ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3274.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3274/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) MVDr. F. Š., a b) H. Š., zastoupených advokátem, proti žalované V. P., o vyklizení místnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 3/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2006, č.j. 19 Co 293/2006-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované rukou společnou a nerozdílnou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
28. 2. 2006, č.j. 6 C 3/2006-45, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaná vyklidila „místnost nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu čp. 33 v obci C.e, zapsaném na LV 469 u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ú. nad O., vchod chodbou vpravo a v této chodbě první vchod vlevo“ (dále jen „předmětná místnost“ nebo „místnost“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č.j. 19 Co 293/2006-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobci jako manželé nabyli do společného jmění dům, v němž se nachází předmětná místnost, že žalobce a) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 14. 9. 1996 nájemní smlouvu (bez časového omezení), kterou žalobce a) pronajal žalované byt ve 2. patře vlevo s příslušenstvím a zařízením v domě číslo popisné 33 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), že předtím žalovaná užívala byt odvozeně od práva svého manžela (jemuž byl byt přidělen jako „podnikový“), že její manžel zemřel, že v době, kdy byl výlučným nájemcem bytu, nechal přemístit (v roce 1994) kotel etážového topení na tuhá paliva z koupelny svého bytu do předmětné místnosti, že k přemístění kotle dal tehdy souhlas S. s. v L. (právní předchůdce žalobců), že náklady na přemístění kotle byl povinen nést nájemce, že obdobně došlo k instalaci kotle etážového vytápění do předmětné místnosti i nájemkyní sousedního bytu E. L., že předmětná místnost se nachází v I. nadzemním podlaží domu, kde je technické zázemí domu, že předtím, než došlo k přemístění kotlů sloužila místnost jako skladovací prostor, že po přemístění kotlů byla místnost užívána jako kotelna pro dva byty, že se tak dělo bez rozhodnutí stavebních orgánů, že žalobce a) provedl úpravy (zajištění větrání a oplechování vstupních dveří z vnitřní strany), aby mohla být místnost užívána jako kotelna, že současně požádal prostřednictvím správce (H.D. S., spol. s.r.o., odd. správy domů) o dodatečnou kolaudaci, že Městský úřad v L. rozhodnutím ze dne 2. 4. 2001, č.j. Výst. 72/01 – 330/101/P, povolil změnu v užívání části bytového domu v C. čp. 33 v 1. P.P. – skladovací místnost na kotelnu se dvěma kotli na tuhá paliva, že však žalobce a) poté již neprovedl změnu nájemní smlouvy a nerozšířil nájem bytu pro žalovanou i na předmětnou místnost, že předmětná místnost není uzamčena a je volně přístupná a že druhý kotel v místnosti nyní není užíván, neboť byt po E. L. je prázdný. Dále pak ještě zjistily, že před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí probíhá pod sp. zn. 6 C 207/2005 řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce a) žalované a že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebylo v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončeno.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že nájemní smlouva ze dne 14. 9. 2006 je platná, neboť předchozí nájemní poměr manžela žalované zanikl jeho smrtí
a nájemní smlouva s žalovanou byla uzavřena k právně volnému bytu a byl jí pro žalovanou založen nájemní poměr k bytu na dobu neurčitou. Dále pak oba soudy dovodily, že předmětná místnost je příslušenstvím bytu ve smyslu §121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), protože byla od roku 1994 se souhlasem předchozího vlastníka užívána k umístění zdroje pro vytápění bytu žalované a v době uzavření nájemní smlouvy s žalovanou o tomto žalobce a) věděl. Uzavřel-li žalobce a) za těchto okolností s žalovanou nájemní smlouvu, která opravňovala žalovanou užívat příslušenství bytu, bylo tím nepochybně založeno i právo užívat předmětnou místnost (dříve část sklepa nyní kotelnu). Na překážku neshledaly, že tehdy byl prostor užíván k jinému účelu, než k jakému byl původně stavebně určen, neboť uvedený nedostatek byl později (v roce 2001) zhojen vydáním kolaudační rozhodnutí o změně užívání části stavby. Dále pak po právní stránce uzavřely, že nájemní právo k příslušenství nemůže žalované zaniknout dříve než k „samotnému“ bytu. Odvolací soud po právní stránce také uzavřel, že i kdyby byla předmětná místnost společným prostorem v domě, pak vzhledem k tomu, že žalobce a) od počátku souhlasil, aby místnost sloužila k umístění kotle a inicioval řízení
o rekolaudaci místnosti na kotelnu, lze jeho požadavek na vyklizení místnosti dříve než bude vyklizen byt považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
§3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustností dovolání ani právní kvalifikací dovolacích důvodů se nezabývali. Uvedli, že zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění a namítali, že předmětem nájmu může být jen byt, který je právně volný a že je nájemní smlouva ze dne 14. 9. 1996 podle §37 odst. 2 obč. zák. neplatná. Dále tvrdili, že se jednalo o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Rovněž namítali, že v rozporu s „konzistentní“ judikaturou soudy obou stupňů posoudily předmětnou místnost k datu 14. 9. 1996 jako příslušenství bytu. Poukazovali na to, že podle ustanovení §121 odst. 2 obč. zák. jsou příslušenstvím bytu vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Rozhodovací praxe soudů vyložila, že za příslušenství bytu ve smyslu výše uvedené právní úpravy je třeba pokládat jednak (vedlejší) místnosti, nacházející se v bytě jako je např. předsíň, komora, koupelna (resp. výjimečně i mimo byt jako např. záchod společný pro více bytů) a jednak prostory, které se nacházejí mimo byt např. sklep, dřevník, kolna apod. Společné těmto místnostem a prostorám je jejich účelové určení tj., že mají sloužit k tomu, aby byly užívány s bytem. Bytem se pro účely nájmu bytu rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Je-li tedy byt určen k bydlení, je logické, že ke stejnému účelu musí sloužit i příslušenství bytu; není-li tomu tak, nemůže mít určitá místnost či prostor charakter příslušenství bytu. K datu uzavření nájemní smlouvy předmětná místnost (která v té době byla stavebně určena k užívání jako společný prostor v domě) uvedeným znakům nevyhovovala. V rozporu se stavebním zákonem §85 odst. 1 (tehdy platného) zákona č. 50/1976 Sb., o stavebním řízení nemohl být k předmětné místnosti založen nájemní poměr. Vytýkali odvolacímu soudu i to, že pokud podpůrně zhodnotil požadavek žalobců na vyklizení předmětné místnosti (dříve než bude vyklizen samotný byt) jako výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., že je uvedené posouzení neúplné, protože hodnotí dobré mravy na straně žalobců nikoliv na straně žalované.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že tím, že jí vzniklo právo užívat předmětný byt, má právo užívat i předmětnou místnost ve sklepě označenou jako kotelna k vytápění bytu. Případné nesrovnalosti nájemní smlouvy se nemůže dovolávat žalobce, který ji vypracoval. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl v pořadí prvním rozhodnutím soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnili.
Dovolatelé neformulovali právní otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Výslovně (avšak bez bližší konkretizace) uvedli, že zpochybňují skutková zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily své právní závěry, že nájemní smlouva ze dne 14. 9. 1996 je platná a že jí byl založen nájemní poměr k bytu na dobu neurčitou.
Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti právně relevantní.
V projednávané věci založil odvolací soud své zamítavé rozhodnutí jednak na závěru, že předmětná místnost, o jejíž vyklizení jde, je příslušenstvím bytu a dále na právním závěru, že i kdyby se tato místnost nestala příslušenstvím bytu a zůstala nadále společným prostorem v domě, je požadavek na její vyklizení dříve, než dojde k vyklizení bytu žalované, výkonem práva uplatněným v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítali, že odvolací soud posoudil předmětnou místnost jako příslušenství bytu v rozporu s jejím stavebně právním určením ke dni uzavření nájemní smlouvy a že posouzení požadavku žalobců na její vyklizení jako výkonu práva odporujícího dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je neúplné a tudíž nesprávné.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2002, publikované v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 54, ročník 2002, sešit 3).
Dovolatelé založili žalobu na tvrzení, že předmětná místnost je společným prostorem v domě a domáhali se jeho vyklizení. Požadavek na vyklizení místnosti, jak ho žalobci žalobou uplatnili, v sobě zahrnuje nejen odstranění movitých věcí v místnosti resp. zpřístupnění místnosti, ale i její odevzdání do výlučné dispozice pronajímatelů tedy skončení jejího užívání (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str.670 a dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1825/2004). Nájemce má však právo užívat byt, společné prostory a zařízení domu a požívat plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu (§688 obč. zák.). Požadavek na vyklizení společných prostor v domě za trvání nájemního práva žalované k bytu je tedy zjevně v rozporu s ustanovením §688 obč. zák. I když právní posouzení odvolacího soudu (pokud dovodil, že výkon práva žalobce na vyklizení společného prostoru v domě je v rozporu s dobrými mravy) nebylo přesné, je jeho výsledná právní úvaha, že předmětná místnost nemůže být vyklizena dříve, než dojde k vyklizení bytu žalovanou, správná.
Za tohoto stavu by věcný přezkum další otázky (na níž odvolací soud rovněž založil své rozhodnutí o neopodstatněnosti žaloby), a to, zda předmětná místnost je příslušenstvím bytu žalované, nemohl výsledek sporu nikterak ovlivnit. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a §3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Žalobci, uvedené náklady zaplatí přímo žalované, neboť její zastoupení advokátkou, která sepsala vyjádření k dovolání, bylo v mezidobí ukončeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu