ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3080.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3080/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce m. č. P., proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 181/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, č. j. 11 Co 59/2006-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 47 C 181/2004-25, uložil žalovanému vyklidit byt č. 6 o velikosti 1+1, 4. kategorie ve třetím podlaží domu č. p. 569 v ulici Bubenská 16 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a vyklizený předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku a dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č. j. 11 Co 59/2006-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 16. 1. 1989 užívala předmětný byt A. Ž., že žalovaný spolu s dalšími řemeslníky prováděl v roce 1994 v domě elektrikářské práce, že k uskladnění materiálu a jako zázemí pro řemeslníky jim sloužil (prázdný) byt sousedící s předmětným bytem, že oba byty měly společné jedny dveře z chodby, že v roce 1995 žalovaný (pod záminkou, že má zájem o vedlejší prázdný byt) vylákal na žalované podpis na evidenční kartu a přihlásil se k trvalému pobytu do jejího bytu, že s ní však v bytě nebydlel, že A. Ž. odešla dne 25. 2. 1998 do domova důchodců a již se do bytu nevrátila, že se žalovaný v květnu 1998 nastěhoval do jejího bytu a její věci přemístil do sousedního bytu, že v té době byl ženatý s V. S., která bydlela v K., že A. Ž. dne 17. 5. 2001 zemřela, že před Obvodním soudem pro Prahu 7 proběhlo pod sp. zn. 10 C 77/2000 řízení, v němž se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z bytu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2002, č. j. 10 C 77/2000-54, který se stal pravomocným, byla žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť soudu v té době nebylo známo, že A. Ž. již zemřela.
Po právní stránce soudy obou stupňů dovodily, že projednání a rozhodnutí věci nebrání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť úmrtí nájemkyně předmětného bytu A. Ž. nevyšlo v dřívějším řízení najevo a tato okolnost tak nebyla součástí skutkových zjištění rozhodných pro posouzení tehdejší aktivní legitimace žalobkyně. Věc samotnou posoudily po právní stránce podle §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a dovodily, že úmrtím nájemkyně A. Ž. nedošlo k přechodu nájmu předmětného bytu na žalovaného, neboť nebyl naplněn základní předpoklad skutkové podstaty §706 odst. 1 věta druhá obč. zák., a to, aby žalovaný žil s A. Ž. ve společné domácnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací důvody výslovně uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vadu řízení spatřoval v tom, že projednání věci bránila překážka věci rozhodnuté, neboť o témže nároku bylo již dříve pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném pod sp.zn. 10 C 77/2000. K úmrtí A. Ž. došlo již v průběhu dřívějšího řízení, a proto tato okolnost, nemůže být součástí nových skutkových tvrzení v nyní projednávané věci. S posouzením, zda může být novým skutkovým tvrzením okolnost, která nastala již v dřívějším řízení, avšak soud k ní nepřihlédl (proto, že nevyšla najevo), spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že soud v jeho prospěch neaplikoval ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Poukazoval na to, že A. Ž. byla vdova a zemřela dne 17. 5. 2001. Minimálně od roku 1995 do roku 1998, než odešla do domova důchodců, s ní žil v bytě, nakupoval uklízel podílel se na úhradě nákladů za byt, po jejím odchodu zůstal v bytě a pečoval o něho. Byl sice ženatý, ale s manželkou nežil. Vytýkal soudům, že chybně zhodnotily výpověď svědkyň V. J. a A. Ž. A. Ž., která byla vyslechnuta v dřívějším řízení, byla v té době již před smrtí, byla ovlivněna dcerou a zetěm a neuvedla pravdivé údaje. Namítal, že soud pominul údaje svědků Z. B. a K. H., jež vyznívaly v jeho prospěch. Závěrem navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu „zrušeno a věc mu byla k dalšímu řízení vrácena nebo aby dovolací soud sám řízení zastavil a přiznal mu náklady dovolacího řízení“.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel v dovolání především uplatnil (námitkou, že projednání a rozhodnutí věci bránila překážka věci rozhodnuté) zmatečnostní vadu podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají; vada podle §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost.
Dovolatel označil jako další dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (když soudy dovodily, že nebyly naplněny předpoklady pro přechod nájmu stanovené v §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), založil však výtku nesprávného posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění (když upřednostnily výpověď svědkyně V. J. a dřívější výpověď A. Ž. učiněné v předchozím řízení namísto toho, aby upřednostnily výpovědi svědků Z. B. a K. H. vyznívající v jeho prospěch) pro právní posouzení uplatněného nároku. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu