), byla dohoda o vydání spoluvlastnického podílu k pozemkům schválena. Žalobce b) odůvodnil žalobu tím, že rozhodnutím Státního notářství v M. B. ze dne 21. 4. 1977, sp. zn. D 67/77, mu bylo potvrzeno nabytí dědictví mimo jiné k jedné polovině výše uvedených pozemků po matce M. P., která zemřela dne 21. 12. 1976. Oba žalobci v žalobě dále uvedli, že žalovaný užíval jejich pozemky ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, a že se oba písemně přihlásili u žalovaného ve lhůtě uvedené v §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Oba také tvrdili, že se nestali členy družstva po jeho transformaci, provozují zemědělskou výrobu a dovozovali, že jim musí být majetkový podíl z transformace vydán do 90 dnů od okamžiku, kdy o jeho vypořádání písemně požádali.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 9. 1999, č.j. 8 C 868/99-15, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že podle §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění účinném od 15. 7. 1999 do 6. 1. 2000, oprávněná osoba, dále osoba, na kterou byl oprávněnou osobou převeden nárok na vydání majetkového podílu, nebo osoba, na kterou tento nárok přešel, a jejíž nárok nebyl ke dni 31. března 1999 uspokojen, měla obdržet na vyrovnání svého nároku v hotovosti 10 % nevypořádaného majetkového podílu, nejvýše však částku 10 000,- Kč, z prostředků Pozemkového fondu České republiky. Na základě této právní úpravy soud prvního stupně dovodil, že žalovanému nesvědčí pasivní věcná legitimace v řízení o uplatněných nárocích. Pro nadbytečnost se již nezabýval posouzením ostatních předpokladů pro vypořádání majetkových podílů z transformace.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne
11. 5. 2000, č.j. 22 Co 215/2000-24, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vycházel z toho, že s účinností od 7. 1. 2000 bylo Nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 3/2000 Sb. zrušeno ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění účinném od 15. 7. 1999 do 6. 1. 2000 (po novele zákonem č. 144/1999 Sb.) a byla obnovena předchozí právní úprava. Zavázal soud prvního stupně, aby rozhodl o vypořádání majetkových podílů z transformace podle obnovené právní úpravy.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 11. března 2003, č.j. 8 C 868/99-90, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 57.516,- Kč s 15 % úrokem od 13. 1. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Dále zamítl žalobu v části, v níž každý z žalobců požadoval 3 % úrok z prodlení (nad rámec přiznaného 15 % úroku) z částky 57.516,- Kč od 13. 9. 1999 do zaplacení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č.j. 22 Co 77/2004-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vyhovujícím výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovaným tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení 18.379,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným; jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ohledně nároku na zaplacení 57.516,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 13. 1. 1999 do zaplacení žalobci b) soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že rozhodnutím rady MNV v D. P. ze dne 1. 3. 1954 bylo dáno hospodářství původního žalobce a) a M. P. týkající se zemědělské usedlostí čp. 14 i s pozemky do povinného pachtu JZD D. P. a později rozhodnutím ze dne 23. 10. 1969 bylo přikázáno do trvalého a bezplatného užívání JZD V., že žalobce b) se stal v důsledku úmrtí M. P. vlastníkem jedné poloviny zemědělských pozemků, které žalovaný užíval, že podle zápisu ze dne 28. 3. 1997 žalovaný uznal, aby byla podkladem pro výpočet majetkového podílu z transformace výměra užívaných pozemků 15,86 ha, že na žalobce b) připadla jedna polovina plochy tj. 7,93 ha, že žalobce b) podal dne 28. 4. 1992 (společně s žalobcem a/) prostřednictvím advokáta JUDr. Z. M. přihlášku u žalovaného, že s ohledem na výměru užívané zemědělské půdy mu byl žalovaným vypočten majetkový podíl z transformace 57.516,- Kč a že žalobce b) byl od 15. 5. 1997 veden v evidenci samostatně hospodařících rolníků a že se nestal členem transformovaného družstva.
Soudy obou stupňů po právní stránce dovodily, že žalobce b) je oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. jako vlastník půdy, který se písemně přihlásil u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. (tj. od 28. 1. 1992) a současně prokázal, že jeho majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Dále soudy dovodily, že žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace ve výši 57.516,- Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobce b) nestal členem transformovaného družstva
a nedohodl se s žalovaným jinak, má právo na vypořádání majetkového podílu v penězích. Protože již v mezidobí uplynula jak lhůta pro vypořádání majetkového podílu stanovená v §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. tak i delší (sedmiletá) lhůta stanovená v §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., a každopádně nastala splatnost uplatněného nároku, pokládal odvolací soud za irelevantní zjišťovat, zda žalobce b) provozuje zemědělskou výrobu a následně posuzovat, zda byly naplněny předpoklady, které se vážou ke kratší lhůtě.
Usnesením ze dne 13. května 2005, č.j. 8 C 868/99-138, soud prvního stupně rozhodl, že namísto původního žalobce a) J. P., který zemřel dne, bude v řízení o jeho nároku pokračováno s dědici, a to M. T., (nyní žalobkyní a/) a J. P., (žalobcem b/).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) směřuje jak proti potvrzujícímu výroku ve věci samé ve vztahu k žalobci J. P., tak i proti zrušujícímu výroku ve vztahu k žalobci J. P. Žalovaný sice v dovolání uvedl, že napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí, nicméně podle obsahu dovolání nesměřuje proti výrokům o nákladech řízení. V dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1, 3 o.s.ř. a jako dovolací důvody označil, že řízení před soudy je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytkl odvolacímu soudu, že výroky jeho rozsudku jsou nesrozumitelné, když v rozhodnutí označil oba žalobce písmeny (a/ a b/), zatímco soud prvního stupně je označoval číslicemi (1/ a 2/), dále, že oba soudy jednaly s žalovaným označeným nepřesně jako Z. d. „P.“ a že odvolací soud chybné označení odstranil nesprávným postupem. Dále vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl jím navrhované důkazy – dotazy na OHES, VS. Zpochybňoval, že by oba žalobci jako osoby oprávněné podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. prokázali své vlastnictví k pozemkům (žalobci a/ bylo navráceno vlastnictví k pozemkům až rozhodnutím Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 1. 1995, sp. zn. PÚ 3168/94-ŠVO – UZ 1832/00 – jímž byla schválena dohoda o vydání pozemků a žalobce b/ zdědil pozemky po M. P. jen o výměře 45.100 m 2). Namítal, že část pozemků užívalo JZD N. a tomu by odpovídal nižší majetkový podíl. Nakonec zpochybnil i to, že by se žalobci platně přihlásili k transformaci, když jejich přihláška byla podána advokátem bez předložení plné moci. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že u podaného dovolání není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a že tedy dovolání nemůže být přípustné. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jim byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je v části, kterou bylo rozhodnuto o nároku žalobce J. P., na zaplacení 57.516,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 13. 1. 1999 do zaplacení, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, dospěl k závěru, že není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitkami, že odvolací soud bez iniciativy žalobců a aniž o tom bylo vydáno procesní rozhodnutí opravil označení žalovaného, že označil žalobce písmeny a že nebyly provedeny navrhované dotazy na OHES, VS, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Náležitosti žaloby jsou stanoveny v §42 odst. 4 a §79 o.s.ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že v žalobě musí být účastníci označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení. Právnická osoba se označuje obchodní firmou nebo názvem a sídlem právnické osoby. Nedostatek v označení účastníka, kdy některý z uvedených identifikačních znaků chybí nebo je zkomolen, je vadou podání z hlediska ustanovení
§79 o.s.ř., kterou je třeba odstranit postupem podle §43 o.s.ř.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že neúplnost v označení obchodní firmy žalovaného měla být odstraněna v součinnosti s žalobci. V projednávané věci žalobci označili žalovaného jako Z. d. „P.“, ačkoliv v obchodním rejstříku byl žalovaný již tehdy uveden pod názvem Z. d. „P.“ V. Byl-li však žalovaný označen v rozsudku odvolacího soudu i bez součinnosti s žalobci v souladu s údaji v obchodním rejstříku, nemohla mít tato vada za následek nesprávné rozhodnutí.
Za důvodnou nelze pokládat ani výtku, že odvolací soud v záhlaví odlišil oba žalobce písmeny. Odvolací soud postupoval při označení žalobců v rozhodnutí podle §15 odst. 4 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „instrukce“) a podle něhož se jména a příjmení několika žalobců nebo žalovaných v téže věci v záhlaví rozsudku rozlišují u žalobců písmeny malé abecedy podle abecedního pořádku a u žalovaných arabskými číslicemi počínaje jednotkou.
Neobstojí ani námitka týkající se neprovedení navrhovaných důkazů. Občanský soudní řád – na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností – neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Jde-li o důkazy, jimiž mají být prokázány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku nerozhodné nebo právně nevýznamné, není soud povinen takové důkazy provést (srov. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strany 1084-1085). Navrhovanými dotazy na správu sociálního zabezpečení, veterinární správu a OHES žalovaný hodlal prokázat, že žalobci nesplňují podmínku provozování zemědělské výroby. Odvolací soud však vycházel z toho, že v mezidobí se stal nárok splatný i pro oprávněné osoby, které neprovozují zemědělskou výrobu. Navrhované důkazy tak byly pro posouzení věci právně irelevantní. Řízení před odvolacím soudem tak namítanou vadou řízení netrpí.
Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žalobce b) jako oprávněná osoba podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. doložil, že je vlastníkem jedné poloviny pozemků o celkové rozloze 15,86 ha a zpochybnil též závěr odvolacího soudu o výši majetkového podílu. Prvý závěr zpochybnil námitkou, že odvolací soud opomněl vzít v úvahu údaj z dědického spisu sp. zn. D 67/77 o rozloze pozemků zděděných žalobcem b) po matce M. P., která činí 45.100 m2 , a druhý závěr odvolacího soudu zpochybnil námitkou, že odvolací soud přehlédl jeho tvrzení, že část převzatých pozemků užívalo Z. d. N. Za této situace dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojil právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplnění předpokladů, za nichž lze žalobce b) pokládat za oprávněnou osobu ve smyslu §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. a dále z nichž čerpal zjištění o výši nároku; jinak řečeno nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízel vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud při zjišťování předpokladu, zda žalobce b) prokázal své vlastnictví k pozemkům a doložil je žalovanému, vycházel z rozhodnutí Státního notářství v M. B. ze dne 21. 4. 1977 sp. zn. D 67/77, v němž pozemky, které žalobce zdědil po matce M. P. byly identifikovány podle údajů vedených v pozemkové knize a ze skutečnosti, že žalovaný potvrdil podacím razítkem, že předmětné rozhodnutí státního notářství obdržel již
14. 11. 1991, dále z rozhodnutí Rady MNV ve V. ze dne 23. 10. 1969, podle kterého byla veškeré zemědělská půda spolu s hospodářskými budovami čp. 14 v obci D. P. přikázána do trvalého a bezplatného užívání JZD P. ve V., a ze zápisu ze dne 28. 3. 1997, v němž žalovaný prohlásil, že transformační podíl za užívání pozemků bude stanoven z výměry užívané půdy 15, 86 ha a dále vycházel při zjišťování výše majetkového podílu, který byl odvislý od výměry pozemků převzatých popřípadě užívaných žalovaným, z posledně dvou uvedených listin. Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu, že žalobce b) splnil podmínku platné přihlášky k transformaci, když přihlášku podal prostřednictvím advokáta, aniž současně s přihláškou doložil plnou moc advokáta.
Podle §31 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“) při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle
§32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle §32 odst. 2 obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že z právního úkonu musí být patrno, že ho za účastníka učinil jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k právnímu úkonu udělil, tvoří nedílnou součást právního úkonu (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být z právního úkonu patrno, že jej učinil za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§32 odst. 1 obč. zák.).
Je však mylný názor dovolatele, že plná moc musí být součástí písemného vyhotovení právního úkonu. Takový požadavek nemá oporu v právních předpisech, naopak z formulace citovaného stanoviska vyplývá, že uvedenému požadavku lze dostát i jinak. Zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen. Postačí, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele v mezích plné moci, která objektivně existuje (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 284 s.) Uvedený závěr odpovídá též výkladové praxi Nejvyššího soudu, jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. Odon 28/95, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 3/1996.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé ve vztahu k žalobci b), zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Dovolatel též výslovně i podle obsahu (námitkou, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby mohl být pokládán žalobce a/ za oprávněnou osobu a že výrok ve vztahu k němu je nepřezkoumatelný) zpochybnil rozsudek odvolacího soudu i v té části, pokud byl výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se věci samé ve vztahu mezi žalovaným a tímto žalobcem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, má povahu usnesení (srov. §223 o.s.ř. věta za středníkem o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem \"věc sama\" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci ani ve vztahu k žalobci b) nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu