ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3253.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3253/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň a) O. B., b) I. S., zastoupených advokátkou, proti žalované F. z., a. s., o zaplacení 162.364,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 236/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2006, č. j. 57 Co 72/2005-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby žalovaná zaplatila každé z nich (po rozšíření žaloby) částku 81.182,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 20. 11. 1999 do zaplacení namísto dlužníka z titulu vypořádání majetkových nároků z transformace družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). Žalobu odůvodnily tím, že jsou podílovými spoluvlastnicemi – každá z nich jednou osminou – nemovitostí zapsaných na LV 574 pro k.ú. K. a že jsou podílovými spoluvlastnicemi – každá z nich jednou polovinou – ostatního majetku (živého a mrtvého inventáře), že tento majetek užívalo Zemědělské družstvo F. „v likvidaci“, družstvo se sídlem F. (dále jen „družstvo“), že na majetek družstva byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, č.j. 20 K 81/98-36, prohlášen konkurs s účinky od 4. 5. 2001, že žalobkyně se u družstva přihlásily jako oprávněné osoby ve smyslu §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., že se nestaly účastnicemi transformované právnické osoby a že neprovozují zemědělskou výrobu. Majetkové podíly z transformace specifikovaly tak, že každé z nich mělo náležet za užívání půdy 17.957,70 Kč (1/8 z částky 143.661,80 Kč představované cenou 14.000,- Kč za 1 ha užívané půdy o celkové rozloze 10,2687 ha) dále 26.251,15 Kč za vnos ostatního majetku (1/2 z částky 52.502,30 Kč představované oceněním vnosu 73.947,- Kč částkou 0,71 Kč za jednu korunu vnosu) a 36.973,50 Kč za užívání vnosu družstvem (1/2 z částky 73.947,- Kč). V žalobě dále uvedly, že smlouvou ze dne 1. 4. 1998 družstvo převedlo nemovitosti na LV v k. ú. Č. na LV 288 v k. ú. F. v celkové hodnotě 4.691.203,- Kč na žalovanou, že tak učinilo v úmyslu zkrátit své věřitele, že žalované musel být tento úmysl znám (členové představenstva družstva Ing. Z., Ing. Š., P. K. a I. M. přešli ze statutárních orgánů družstva do statutárních orgánů žalované) a že nepředpokládají, že by došlo k uspokojení jejich pohledávek z majetku konkurzní podstaty.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 18 C 236/2000-123, zamítl žalobu proti žalované (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 57 Co 72/2005-149, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů měly za prokázané, že podle zápisu ze dne 14. 1. 1958 předala M. V. (právní předchůdkyně žalobkyň) do společného hospodářství JZD K. (právního předchůdce Z. d. F. „v likvidaci“) mrtvý i živý inventář a pozemky o rozloze 10,2687 ha, že M. V. zemřela dne 23. 5. 1967, že podle rozhodnutí Státní notářství ve F. ze dne 10. 7. 1967, sp. zn. D 881/67, nabyla dědictví po M. V. pozůstalá sestra A. B., že A. B. zemřela dne 26. 12. 1984, že podle rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 Ncd 111/2000, 2D 58/85 ze dne 11. 9. 2000, majetek po ní zdědily žalobkyně jako pozůstalé dcery, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 7. 1993, sp. zn. D 2742/90-288, připadla každé ze žalobkyň do vlastnictví též jedna osmina nemovitostí zapsaných na LV č. 574 pro k.ú. K. z dědictví po Ž. Š., zemřelé dne 2. 7. 1986, že podle schváleného transformačního projektu družstva byla určena kritéria pro výpočet majetkových podílů z transformace tak, že za 1 ha zemědělské půdy užívané družstvem příslušelo 14.000,- Kč, za jeden odpracovaný rok 1.803,97 Kč a za vnos majetku v hodnotě jedné koruny 0,71 Kč, že podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2003, č.j. 34 Cm 56/2001-87, byla pohledávka každé ze žalobkyň z nevypořádaného majetkového podílu ve výši 45.160,- Kč zjištěna za úpadcem po právu, že výše zjištěné pohledávky vychází z náhrady za užívání pozemků a z náhrady za ostatní vnesený majetek a je snížena o vrácenou jalovici v ceně 13.757,- Kč, že rozdíl mezi nyní žalovanou částkou 81.182,- Kč a mezi zjištěnou pohledávkou 45.160,- Kč tj. 36.022,- Kč pro každou z žalobkyň, žalobkyně vůči družstvu (dlužníku) vůbec neuplatnily a že se jí domáhají až nyní v tomto řízení, že smlouvou ze dne 1. 4. 1998 družstvo převedlo na žalovanou nemovitosti na LV 182 v k.ú. Č. v celkové hodnotě 4.691.203,- Kč s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí dnem 14. 4. 1998, že smlouvu o převodu podepsala za družstvo předsedkyně představenstva Ing. D. K. a místopředseda představenstva Ing. D. R. a za žalovanou předseda představenstva Ing. J. Z. a místopředseda Ing. J. Š., že do 7. 12. 1995 byl předsedou představenstva družstva Ing. J. Z. a členy představenstva družstva Ing. J. Š., P. K. a I. M., že žalovaná vznikla dnem 22. 12. 1995 a že od jejího vzniku byl předsedou představenstva Ing. J. Z., místopředsedou představenstva Ing. J. Š., členem představenstva P. K. a členkou dozorčí rady I. M.
Soudy obou stupňů po právní stránce věc posoudily podle §42a odst. 4 věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a vyložily, že i v případě žaloby na náhradu vůči tomu, kdo měl z odporovaného úkonu prospěch, musí být naplněny předpoklady uvedené v §42a odst. 2 obč. zák., podle něhož je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). Pro projednávanou věc z toho dovodily, že žalovaná není osobou dlužníkovi blízkou ve smyslu §116 obč. zák. a že tak obě žalobkyně tížila povinnost prokázat úmysl družstva zkrátit odporovaným právním úkonem své věřitele a dále ještě prokázat, že žalované byl tento úmysl znám. Uvedly, že samotná okolnost, že „ve vrcholných orgánech obou subjektů jsou i totožná jména, úmysl dlužníka zkrátit žalobkyně jako věřitelky neprokazuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedly, že „úmysl Z. zkrátit je jako věřitelky a zejména vědomost tohoto úmyslu žalovanému, je z provedených důkazů zcela zřejmá, navíc se domnívají, že při správném právním posouzení věci, zejména při použití analogie §116, §117, nemusely tuto skutečnost ani tvrdit ani prokazovat“. Namítaly, že zákonná úprava odporovatelnosti právního úkonu mezi právnickými osobami zastoupenými fyzickými osobami, které je možno označit ve smyslu §116 obč. zák. za osoby blízké, výslovně neřeší. Není však vyloučeno, aby bylo ustanovení §116 použito analogicky. Právnické osoby jsou subjekty, které jsou tvořeny fyzickými osobami, jejichž prostřednictvím právnická osoba projevuje svoji vůli navenek. Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem. Jestliže vykonávají navenek vůli převodce a následně vůli nabyvatele osoby totožné, které znaly poměry v obou společnostech a které byly statutárními orgány jak v případě převodce, tak i v případě nabyvatele, bylo namístě ustanovení §116 obč. zák. aplikovat. Posouzení této otázky pokládají za zásadní. Kromě toho namítaly, že i kdyby v dané věci nepřicházelo v úvahu analogické použití §116 obč. zák., podařilo se jim v řízení prokázat úmysl družstva zkrátit odporovaným právním úkonem své věřitele i to, že žalované byl tento úmysl znám. Poukazovaly na to, že i když měly nárok na výplatu majetkového podílu až ke dni 19. 11. 1999, existovala jejich pohledávka ke dni odporovaného právního úkonu tj. k 1. 4. 1998. Družstvo se však dne 1. 4. 1998 zbavilo nemovitostí v hodnotě několika miliónů korun a dne 28. 7. 1998 (tedy za necelé 4 měsíce) vstoupilo do likvidace. Následně dne 4. 5. 2001 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Již samotný sled událostí a personální propojení statutárních orgánů družstva a žalované (prostřednictvím Ing. J. Z., P. K., Ing. J. Š. a I. M.) nasvědčují úmyslu dlužníka cum animo fraudandi a tomu, že žalované musel být tento úmysl znám.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. 3. 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelky napadly, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnily.
Žalobkyně v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítaly nesprávné právní posouzení věci, a to, že nebyl aplikován §116 obč. zák. za použití ustanovení §853 obč. zák. na vztah mezi právnickými osobami, mezi nimiž došlo k odporovanému úkonu (v důsledku toho pak byly nesprávně zatíženy důkazním břemenem cum animo fraudandi), případně, že nebylo shledáno, že důkazní břemeno ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. části věty před spojkou „nebo“ unesly a že tak byl naplněn předpoklad odpůrčí žaloby – úmysl družstva zkrátit odporovaným právním úkonem své věřitele a vědomost žalované o tomto úmyslu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nesplňuje podmínku zásadního právního významu.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) dovodila, že žalobu o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu podle §42a odst. 4 věta za středníkem obč. zák. lze podat jen tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří) a že žaloba musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. V projednávané věci se žaloba o žádný z uvedených skutkových znaků vymezených v ustanovení §42a odst. 4 věta za středníkem neopírá (a to i přes poučení dané žalobkyním soudem dne 8. 12. 2003 včetně poučení o následcích, které z toho mohou vyplynout). Žalobkyně nežalují, co z majetku dlužníka odporovaným úkonem ušlo (v případě částky 36.973,50 Kč žalují dokonce pohledávku, kterou vůči dlužníkovi ani neuplatnily), netvrdí, že žalovaná majetek, který odporovaným úkonem nabyla, již nemá a nárok nesměřují vůči osobě, která měla mít z odporovaného úkonu prospěch. Nejde ani o odpůrčí žalobu podle §42a odst. 1, 2 obč. zák., kdy věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, neboť žalobkyně nepožadují, aby bylo určeno, že je vůči nim odporovaný právní úkon neúčinný (plnění z odporovaného úkonu by v takovém případě připadlo do majetku v konkurzní podstatě). Ze skutkových vylíčení v žalobě vyplývá, že žalobkyně požadují, aby jim osoba, která uzavřela odporovaný úkon s dlužníkem, zaplatila dluh namísto dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. V žalobě však netvrdí, že by důvodem vzniku závazku žalované vůči žalobkyním byla některá z právních skutečností uvedených v §489 obč. zák., na základě nichž závazkový právní vztah může vzniknout. Pokud odvolací soud nevyhověl takovéto zjevně bezúspěšné žalobě (byť tak učinil na základě právního posouzení, že na postavení právnických osob, mezi nimiž došlo k odporovanému úkonu, nelze analogicky použít ustanovení §116 obč. zák. a že žalobkyně neprokázaly dlužníkovi úmysl cum animo fraudandi, které je však z hlediska naposledy uvedeného druhu žaloby, jaká byla ve skutečnosti v dané věci podána, nerozhodné), je jeho rozhodnutí v konečném důsledku v souladu s uvedenou judikaturou. Řešení nastolených právních otázek však nemá pro danou věc žádný význam.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyň podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první , §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyním právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu