ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3254.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3254/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 634/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 19 Co 210/2005-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006, č. j. 19 Co 210/2005-111, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. dubna 2005, č. j. 5 C 634/2004-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 5 C 634/2004-74, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 2, I. kategorie, ve druhém nadzemním podlaží rodinného domu č. p. 88, v obci R., stojícím na pozemku parc. č. 88 v obci R., k. ú. R. u B., sestávajícím ze tří pokojů, obytné kuchyně, vedlejší plochy kuchyně, předsíně, neobytné haly, jiné vedlejší plochy a sklepa (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), rozhodl, že nájem skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, a uložil žalované vyklidit byt do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 19 Co 210/2005-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší a jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne 17. 6. 2002 uzavřel k předmětnému bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou s manželem žalované J. K. (který byl rovněž žalován o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ale v průběhu řízení – dne 1. 11. 2004 – zemřel), že dopisem ze dne 17. 10. 2002 žalobce oznámil J. K. jednostranné zvýšení nájemného na 1.799,- Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2002, že dalším dopisem ze dne 17. 3. 2003 žalobce upozornil J. K., že hradí nájemné v nedostatečné výši (jen 400,- Kč měsíčně) a vyzval ho, aby uhradil nedoplatek 6.995,- Kč za pět měsíců (listopad 2002 až březen 2003) nejpozději do 10. 4. 2003, že následně dopisem ze dne 24. 11. 2003 (došlým dne 27. 11. 2003 a dne 28. 11. 2003) dal manželům K. výpověď z nájmu bytu pro nezaplacení nájemného v měsících únoru, květnu, červenci, srpnu a září 2003 v celkové výši 8.995,- Kč (za pět měsíců po 1.799,- Kč), že ke dni podání žaloby (11. 5. 2004) se dluh na nájemném zvýšil na 26.383,- Kč, že platebním rozkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2004, byl J. K. zavázán zaplatit žalobci dluh na nájemném 23.683,- Kč, že žalovaná neplatila zvýšené nájemné proto, že měla výhrady k oznámení žalobce o jednostranném zvýšení nájemného a dále proto, že žalobce neudržuje byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání (ústřední vytápění bylo odpojeno od kotle, v kuchyni je ucpaný odpad, v bytě je nevyhovující elektrika, nevyhovující rozvody vody a plesnivé zdi), v důsledku čehož byla nucena vytápět byt přímotopy, a vznikly jí značné náklady.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná spolu s manželem hrubě porušili své povinnosti jako nájemci bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a naplnili tím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Oba soudy po právní stránce uzavřely, že jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem umožňovalo v rozhodné době (17. 10. 2002) ustanovení §696 odst. 1 obč. zák. a výměr ministerstva financí č. 01/2002. Nesouhlasila-li žalovaná a její manžel s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, mohli se proti zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu. Z žádného právního předpisu však pro ně nevyplývalo oprávnění nájemné si snížit a platit nájemné v částce nižší. Dovodily, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění spojená s užíváním bytu nájemkyní po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá bez dalšího důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Dále uzavřely, že v období, s nímž je spojena výpověď z nájmu bytu, žalovaná a její manžel neuplatnili právo na slevu z nájmu bytu a že až do roku 2003 nepožadovali opravy v bytě. Povinnost žalované vyklidit předmětný byt soudy vázaly jen na zákonnou bytovou náhradu – přístřeší, neboť i když jde o rodinu s nezletilými dětmi, nebyla splněna další kumulativní podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné – pro poskytnutí vyšší formy bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod označila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítala, že odvolací soud opřel zjištění, že žalovaná a její manžel řádně neplatili nájemné, především o platební rozkaz ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13, kterým byl J. K. pravomocně zavázán zaplatit žalobci dlužné nájemné 26.383,- Kč. Uvedený platební rozkaz byl však vydán v řízení, ve kterém nebyla účastnicí řízení (jako žalovaná) a nemohla tedy proti němu podat odpor, což by nepochybně učinila, neboť jej nepokládá za věcně správný. Uvedený platební rozkaz tedy není spolehlivým důkazem o existenci dluhu na nájemném. Odvolací soud však její tvrzení a důkazní návrhy o tom, že platební rozkaz není věcně správný „odmítl“ jako nadbytečné. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval posouzením, zda požadavku na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Poukazovala na to, že byt byl nezpůsobilý k řádnému užívání, že jej spolu s manželem museli vytápět přímotopy a dostali se tak do finanční tísně. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalované „zamítnuto“. Poukazoval na to, že neplacení nájemného ve výši, jak bylo určeno jeho jednostranným oznámením, žalovaná nepopírala. Zpochybňovala jen titul k jeho placení. Pokud jde o okolnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (závady v bytě, které bránily jeho řádnému užívání), tak tyto okolnosti právně relevantním způsobem žalovaná vůči žalobci v rozhodném období neuplatnila. Nemohou být tedy zohledněny v souvislosti s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci se jednalo o potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích (byť odvolací soud formuloval výrok o lhůtě k plnění jako měnící). Ani ve výroku o lhůtě k plnění totiž odvolací soud nevymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. R 52/99).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
I když dovolatelka označila jako dovolací důvod výhradně nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila námitkou, že nemělo být zjištění o existenci dluhu čerpáno z platebního rozkazu ze dne 31. 5. 2004, č. j. Ro 643/2004-13, (který byl vydán jen ve vztahu k jejímu manželovi, a to ve zkráceném řízení /bez jednání/, v němž nebylo prováděno dokazování, a nebylo proto spolehlivě zjištěno, zda dluh existuje) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., založený na tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelka odvolacímu soudu též vytkla absenci právního posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přesto, že v řízení byly alespoň tvrzeny okolnosti rozhodné pro takové právní posouzení, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přisoudit zásadní právní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1460/2003). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení tvrzeny okolnosti (sporná výše nájemného jako příčina neplacení nájemného, neplnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neodstranění závad v bytě, zvýšené náklady na vytápění a v důsledku toho tíživá finanční situace), které mohly mít význam při posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu